ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2463.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2463/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) I. N., zastoupené advokátem, a 2) S., a. s., zastoupené advokátem, o neplatnost kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 C 287/93, o dovolání žalované 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2000, č. j. 18 Co 569/99-185, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni částku 575,- Kč k rukám JUDr. M. P. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalovaným 2) a žalobkyní nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. ledna 1999, č. j. 9 C 287/93-111, určil, „že kupní smlouva uzavřená mezi I. N. jako prodávající a společností P., a. s., jako kupující ohledně jedné id. poloviny nemovitostí zapsaných tehdy v evidenci nemovitostí na LV č. 38 pro obec m. P., k. ú. J. a to pozemkové parcely č. 4 a domu čp. 98 dne 7. 8. 1992, registrovaná Státním notářstvím pro Prahu 1 dne 11. 8. 1992 pod č. j. 1 R I 299/92 je neplatná“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel mimo jiné ze zjištění, že žalobkyně se stala spoluvlastnicí označených nemovitostí v uvedeném rozsahu podle §2 odst. 2 písm. a) a §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obce, protože D. P., M. K. a H. K. nebylo možno považovat za oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, takže se na „nemovitost nevztahovala blokační klauzule“ podle §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Žalovaná 1) nabyla spoluvlastnický podíl k označeným nemovitostem v rozsahu ideální jedné poloviny dohodou o vydání věci z 30. 5. 1991 podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. P., a. s., se sloučila se sdružením S. a nadále užívá název S., a. s. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná 1) nerespektovala předkupní právo (§140 ObčZ) žalobkyně, která se dovolala relativní neplatnosti sporné smlouvy ve smyslu §40a ObčZ.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná 2) odvolání. V průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně žalobu zpět s tím, že mezi žalobkyní a žalovanou 2) došlo k dohodě ohledně převodu spoluvlastnického podílu žalované 2) na žalobkyni.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 10. května 2000, č. j. 18 Co 569/99-185, zpětvzetí žaloby připustil, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nesouhlas žalovaných se zpětvzetím žaloby odvolací soud nepovažoval za důvodný.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání z důvodů, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Vytýká odvolacímu soudu, že připustil zpětvzetí žaloby, přestože vyslovila nesouhlas se zpětvzetím žaloby z vážných důvodů, a má pochybnosti o skutečném zjištění pravé vůle žalované 2) pokračovat v řízení. Tvrzená dohoda mezi žalobkyní a žalovanou 2) nebyla předložena, nebyl jí proveden důkaz a nelze z ní proto vycházet. Odvolací soud navíc přehlédl nedostatek souhlasu zastupitelstva žalobkyně 2) s touto dohodou. Jestliže označená kupní smlouva byla shledána soudem prvního stupně neplatnou, žalobkyně může získat vlastnické právo ke sporným nemovitostem toliko od žalované 1). Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně a žalovaná 2) se ztotožnily s rozhodnutím odvolacího soudu s tím, že žalovaná 1) neuvedla jediný konkrétní vážný důvod na její straně, pro který by se v řízení mělo pokračovat. Poukázaly na to, že v rámci zákonné úpravy předkupního práva uzavřely kupní smlouvu ohledně sporných nemovitostí a dne 4. května 2000 byl povolen vklad vlastnického práva ve prospěch žalobkyně, která je nyní jedinou vlastnicí předmětných nemovitostí. S připuštěním zpětvzetí žaloby žalovaná 2) souhlasila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Podle §208 OSŘ je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět, když již rozhodl soud prvního stupně, ale jeho rozhodnutí není dosud v právní moci, odvolací soud rozhodne o připuštění zpětvzetí. Soud zpětvzetí nepřipustí, jestliže druhý účastník z vážných důvodů s tím nesouhlasí. Jestliže zpětvzetí připustí, odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví.
Důvody, pro které by řízení nemělo být zastaveno, jsou dány tehdy, jestliže žalovaný má právní nebo jiný zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto. Je pak na žalovaném, aby tyto důvody tvrdil a prokázal je.
Nesouhlas žalovaného s připuštěním zpětvzetí návrhu na zahájení řízení o žalobě na určení platnosti určité smlouvy může mít význam jen tehdy, nebrání-li vyhovění takové žalobě nedostatek naléhavého právního zájmu. Nepřichází-li v úvahu, aby takové žalobě bylo vyhověno, nemůže mít žalovaný vážný důvod, aby přesto o ní bylo rozhodnuto. Zamítnutí žaloby jen pro nedostatek naléhavého právního zájmu totiž nemůže mít žádný dopad na právní vztahy mezi účastníky a vůbec ani na jejich právní postavení. Takovým zamítavým rozsudkem se totiž nedeklarují žádná práva či povinnosti a z takového rozsudku ani neplyne opak toho, co mělo být podle žalobcova práva určeno.
V daném případě žalobkyně žalovala na určení neplatnosti (relativní) označené kupní smlouvy, uzavřené mezi žalovanými, z důvodu porušení předkupního práva podle §140 ObčZ žalovanou 1) ve vztahu k žalobkyni. Podle již ustálené judikatury Nejvyššího soudu by však takové žalobě nemohlo být vyhověno. Předpokladem úspěšnosti žaloby na určení podle §80 písm. c) OSŘ mimo jiné je, že na určení je naléhavý právní zájem. Protože rozhodnutí, jímž by takové žalobě bylo vyhověno, samo o sobě by nemohlo vést k obnovení vlastnických poměrů existujících v době před uzavřením kupní smlouvy a ani by nemohlo být podkladem pro změnu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně, naléhavý právní zájem na takovém určení nemůže být dán. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck Praha, svazku 1 pod C 67, svazku 2 pod C 206, svazku 3 pod C 286. Za této situace nesouhlas žalované 1) se zpětvzetím žaloby nelze považovat za vážný ve smyslu §208 OSŘ. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze nic vytknout.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ tak není dán. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 OSŘ dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1 vychází ze skutečnosti, že žalovaná 1) nebyla úspěšná (§243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Podle odst. 10 části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Výše nákladů, které je povinna žalovaná 1) nahradit žalobkyni, vyplývá z §9 odst. 1, §7, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Náklady představují odměnu za sepsání vyjádření k dovolání, která činí 500,- Kč, když hodnota sporu nebyla ve vyjádřeních k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, a dále paušální náhradu hotových výloh advokáta ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Výrok ad III. vyplývá ze skutečnosti, že mezi žalobkyní a žalovanou 2) nebylo v dovolacím řízení sporu – žalovaná 2) vznik nákladů řízení žalobkyně v tomto řízení nevyvolala.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná 1) dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, mohou žalobkyně a žalovaná 2) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. března 2002
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu