ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2044.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2044/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) P. Ž. a B) E. Ž., zastoupených advokátem, proti žalované A. J., a. s., o určení vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu a o zdržení se vstupu a příjezdu na pozemek, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 311/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2000, č. j. 26 Co 29/99-33, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem z 19. 10. 1998, č. j. 3 C 311/98-18, výrokem I. určil, že \"žalobci vydrželi právo odpovídající věcnému břemenu - právo přístupové a příjezdové cesty k domu čp. 192 se stavební parcelou č. 67/3 v obci a k. ú. J., zapsané na listu vlastnictví č.741 u Katastrálního úřadu P. – z., a to v šíři 4 m od silnice P. – B. v místě stávajících vrat žalovaného a stávajícího vjezdu žalobců k nemovitostem žalobců tak, jak dosud tohoto práva užívali přes pozemek č. parc. 75 v obci a katastrální území J., zapsaný na listu vlastnictví č. 681 u Katastrálního úřadu P. – z.\", výrokem II. zamítl vzájemnou žalobu žalovaného, aby žalobcům byla uloženo \"zdržet se vstupu a příjezdu na pozemek parc. č. 75/2 v katastrálním území J. zapsanému na LV č. 681 u Katastrálního úřadu P. – z. z důvodu přístupu a příjezdu k domu čp. 192 na stavební parcele č. 67/3 v obci a katastrální území J.\" a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou uzavřenou 23. 5. 1994 mezi žalovaným jako prodávajícím a žalobci jako kupujícími (s účinky vkladu k 26. 5. 1994) nabyli žalobci do bezpodílového spoluvlastnictví dům čp. 192 se stavební parc. č. 67/3 v obci a kat. území J., oddělenou z parc. č. 67/1. Žalovaný následně prodal parc. č. 67/1, na který je nyní přístup dříve nepoužívanými vraty, manželům V. Ti nesouhlasí s tím, aby žalobci procházeli a jezdili na pozemek parc. č. 67/3 přes pozemek parc. č. 67/1, který chtějí v hranici s pozemkem žalobců parc. č. 67/3 oplotit. Žalobci užívají k přístupu a příjezdu k domu čp. 192 se st. parc. č. 67/3 cestu vedoucí přes pozemek parc. č. 75, který byl ve vlastnictví žalovaného už v době, kdy účastníci uzavřeli kupní smlouvu ohledně domu čp. 192 se st. parc. č. 67/3. Cestu přes pozemek parc. č. 75, která je jediným přístupem k jejich nemovitostem, užívali žalobci již dvacet let před nabytím nemovitostí, a to jako nájemci domu čp. 192. Žalobu, kterou žalobci podali 22. 11. 1995 a kterou se domáhali, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s nimi smlouvu o zřízení předmětného věcného břemene, vzali zpět a usnesením soudu prvního stupně z 15. 6. 1998, č. j. 7 C 1157/98-9, bylo řízení o této žalobě zastaveno. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci jako vlastníci domu č. 192 nabyli vydržením ve smyslu §151o odst. l ObčZ právo odpovídající věcnému břemenu, spočívající v právu přístupové a příjezdové cesty vlastníků domu čp. 192 se st. pl. 67/3, přes parc. č. 75. Protože žalobci užívali tuto cestu déle jak dvacet let jako nájemci, byli oprávněnými držiteli práva odpovídajícího věcnému břemenu podle §130 odst. l ObčZ po desetiletou vydržecí dobu stanovenou v §134 odst. l ObčZ. Soud prvého stupně proto vyhověl určovací žalobě a zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaný domáhal toho, aby se žalobci zdrželi užívání pozemku parc. č. 75 ke vstupu a příjezdu k domu čp. 192 se st. parc. č. 67/3.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 19. 10. 1998, č. j. 26 Co 29/99-33, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl a ve výroku II rozsudek soud prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že k vydržení předmětného právo odpovídajícího věcnému břemenu nedošlo, neboť žalobci nebyli oprávněnými držiteli takového práva do desetiletou vydržecí dobu. Užívání pozemku žalovaného parc. ř. 75 na základě práva nájmu samo o sobě vylučuje dobrou víru, že jim náleží právo odpovídající věcnému břemenu k tomuto pozemku. Protože však žalobci nemají jinou možnost přístupu k domu čp. 192 se st. parc. č. 67/3 než přes pozemek žalovaného parc. č. 75, dospěl odvolací soud k závěru, že poskytnutí ochrany žalovanému jako vlastníku pozemku parc. č. 75 vůči žalobcům podle §126 ObčZ by bylo v rozporu s dobrými mravy a proto ji žalovanému ve smyslu §3 ObčZ odepřel.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že určovací žaloba byla zamítnuta, podali žalobci dovolání. Vytýkají odvolacímu soudu nesprávný závěr v otázce vydržení předmětného práva odpovídajícího věcnému břemenu. Vyslovují přesvědčení, že pro vydržení tohoto práva není podstatné, zda pozemek žalovaného byl užíván k přístupu k domu čp. 192 samotným jejich právním předchůdcem ve vlastnictví tohoto domu nebo jen jeho nájemci - z hlediska vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu je tato skutečnost nerozhodná. Uvádějí, že \"nyní naše nemovitosti i v přecházející době užívali jsme v přesvědčení, že jako nájemci těchto nyní našich nemovitostí, nemovitosti žalovaného užívat můžeme a jsme oprávněni užívat. V tomto směru jsme tedy v dobré víře byli a právo odpovídající věcnému břemenu jsme tedy pro vlastníka nemovitostí v době, kdy jsme jimi ještě nebyli my, vydrželi.\" Proto také žalobci při uzavření kupní smlouvy ohledně domu se žalovaným otázku přístupu k domu nijak neřešili a „byli tak upozorňováni na to, že příjezdová cesta, kterou dosud užívali, je jim k dispozici.\" Žalobci také namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozporné - byť odvolací soud dospěl k závěru, že právo přístupu a průjezdu přes pozemek žalovaného žalobcům nepřísluší, přesto jim jeho výkon zamítnutím vzájemné žaloby umožnil. Žalobci navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud podle části dvanácté, hlavy deset, bod 10 zákona č. 30/2000 Sb. provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen \"OSŘ\").
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části ve smyslu §242 odst. 1 a 3 OSŘ.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. l OSŘ ani jiné vady řízení zjištěny nebyly.
Dále se dovolací soud zabýval přezkumem rozsudku odvolacího soudu v napadené části podle žalobci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 1 písm. d) OSŘ.
Podle §151n odst. l ObčZ věcná břemena omezují vlastníka nemovitostí věci ve prospěch někoho jiného, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Práva odpovídající věcnému břemenu jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti nebo patří určité osobě.
Podle §151o odst. l věta druhá ObčZ lze právo odpovídající věcnému břemenu nabýt též výkonem práva (vydržením), ustanovení 134 zde platí obdobně.
Podle §134 odst. l ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle §130 odst. l ObčZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.
Žalobci se žalobou domáhají určení, že vydrželi právo odpovídající věcnému břemenu spočívající v právu přístupové a příjezdové cesty k domu čp. 192 se st. parc. č. 67/3 přes pozemek žalovaného parc. č.75 st. parc. č. 67/3. Jde tedy (byť do jisté míry nepřesně formulovanou) o žalobu na určení práva odpovídajícího věcnému břemenu spojeného s vlastnictvím nemovitostí.
Žalobci nabyli spoluvlastnictví k domu čp. 192 se st. parc. č. 67/3 kupní smlouvou z 23. 5. 1994 a už v roce 1995, kdy bylo zahájeno řízení o povinnosti žalovaného uzavřít se žalobci smlouvu o zřízení věcného práva odpovídajícího věcnému břemenu, spočívajícího v přístupu a příjezdu k domu čp. 192 přes pozemek parc. č. 75, by pozbyli dobrou víru, že jim takové právo patří. Mohli by tedy takové právo vydržet jen za předpokladu, že by si započetli také držbu tohoto práva jejich právním předchůdcem ve vlastnictví domu čp. 192 se stav. parc. č. 67/3. Žalobci však přehlíží, že tímto jejich právním předchůdcem byl právě žalovaný. V dobré víře, že má právo odpovídající věcnému břemenu mohl být jen vlastník uvedeného domu, jen ten mohl být držitelem tohoto práva. Nájemci domu (tj. žalobci) nemohli být držiteli tohoto práva a právo užívat pozemek jiného vlastníka k přístupu a příjezdu k domu by mohli odvozovat jen z titulu nájemního vztahu k vlastníku domu. Žalobci však neberou také v úvahu, že v době, kdy uzavřeli se žalovaným kupní smlouvu ohledně domu čp. 192 se stav. parc. č. 67/3, byl žalovaný vlastníkem jak domu čp. 192 se st. parc. č. 67/3, tedy nemovitostí, v jejichž prospěch mělo podle žalobců právo odpovídající věcnému břemenu svědčit, tak pozemku parc. č. 75, tj. nemovitosti, která měla být věcným břemen zatížena. V takovém případě však nešlo o dva rozdílné vlastníky nemovitostí - nemovitosti panující a nemovitosti služebné a je pojmově vyloučeno, aby věcné břemeno mohlo existovat. Jestliže žalovaný byl před uzavřením kupní smlouvy se žalobci jak vlastníkem domu čp. 192 se st. parc. č. 67/3, tak pozemku parc. č. 75 a užíval všechny tyto nemovitosti z titulu vlastnického práva, nelze o dobré víře, že mu přísluší právo odpovídající věcnému břemenu ve vztahu mezi těmito dvěma nemovitostmi vůbec uvažovat. Pro úplnost dovolací soud podotýká, že ObčZ neobsahuje ustanovení o obnově práva odpovídajícího věcnému břemenu, které zaniklo sjednocením vlastnictví služebného a panujícího pozemku. V §526 OOZ z roku 1811 bylo stanoveno, že sjednotí-li se vlastnictví služebného a panujícího pozemku v jedné osobě, zaniká služebnost sama sebou; zcizí-li se však později opět některý z těchto sjednaných pozemků, aniž se mezitím služebnost ve veřejných knihách vymaže, je nový držitel panujícího pozemku oprávněn, aby služebnost vykonával. Závěr odvolacího soudu, že pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu podle §151o odst. l ObčZ nebyl naplněn v daném případě předpoklad oprávněné držby takového práva po stanovenou vydržecí dobu, je správný. Na správnosti tohoto závěru nemůže nic změnit ani to, že odvolací soud odepřel žalovanému ve vztahu k žalobcům ochranu jeho vlastnického práva k pozemku podle §126 ObčZ s odkazem na §3 ObčZ.
Rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadené části z pohledu dovolacích námitek žalobců správný a dovolání bylo proto podle §243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný a příslušela by mu proto náhrada nákladů tohoto řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ). Ty mu však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. srpna 2002
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu