ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2720.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2720/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jany Hráchové ve věci žalobce akad. arch. J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované MUDr. I. Ž., zastoupené advokátem, o zhotovení pochozí vrstvy a umožnění jejího užívání jako terasy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 259/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2000, č. j. 54 Co 69/2000-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. L. L.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. května 2000, č. j. 54 Co 69/2000-56, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně„) ze dne 31. srpna 1999, č. j. 25 C 259/97-37, kterým byla zamítnuta „žaloba s návrhem, že žalovaná je povinna na svůj náklad zhotovit novou pochozí vrstvu - betonové čtverce o rozměrech 110 x 110 x 4 cm z litého betonu do bednění s dilatačními spárami o šířce 1 cm vyplněnými plastickým tmelem, na střeše prvního řadového domku odspodu čp. 2635 v ul. N. 74, P. a umožnit její užívání žalobci jako terasy do 60 dnů od právní moci rozsudku„ a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání.
Žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zhotovit novou pochozí vrstvu, shora přesně specifikovanou, na střeše jejího řadového domku, užívané podle vzájemné smlouvy vlastníků čtyř řadových domků ze 14. 11. 1974 žalobcem jako terasa. Původní pochozí vrstva byla funkčně poškozena při pokládání nové vodorovné izolace na střechu žalované, čímž bylo znemožněno užívání střechy žalobcem.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že smlouva ze 14. 11. 1974 o úpravě vztahů mezi vlastníky čtyř řadových domků v dané lokalitě včetně užívání společných prostor a užívání střech jako teras, včetně jejich údržby a oprav, byla uzavřena mezi původními majiteli - stavebníky domků, přičemž se žalovaná stala vlastnicí jednoho z nich až v roce 1989, když domek koupila od osoby, která nebyla rovněž jeho původním vlastníkem. Konstatoval, že smlouva byla závazná pouze pro osoby, které ji podepsaly a pokud se žalovaná ustanoveními smlouvy jistou dobu řídila, šlo o její dobrou vůli. I kdyby existoval platný závazek žalované ze smlouvy, nebylo možno žalobě vyhovět, neboť šlo o žalobu týkající se sousedských vztahů ve smyslu §127 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Žalobce nemohl požadovat uložení povinnosti žalované zhotovit novou pochozí vrstvu, neboť ochrana poskytnutá soudem by mohla směřovat toliko k uložení povinnosti zdržet se rušení přesně v petitu vymezeného. Pokud pak žalobce namítal, že nenavrhoval stavební úpravy, ale vrácení věci do původního stavu, bylo to v rozporu jak s provedenými důkazy, tak se zněním žaloby. Uzavřel, že nebylo v kompetenci soudu rozhodovat o způsobu provedení stavebních úprav na střeše domku žalované. Řízení nezastavil pro nedostatek pravomoci soudu a věc nepostoupil příslušnému stavebnímu úřadu, když vzhledem k existenci smlouvy a řešení sousedských vztahů shledal potřebným věc posoudit z občanskoprávního hlediska.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Ochrana poskytnutá soudem v daném případě žalobci by mohla spočívat toliko v uznání žalované povinnou zdržet se rušení ve výroku přesně vymezeného. Výrok rozsudku nemůže směřovat k uložení povinnosti žalované něco konat, to je vybudovat, odstranit, přemístit. K žalobcově námitce, že žalobou směřoval k náhradě škody, konstatoval, že hmotné právo nevylučuje možnost jejího uplatnění v souvislosti s úpravou sousedských práv - §120 a §420 ObčZ. Ze skutečností tvrzených v žalobě či z jejího doplnění nebylo ale možno usuzovat, že by žalobce směřoval k uložení povinnosti žalované nahradit škodu. Žalobcův návrh na připuštění dovolání zamítl, když uzavřel, že posuzování otázky, zda žalobci svědčí právo užívání předmětné terasy, či nikoliv, nemůže mít zásadní právní význam pro rozhodnutí o uložení povinnosti žalované zhotovit na svůj náklad novou pochozí vrstvu a umožnit její užívání žalobci jako terasy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. f) a §239 odst. 2 občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“) a pokud jde o dovolací důvody, odkazuje na §241 odst. 3 písm. a), b) a d) OSŘ. Uvádí, že vzhledem k charakteru terasovitého čtyřdomku, kdy střecha jednoho domku je vždy terasou domku hořejšího, uzavřeli stavebníci smlouvu o úpravě vztahů. Od roku 1975, v souladu s podmínkami uvedenými ve smlouvě, s terasou na střeše žalované nakládal jako s vlastní v dobré víře, že mu toto právo náleží. Toto právo odpovídá právu věcného břemene za podmínek uvedených v ObčZ, a k této skutečnosti měl soud přihlédnout. Nesouhlasí proto s nevysloveným názorem soudu, že má méně práv, než vlastníci ostatních částí jednoho stavebního celku. Připomíná, že ač žalovaná domek nabyla v roce 1989 koupí od rodičů, kteří jej získali, coby prominenti bývalého režimu, jako konfiskát kupní smlouvou od státu, byla jako každý nový vlastník zavázána jako právní předchůdci. Toho si byl vědom i její právní zástupce, uvedl-li, že ač mezi podpisy na smlouvě chybí souhlas žalované, smlouvu respektuje. Odvolací soud se zabýval pouze částí skutečností, zjištěných soudem prvního stupně a pominul rozhodující, zvláště uvedl-li, že nebylo zapotřebí posuzovat otázku, zda žalobci svědčí právo užívání terasy a uvedl-li dále, že hmotné právo nevylučuje možnost uplatnění náhrady škody v souvislosti s úpravou sousedských práv a následně pak konstatoval, že zákonnými předpoklady pro úspěšnost požadavku na náhradu škody jsou tvrzení o porušení právní povinnosti. V této souvislosti namítá, že vyvodil-li, že je povinností žalované, aby škodu, to je likvidaci pochozí vrstvy, nahradila uvedením terasy do původního stavu, bylo zřejmé, že šlo o tvrzení o protiprávním stavu. Střechu bez pochozí vrstvy nelze jako terasu užívat, o čemž svědčí znalecký posudek z 12. 3. 2000, který nemohl soudu při odvolacím jednání předložit a soud návrhu na odročení jednání s poukazem na přítomnost jeho právního zástupce nevyhověl. Soud se měl zabývat věcí i z hlediska §424 ObčZ, a to vzhledem k výrokům bývalého manžela žalované a následnému postupu žalované, když návrhy na prokázání konfliktů mezi účastníky měly své opodstatnění. Odkazuje na komentář k OSŘ, C. H. BECK, 5. vydání, v části pojednávající o jednání proti dobrým mravům a na publikaci „autorů Byčovského a Holuba, Linde Praha, a. s., 1965, str. 67“, a to ve světle výpovědi ing. arch. L. H. před soudem. Poukazuje na článek V. žaloby a důkazy k němu, z něhož vyplývá, v čem spatřuje vzniklou škodu. Z dalších tvrzení pak plyne příčinná souvislost mezi porušením povinností žalované a škodou, jakož i to, kdo škodu zavinil. Nelze proto souhlasit s konstatováním odvolacího soudu, že z tvrzení obsažených v žalobě nelze dovodit, že by proti žalované směřoval k náhradě škody. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhuje, aby dovolací soud žalobcovo dovolání zamítl. Pokud jde o dovolací důvod uplatněný ve smyslu §241 odst. 3 písm. a) OSŘ, otázku přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. f) OSŘ a v souvislosti s tím o tvrzení, že žalobce nemohl osobně soudu předložit znalecký posudek z 12. 3. 2000, žalovaná namítá, že měl dost času posudek odvolacímu soudu zaslat anebo předložit prostřednictvím svého právního zástupce. Závěry posudku navíc nemohly na věci cokoliv změnit. Nelze se ztotožnit s názorem, že takto byla žalobci odňata možnost jednat před soudem. Pokud jde o jeho tvrzení, že řízeno bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není z dovolání patrno, jakou vadu má dovolatel na mysli. Stejně není zřejmé, v čemž dovolatel konkrétně považuje napadené rozhodnutí po právní stránce za zásadně významné. Odmítá argumentaci dovolatele pod bodem 1) dovolání, neboť dovolatel opomíjí skutečnost, že žalovaná nebyla stavebníkem svého domku, jakož i to, že k předmětné smlouvě nepřistoupila a ani jinak nebyla založena její povinnost smlouvou se řídit. Ke skutečnostem uvedeným v bodě 2/ namítá, že nakládal-li dovolatel, jak tvrdí, od roku 1975 s terasou na střeše jejího domku jako s vlastní, byl si vědom toho, že předmětná střecha není v jeho vlastnictví a je tedy vyloučena dobrá víra, jako jeden z předpokladů vydržení práva, nehledě k tomu, že v mezidobí byl vlastníkem domku stát, vůči němuž bylo vydržení práva vyloučeno. Pokud jde o obsah smlouvy, byla žalovaná ochotna v jejím duchu jednat, jednal-li by v jejím duchu i žalobce. Původní pochozí vrstva byla neúdržbou poškozena, ale výlohy na opravu nesla sama žalovaná. Připomínku dovolatele o rodičích žalované, coby prominentech bývalého režimu, shledává podlou a hanebnou, zvláště, nemohou-li se napadení bránit. V tomto směru připomíná výsledek sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 74/93. Pokud jde konečně o otázku odpovědnosti za škodu, je z obsahu žaloby naprosto zřetelné, že žalobce žádný návrh na její náhradu neučinil. Kromě toho nebyly zákonné předpoklady pro požadavek na takovou náhradu vůbec založeny.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelem tvrzená vada řízení, uvedená v §237 odst. 1 písm. f) OSŘ, není dána. Dovolatel tvrdí, že mu byla odňata možnost jednat před soudem tím, že odvolací jednání nebylo odročeno tak, aby mohl předložit osobně soudu znalecký posudek. Podle judikatury Nejvyššího soudu účastníku, který byl v řízení zastoupen, nebyla odňata možnost jednat před soudem, i když nebyl vyrozuměn o jednání odvolacího soudu a nezúčastnil se jej, jestliže mohl realizovat svá procesní práva prostřednictvím svého zástupce (rozhodnutí publikované pod č. C 185 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Tím spíše pak nebyla účastníku odňata možnost jednat před soudem, když soud nevyhověl návrhu na odročení jednání, učiněnému za účelem přednesení důkazního návrhu osobně účastníkem, který byl zastoupen advokátem, přítomným při jednání, které mělo být odročeno. Důkazní návrh mohl učinit přímo právní zástupce dovolatele; jen na okraj se poznamenává, že v protokolu z odvolacího jednání konaného 3. 5. 2000 není zmínka o žádosti o odročení jednání.
Dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 2 OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí publikované pod č. C 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolatel neuvádí, v čem má zásadní význam rozhodnutí spočívat; podle zjištění dovolacího soudu napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní význam v uvedeném smyslu.
Základní otázka, na které záviselo řešení dané věci, spočívala v tom, zda na žalovanou přešla práva a povinnosti ze smlouvy o úpravě vztahů mezi vlastníky čtyř řadových rodinných domků z 14. 11. 1974. Žaloba byla totiž opřena o tvrzení, že žalovaná porušuje právě tuto smlouvu a ostatně i v dovolání se žalobce domáhá odpovědnosti žalované za škodu, vzniklou porušením povinnosti z této smlouvy. Tuto otázku vyřešily soudy v souladu s konstantní judikaturou. Uvedená smlouva není jako smluvní typ v ObčZ upravena, a tak je třeba ji posoudit podle §51 ObčZ, podle kterého účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona. Např. v stanovisku publikovaném pod č. 14/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se uvádí, že závazky vzniklé na základě (nepojmenované) smlouvy podle §51 ObčZ ani po novele č. 131/1992 Sb., tedy za platnosti ustanovení §135b a §135c ObčZ, nepozbyly svou závazkovou (obligační) povahu, a nezměnily se na věcná břemena. Účastníci těchto smluv mohli existující závazek po 1.4. 1983 změnit na věcné břemeno jen na základě samostatné smlouv o zřízení věcného břemene, uzavřené podle §135c ods. 1 ObčZ, registrované státním notářstvím. Skutečnost, že smlouva uzavřená podle §51 ObčZ váže – na rozdíl od smluv zakládajících věcná břemena – jen účastníky smlouvy, a nikoliv pozdější nabyvatele nemovitosti, se podává např. z rozhodnutí publikovaného pod č. 42/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a je nesporná. Soudy v nalézacím řízení tedy správně uvedly, že uvedená smlouva mohla vázat jen její účastníky a nikoliv pozdější vlastníky domů. Proto žalovaná tuto smlouvu nemohla porušit a založit tak závazkovou odpovědnost za škodu, které se žalobce dovolává. I zde lze navíc poznamenat, že otázka, zda žalobce právo na náhradu škody (a to i podle §424 ObčZ) uplatnil, je věcí posouzení konkrétního případu, z něhož by nemohla učinit rozhodnutí zásadní.
Dovolatel až v dovolání uvádí, že uplatněné právo jako právo odpovídající věcnému břemeni vydržel, když jeho držba trvala od roku 1975. K tomu je třeba uvést, že v řízení žalobce, jehož tížila povinnost tvrzení („vylíčení rozhodujících skutečností“ viz §79 odst. 1 OSŘ), neuváděl, že by byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je subjektem práva odpovídajícího věcnému břemeni, a proto se možným vydržením soudy správně nezabývaly. I zde lze podotknout, že v zásadě nebylo možno, aby se někdo na základě nepojmenované smlouvy, uzavřené v roce 1974, kdy zákon smluvní vznik věcného břemene neumožňoval, ujal oprávněné držby práva odpovídajícího věcnému břemeni.
Konečně i to, zda žalobcova tvrzení obsahovala uplatnění nároku na náhradu škody, je otázkou posouzení konkrétní věci a nečiní z přezkoumávaného rozsudku rozhodnutí zásadní.
Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto nezbylo, než je odmítnout [§243b odst. 4 OSŘ ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, a proto jí přísluší podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů řízení, které jí vznikly. Ty představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby, to je 500,- Kč za vyjádření k dovolání a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 575,- Kč, a to podle §6 odst. 1, §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) a části 12, hlavy I., bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. října 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu