ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2134.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2134/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A/ R. K. a B/ M. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. F., zastoupenému advokátkou, o určení neexistence právního vztahu, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 C 233/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 1999, čj. 10 Co 331/99-237, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám JUDr. R. V.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. listopadu 1995, čj. 3 C 233/95-72, určil, „že odpůrce není vlastníkem hlubinného vrtu NP 536 nacházejícího se na pozemku p. č. 3349/1 v katastrálním území R., obec R.“ a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 28. listopadu 1996, čj. 10 Co 192/96-101, zrušil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Posléze rozsudkem ze dne 6. prosince 1999, čj. 10 Co 331/99-237, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. listopadu 1998, čj. 3 C 233/95-204, kterým byla zamítnuta „žaloba, aby bylo určeno, že žalovaný není vlastníkem hlubinného vrtu NP 536 nacházejícího se na pozemku p. č. 3349/1 v katastrálním území R., obec R.“, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodující ve věci na základě odvolání žalobců se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) OSŘ účinného před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňují dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. Namítají, že v řízení došlo k porušení procesních předpisů, a to §157 odst. 2 OSŘ, neboť odvolací soud v rozsudku neuvedl zákonné ustanovení, o něž svoje rozhodnutí opřel, a §158 odst. 2 OSŘ, když rozsudek odvolacího soudu byl dovolatelům doručen až 17. 4. 2000, ač byl vyhlášen 6. 12. 1999. Dále uvádějí, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nesprávně právně posoudil skutečnosti plynoucí z ohledání na místě samém a ze znaleckého posudku. nesouhlasí ani s právním posouzením věci. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný uvádí, že dovolání není přípustné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání nepřipustil, popř. zamítl.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění OSŘ, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo v daném případě vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněným a řádně zastoupeným účastníkem řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takovou vadu žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyla zjištěna.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v dané věci není však přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ, který stanoví, že dovolání je přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě tyto podmínky splněny nebyly, když potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu sice předcházelo jeho zrušující usnesení, které však obsahovalo toliko pokyn k doplnění dokazování a nikoliv právní názor odvolacího soudu, kterým by byl soud prvního stupně při svém rozhodování vázán.
Dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Protože žalobce vyslovení přípustnosti dovolání za podmínek shora uvedených nenavrhl, není přípustnost dovolání dána ani podle §239 odst. 2 OSŘ.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. l, §151 a §142 odst. 1 OSŘ, neboť neúspěšní žalobci nemají právo na náhradu těchto nákladů a žalovanému přísluší jejich náhrada ve výši 575,- Kč za vyjádření k dovolání. Ta je dána ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb. a §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) odměnou advokáta za jeden úkon právní služby částkou 500,- Kč a paušální náhradou jeho hotových výdajů 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. ledna 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu