ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2028.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2028/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M., o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 84/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 1999, č. j. 10 Co 1076/99-76, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 1999, č. j. 10 Co 1076/99-76, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30. května 1999, č. j. 8 C 84/98-36, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně (dál jen „soud prvního stupně\") rozsudkem z 30. 5. 1999, č. j. 8 C 84/98-36, zamítl žalobu, aby „žalovaný byl povinen odstranit z pozemku žalobce parc. č. 83/2 zahrada v k. ú. S. n. M., obec S., okres V., drátěný plot na sloupcích, a z plochy, kterou bez oprávnění užívá, odstranit na své náklady jeden strom, rybízové a angreštové keře, vše do tří dnů od právní moci rozsudku\", a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel 13. 6. 1977 se svými rodiči darovací smlouvu, podle které mu rodiče darovali dům čp. 15 s pozemkem parc. č. 90 zastavěná plocha a pozemek parc. č. 83/2 zahrada v kat. území S. n. M. o výměře 566 m2. Žalovaný je podle kupní smlouvy, uzavřené 6. 5. 1963, vlastníkem domu čp. 47 a pozemku parc. č. 92 - zastavěná plocha a zemědělská hospodářská budova, o výměře 76 m2, který sousedí s pozemkem žalobce parc. č. 83/2. Podle protokolů o vytýčení hranice těchto pozemků, vyhotovených P. P., pracovníkem G., spol. s r. o. V., z 28. 7. 1993 a 6. 3. 1998, užívá žalovaný část pozemku žalobce parc. č. 83/2, kterou také oplotil. Tato oplocená část pozemku žalobce byla původně zastavěna „stodolou - chatrčí\". Šlo o dřevěnou stodolu na pilířcích, která přiléhala k další stodole na parc. č. 92. Stodola - chatrč byla postavena v roce 1937 právními předchůdci žalovaného a byla jimi užívána. Od roku 1963 ji užíval žalovaný v domnění, že jde o stavbu na jím zakoupeném pozemku parc č. 92. V roce 1975 žalovaný stodolu - chatrč na základě rozhodnutí MNV S. odstranil. Po jejím odstranění postavili rodiče žalobce dřevěný plot v místě původní obvodové zdi stodoly - chatrče a žalovaný část pozemku parc. č. 83/2, kterou zabírala původně stavba této stodoly - chatrče nadále nerušeně užíval jako zahradu. V roce 1982 žalobce plot postavený rodiči vyměnil. Když však po zaměření hranic v roce 1993 zjistil, že žalovaný užívá část jeho pozemku parc. č. 83/2 a k jeho výzvě v roce 1994 ji žalovaný nevyklidil, žalobce plot odstranil. Žalovaný však vzápětí postavil nový drátěný plot v místě žalobcem odstraněného plotu.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci nelze jako vlastníku poskytnout ochranu k předmětné části pozemku parc. č. 83/2, neboť není jejím vlastníkem. Již právní předchůdci žalovaného ve vlastnictví stodoly - chatrče vydrželi vlastnictví k pozemku, na kterém se tato stodola nacházela, jestliže až do roku 1993 nebylo mezi vlastníky pozemků parc. č. 83/2 a parc. č. 92 sporné, že hranice těchto pozemků je tvořena původně zdí stodoly - chatrče, později na témže místě postaveným plotem. Podle soudu prvního stupně nebylo dostatek podkladů pro závěr, že byla naplněna třicetiletá vydržecí lhůta, která byla předpokladem pro vydržení vlastnického práva k nemovitosti podle OOZ z roku 1811. I kdyby však nedošlo k vydržení předmětné části pozemku právními předchůdci žalovaného podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, pak vlastnictví vydržel sám žalobce k 1. 4. 1984 podle §135a a 507 a) odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ\"), ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem z 22. 11. 1999, č. j. 10 Co 1076/99-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a dovolání proti svému rozsudku nepřipustil. Odvolací soud doplnil dokazování kupními smlouvami z 6. 5. 1963, ze kterých zjistil, že pozemek parc. č. 92 nabyli do spoluvlastnictví žalovaný a jeho manželka L. M., a to tak, že 1/2 jim prodal otec žalovaného A. M. a 1/2 čs. stát zastoupený ONV ve V. Jinak odvolací soud převzal další zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že „za existence zák. č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, započalo vydržení zmíněné části pozemku žalovaným, a to v souvislosti s kupními smlouvami z 6. 5. 1963.\" Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalovaný vydržel předmětnou část pozemku parc. č. 83/2 podle §135a Občz ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. k 1. 4. 1984, když do desetileté vydržecí lhůty lze započíst i dobu, po kterou byla část pozemku parc. č. 83/2 v oprávněná držbě žalovaného před 1. 4. 1983, kdy nabyla uvedená novela účinnosti. Odvolací soud byl proto také zajedno se soudem prvního stupně i v závěru, že není-li žalobce vlastníkem této části pozemku parc. č. 83/2, nepřísluší mu k ní ochrana podle §126 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Dovolání proti svému rozsudku odvolací soud nepřipustil s odůvodněním, že ve věci rozhodl v souladu se stávající judikaturou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení vzniku oprávněné držby předmětného pozemku parc. č. 83/2 žalovaným. Odvolací soud nevzal v úvahu, že rodiče žalobce se už v roce 1961 domáhali zbourání stodoly - chatrče, což potvrdil jako svědek bratr žalobce A. P. Dále poukazuje na to, že stodola - chatrč „byla přilepená\" na dosud stojící stodolu na pozemku parc. č. 92. Do každé z nich byl samostatný přístup, přičemž do stodoly - chatrče museli rodiče žalovaného a později žalovaný přecházet přes pozemek parc. č. 84, tedy cizí pozemek, který není ve vlastnictví žalobce ani žalovaného. Je nepravděpodobné, že by se rodiče žalovaného stejně jako žalovaný mýlili v rozsahu pozemku parc. č. 92 a vzhledem k přístupu do stodoly - chatrče přes cizí pozemek nevěděli, že stodola - chatrč není na pozemku parc. č. 92. Kromě toho žalovaný nabyl polovinu pozemku parc. č. 92 v roce 1963 a druhou polovinu nabyl až po smrti matky v roce 1982, když dědictví však bylo dodatečně projednáno až v roce 1996. Žalovaný nemohl být v dobré víře, že mu předmětná část pozemku parc. č. 83/2 patří, i proto, že byl jen spoluvlastníkem sousedního pozemku parc. č. 92. Podle žalobce je třeba vycházet z R 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž je uvedeno, že „vědomí, že někdo vlastní spoluvlastnický podíl nemovitosti, vylučuje - jestliže nemovitost užívá výlučně sám - dobromyslnost v tom, že mu nemovitost patří celá, pokud nedošlo k události, která odůvodněně mohla v uživateli vyvolat přesvědčení, že se stal vlastníkem i ostatních spoluvlastnických podílů.\" Dále žalobce namítá, že při posouzení dobré víry soudy obou stupňů opomněly, že držba části pozemku parc. č. 83/2 žalovaným a jeho předchůdci se neopírala o žádný titul. Žalovaný nevyvrátil tvrzení žalobce, že jeho rodiče souhlasili s tím, aby žalovaný a jeho rodiče užívali jejich pozemek jen proto, že měli sedm dětí a z důvodů finančních se nechtěli soudit. Nevyjasněno také zůstalo, jaký vlastně byl rozsah pozemku parc. č. 83/2, užívaný žalovaným, když žalobce tvrdil, že obvodové zdi stodoly – chatrče nestály přesně v místech, kde byl později postaven plot. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. postupoval Nejvyšší soud v řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Vady řízení, vyjmenované v §237 odst. l OSŘ, které zakládají přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce nenamítal a ze spisu nebyly dovolacím soudem zjištěny.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nevyplývá ani z §238 odst. l písm. b) a §239 odst. l OSŘ, neboť v dané věci odvolací soud přezkoumával prvé rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozsudku nevyslovil.
Zbývá tedy posouzení přípustnosti podle §239 odst. 2 OSŘ, který stanoví, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalobce před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu připuštění dovolání navrhl a dovolání může být proti tomuto rozsudku přípustné, jen je-li také naplněn další předpoklad přípustnosti, a to že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozsudek odvolacího soudu, které řeší otázku, která nebyla dosud judikaturou vyšších soudů řešena vůbec nebo je jimi řešena odchylně nebo odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Z textu §239 odst. 2 OSŘ také vyplývá, že dovolací soud může přezkoumat rozsudek odvolacího soudu jen jde-li o otázky právní, neboli je vyloučen přezkum z hlediska dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ, tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. To znamená, že dovolací soud vychází ze skutkových zjištění učiněných nalézacími soudy.
To platí v dané věci ohledně námitky žalobce ke správnosti skutkového zjištění, že až do roku 1993, kdy bylo provedeno zaměření hranice, považovali žalobce i jeho rodiče a také žalovaný a jeho rodiče obvodovou zeď stodoly - chatrče a později plot v jejím místě postavený, za hranici mezi pozemky parc. č. 92 a 83/2 a dále že po zboření stodoly - chatrče byl plot postaven v místě její obvodové zdi.
Dovolací soud však považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu pro posouzení otázky, zda žalovaný byl oprávněným držitelem pozemku žalobce parc. č. 83/2 ve smyslu §132a odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. a zda k 1. 4. 1984 vydržel (celé) vlastnictví k této části pozemku.
Podle §135a odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou po dobu deseti let. Podle odstavce 2 téhož ustanovení jde-li o pozemek nebo část, kterou má občan nepřetržitě v držbě (§132a odst. l) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§119 odst. l) nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát, občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání tohoto pozemku v rozsahu uvedeném v §200. Podle odstavce 4 téhož ustanovení může si občan započítat dobu, po kterou jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě.
Podle §132a odst. l ObčZ kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu, jako vlastník věci.
Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku z 24. 2. 2000, č. j. 22 Cdo 417/98, že „oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem k všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí\". Právě v případě, kdy někdo koupí pozemek a současně začne užívat část sousedního pozemku v domnění, že jde o zakoupený pozemek, bude domnělým právním titulem, na základě kterého se chopil držby části sousedního pozemku, uzavřená kupní smlouva, byť se objektivně na tuto část sousedního pozemku nevztahuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 9. 3. 2000, č. j. 22 Cdo 1848/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č.7/2000, v němž je uvedeno, že „pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části.\").
Odvolací soud považoval za (domnělý) právní titul, na základě kterého se žalobce uchopil držby části pozemku žalovaného, dvě kupní smlouvy uzavřené 6. 5. 1963, které se týkaly pozemku parc. č. 92 a kterými jako kupující žalovaný spolu s manželkou L. M. koupili polovinu uvedeného pozemku od státu a polovinu od otce žalovaného. Odvolací soud však při posouzení dobré víry žalovaného nijak nehodnotil existenci spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 92, resp. nijak neodůvodnil, proč žalovaný byl v dobré víře, že část sousedního pozemku par. č. 83/2 náleží jen jemu, a nikoli také do zákonného majetkového společenství případně bezpodílového spoluvlastnictví s jeho manželkou, ačkoliv dobrou víru žalovaného odvozoval právě od nabytí nemovitosti do takového spoluvlastnictví nabyté. Konečně lze námitku žalobce, který zpochybnil vydržení vlastnictví k části pozemku parc. č. 83/2 žalovaným, považovat za důvodnou i proto, že podle §135a odst. 2 ObčZ ve znění zákona č. 131/1982 Sb., vydržením mohl nabýt vlastnictví k pozemku jen stát, nikoli fyzická osoba.
Vzhledem k důvodnosti dovolání podle §241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ byl rozsudek odvolacího soudu zrušen. Protože se zjištěné vady týkají i rozsudku soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§243d odst. 1 a 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2002
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu