ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2354.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 2354/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované I. M., zastoupené advokátkou, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 293/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. listopadu 2001, č. j. 40 Co 625/2000-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. května 2001, č. j. 10 C 293/99-47, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vydat žalobci obraz s názvem „Ukřižování“ (náboženský motiv), a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že žalovaná má sporný obraz v držení, a proto neshledal žalobu opírající se o §126 občanského zákoníku důvodnou. Doplňujícím rozsudkem ze dne 10. července 2001, č. j. 10 C 293/99-68, soud prvního stupně rozhodl ještě o svědečném a o nákladech řízení vynaložených z prostředků státu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. listopadu 2001, č. j. 40 Co 625/2000-90, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku s tím, že upřesnil znění zamítavého výroku ve věci samé tak, že obraz zobrazuje „motiv ukřižování Ježíše Krista z Křížové cesty o šířce 110 – 120 cm a výšce 180 – 200 cm“ a že se jedná o obraz, „jehož horní hrana je ve tvaru oblouku, bez rámu“, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že sporný obraz je v držení žalované, a proto považoval napadený rozsudek za správný.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §239 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001 s tím, že se domnívá, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Namítl, že toto rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasil především se způsobem, jakým soudy obou stupňů přistoupily k hodnocení důkazů, a navrhl, aby byly jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. projednal věc podle procesních předpisů účinných k 31. 12. 2000, tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou tímto zákonem (dále jen „OSŘ“), a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné.
Podle §238 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl buď změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé nebo potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a to s výjimkami uvedenými v odstavci 2 citovaného ustanovení.
O žádný z těchto případů se nejedná, neboť je napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno prvé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci.
Podle §239 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým byl rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozsudek odvolacího soudu v této věci neobsahuje výrok o přípustnosti dovolání z důvodu zásadního právního významu vydaného rozhodnutí a z obsahu spisu je zřejmé, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl vůbec učiněn. Pak ovšem dovolací soud nemůže sám posuzovat, zda má napadený rozsudek ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání nelze pokládat za přípustné. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 OSŘ není tvrzena a dovolací soud sám žádnou z vad v tomto ustanovení uvedených nezjistil. Proto podle §243b odst. 4 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání žalobce odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na to, že žalobce v tomto řízení neuspěl a žalované v něm žádné náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2002
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu