ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2764.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2764/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Č. S. v. t. P., spol. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované Č. Ú. P. F., a. s., zastoupené advokátem, o nahrazení projevu vůle uzavřením dodatku ke smlouvě o zřízení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 54/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2000, č. j. 16 Co 12/2000-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení v částce 1.075,- Kč na účet advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. března 1997, č. j. 20 Co 647/96-75, změnil Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. září 1996, č. j. 10 C 54/95-56, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle tehdejší žalované Č. Ú. a. n. P. F., a. s., uzavřením dodatku ke smlouvě o zřízení věcného břemene tak, že žalované uložil uzavřít s žalobkyní „Dodatek č. 1 ke smlouvě o zřízení věcného břemene ze dne 26. 3. 1993 ve znění: Č. Ú. a. n. P. F., a. s., a Č. S. v. t. P., spol. s r. o., právní nástupce Č. S. v. t. P., s. p., uzavírají tento dodatek: 1. V článku II. se první věta „Ú. se touto smlouvou zavazuje ke vzniku věcného břemene na budově č.p. 345/4 a 344/6 v K. ul. v P.“ nahrazuje větou : „Ú. zřizuje touto smlouvou věcné břemeno na budově č. p. 345/4 a 344/6 v K. ulici v P.“. Současně potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba domáhající se, aby žalované byla uložena povinnost podat návrh na vklad uvedené smlouvy do katastru nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vycházel z toho, že se žalobkyně domáhá nároku ze smlouvy o budoucí smlouvě, a žalobu zamítl z důvodu jeho prekluze, dospěl odvolací soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli platnou smlouvu o zřízení věcného břemene a „pouze nevhodná slovní formulace vedla k tomu, že Katastrální úřad odmítl smlouvu v tomto znění napsat“ (správně zřejmě „zapsat“) a „řízení přerušil ještě za účelem doložení dalších listinných dokladů“. Proto trvá závazkový (obligační) nárok žalobkyně požadovat na žalované jako vlastnici nemovitosti realizaci vzniku věcného břemene, jíž je v tomto případě nahrazení projevu vůle žalované „ s uzavřením dodatku ke smlouvě o zřízení věcného břemene tak, aby byl odstraněn formální nedostatek požadovaný katastrálním úřadem ke vkladu do katastru nemovitostí a tím k účinnému vzniku věcného břemene (§47 odst. 1 obč. zák.).“
K dovolání žalobkyně zrušil Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 25. října 1999, č. j. 2 Cdon 1304/97-106, uvedený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o změně rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.) a o nákladech řízení (výrok III.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že obligační účinky smlouvy o zřízení věcného břemene zmiňované odvolacím soudem mohou nastat pouze v případě smlouvy platné. Je-li smlouva neplatná, např. podle §37 občanského zákoníku pro nesrozumitelnost či pro neurčitost, což jsou náležitosti, které spolu s dalšími zkoumá katastrální úřad před svým rozhodnutím o povolení vkladu ve smyslu §5 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 265/92 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nestanoví zákon právo účastníka smlouvy domáhat se uzavření „dodatku ke smlouvě“, neboť by ve své podstatě šlo o uzavření nové smlouvy a takový postup by byl v rozporu se zásadou smluvní volnosti. Ve věcech rozhodování katastrálního úřadu pak nepřipadá v úvahu aplikace §47 občanského zákoníku. Závěr odvolacího soudu, že smlouva o zřízení věcného břemene z 26. 3. 1993 je platná, ale „jen nevhodně slovně formulovaná“, a že z takové smlouvy vzniká obligační nárok vůči vlastníku zatížené nemovitosti na realizaci smlouvy, kterým je nahrazení projevu vůle účastníka smlouvy, není správný. Jde ostatně o závěr vnitřně rozporný, neboť pokud by šlo o smlouvu platnou, tedy i srozumitelnou a určitou, není zde žádného důvodu k tomu, aby nevhodná formulace bránila zápisu práva ze smlouvy. K další z dovolacích námitek, poukazující na nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, pak dovolací soud uvedl, že právo osoby užívat místnosti v nemovitosti je právem odpovídajícím věcnému břemeni náležejícím osobě. Aby byla žalobkyně ve věci aktivně legitimována, musí prokázat, že je subjektem práv ze smlouvy z 26. 3. 1993, neboli že jí takto tvrzené právo odpovídající věcnému břemeni vzniklo. Pokud z tohoto hlediska odvolací soud otázku aktivní legitimace nezkoumal, je právní posouzení věci nesprávné.
Rozsudkem ze dne 18. dubna 2000, č. j. 16 Co 12/2000-117, pak odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., rozhodl o nákladech řízení a zamítl návrh, aby bylo proti tomuto rozsudku připuštěno dovolání. V souladu se závaznými závěry dovolacího soudu vyšel z toho, že v případě absolutní neplatnosti smlouvy pro neurčitost či nesrozumitelnost, které by nebylo možno odstranit ani výkladem podle §35 občanského zákoníku, nemá účastník smlouvy právo domáhat se uzavření dodatku ke smlouvě, neboť by to bylo v rozporu se zásadou smluvní volnosti. Pokud pak by se jednalo o smlouvu platnou z hlediska určitosti a srozumitelnosti, byla by žaloba nedůvodná, neboť smlouva by byla dostatečně určitá i srozumitelná. V každém případě by tedy bylo nutno žalobu zamítnout. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby pak je skutečnost, že žalobkyně neprokázala, že je subjektem práv ze smlouvy o zřízení věcného břemene z 26. 3. 1993. Návrh žalobkyně na připuštění dovolání zamítl odvolací soud proto, že při svém rozhodování vycházel ze závěrů Nejvyššího soudu ČR obsažených ve zrušovacím rozsudku z 25. 10. 1999.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001 (dále jen „OSŘ“) a z toho, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a které opřela o ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Namítla, že odvolací soud nerespektoval závěry soudu dovolacího, který předpokládal, že odvolací soud bude zkoumat sporné otázky platnosti smlouvy a aktivní legitimace žalobkyně. Ten se ale omezil na konstatování, že by žalobu musel zamítnout vždy, ať už by smlouva byla platná či nikoliv, a na tvrzení, že žalobkyně neprokázala, že je subjektem práv ze smlouvy o zřízení věcného břemene. Dovolatelka zdůraznila, že Katastrální úřad P. požadoval doplnění ověřených podpisů na smlouvě, doplnění identifikačního čísla v záhlaví a doložení nabývacího dokladu, zatímco to, že by bylo vhodnější ve smlouvě použít dikci „Ú. zřizuje touto smlouvou věcné břemeno“ místo „Ú. se touto smlouvou zavazuje ke vzniku věcného břemene“, nebylo v žádném poučení ze strany katastrálního úřadu uvedeno. Žalobkyně nemůže bez součinnosti se žalovanou požadavkům katastrálního úřadu vyhovět a pouze to bylo důvodem podání žaloby na nahrazení projevu vůle, nikoli změna shora uvedené formulace textu smlouvy. Podstatou problému je určení platnosti smlouvy v duchu požadavku katastrálního úřadu a vyřešení otázky, zda navrhované doplnění smlouvy pouze plní požadavky katastrálního úřadu nebo navozuje vznik nové smlouvy, a tou se odvolací soud nezabýval. Proto je jeho právní posouzení věci nesprávné, napadený rozsudek by měl být zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání především zpochybnila přípustnost dovolání, když podle jejího názoru není v tomto řízení řešena otázka zásadního právního významu s obecnějším dopadem a ani sama žalobkyně takovouto otázku nekonkretizuje. Proto dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ nemůže být přípustné a jako takové by mělo být odmítnuto. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, se žalovaná ztotožnila s argumenty odvolacího soudu a navrhla zamítnutí dovolání.
V průběhu dovolacího řízení došlo k zániku původní žalované, tedy společnosti Č. Ú. a. n. P. F., a. s., která byla vymazána z obchodního rejstříku. Právním nástupcem této žalované, na kterého přešly všechny jeho závazky i práva, se ke dni 30. listopadu 2000 stala společnost Č. Ú. P. F., a. s., což bylo prokázáno úplným výpisem z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddílu B, vložky 6851. Dovolací soud proto podle §243c ve spojení s §107 odst. 1 a 3 OSŘ pokračoval v řízení s právním nástupcem původní žalované. Přitom s ohledem na ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. projednal věc podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000, tedy podle OSŘ ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem, a po zjištění, že odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, t. j. účastníkem řízení, se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je (s výjimkou rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné, nebo že zde není) přípustné proti všem rozhodnutím odvolacího soudu, jestliže řízení trpí některou z vad uvedených v §237 odst. 1 OSŘ. Nic takového ovšem v této věci žalobkyně netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení bylo některou z takových vad postiženo. Podle §238 odst. 1 a §239 odst. 1 OSŘ dovolání nemůže být přípustné, neboť odvolací soud potvrdil prvé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci a přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nebyla vyslovena. Zbývá tedy posoudit, zda nelze přípustnost dovolání dovodit z ustanovení §239 odst. 2 OSŘ, podle kterého nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalobkyně, která navrhla, aby v této věci bylo připuštěno dovolání, nikterak nespecifikovala, která otázka by měla být po právní stránce zásadního významu a v čem by měl takovýto význam spočívat. Přípustnost dovolání ovšem není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je. Rozhodnutí odvolacího soudu pak musí mít zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy co do obecného dopadu na případy obdobné povahy. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tj. představuje-li jeho rozhodnutí v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky. Naopak za otázku zásadního právního významu není možno považovat otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz např. usnesení dovolacího soudu z 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13/1997, nebo jeho usnesení ze 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 437/97, uveřejněné ve stejném časopise č. 7/1998). Jak už bylo uvedeno, vychází závěr odvolacího soudu o tom, že žaloba nemůže být důvodná, ať už je smlouva z 26. 3. 1993 platná či nikoli, plně z právního názoru, který vyslovil dovolací soud ve svém zrušovacím rozsudku z 25. 10. 1999. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy bylo postaveno na posouzení právní otázky, která byla již dovolacím soudem vyřešena, je s tímto řešením v souladu, a tak ze shora uvedených hledisek nemůže jít o rozhodnutí zásadního právního významu. Pak ovšem chybí základní podmínka přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ a Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítnout.
Podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ má žalovaná, která byla v dovolacím řízení úspěšná, právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Náklady představuje odměna jejího právního zástupce za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání - stanovená podle §6 odst. 1, §7, §9 odst. 3 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/96 Sb. částkou 1.000,- Kč a paušální částka náhrady výdajů 75 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. října 2002
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu