ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2916.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2916/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobců: A/ M. M., a B/ A. S., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1/ H. m. P., zastoupenému advokátem, a 2/ M. č. P. – Z., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 107/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2000, č. j. 54 Co 56/2000-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. září 1999, č. j. 8 C 107/97-57, výrokem I. určil, „že každý ze žalobců je vlastníkem jedné poloviny pozemku parcelní číslo 673/4 o výměře 2.216 m2 v katastrálním území Z., obec Z., nyní zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 671 pro katastrální území Z., obec Z.“, výrokem II. zamítl žalobu „na určení vlastnictví žalobců k pozemkům parcelní číslo 668/29 o výměře 382 m2 a 674/3 o výměře 3.895 m2 v katastrálním území Z., obec Z., nyní zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 671 pro katastrální území Z., obec Z.“ a výrokem III. zamítl žalobu proti prvnímu žalovanému „jako celek“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemková parcela č. 674/3 o dnešní výměře 3.895 m2 v katastru obce Z. (oddělená od pozemku původního čísla 269 pod písm. F) byla právním předchůdcům žalobců vyvlastněna pro P. v. P. rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru P. z 13. 9. 1966, čj. výst. 330/3078/65-Ř jako pozemek vodárenského pásma Z., a proto ji žalobci nemohli kupní a darovací smlouvou, uzavřenou v roce 1975, od nich do svého vlastnictví nabýt. Právním předchůdcům žalobců byla vyvlastněna i pozemková parcela č. 668/29 (oddělená z pozemku původního čísla 269 pod písmenem M), za niž obdrželi finanční náhradu. Pozemková parcela č. 673/4 (oddělená od původního čísla 269 pod písm. G) nebyla právním předchůdcům žalobců vyvlastněna a proto ji žalobci kupní a darovací smlouvou z roku 1975 do svého vlastnictví nabyli. Hospodářskou smlouvou uzavřenou 2. 1. 1974 mezi P. v. P. a Místním národním výborem Z. byly pozemky č. 673 a 674 převedeny na Místní národní výbor Z., který byl v roce 1974 v evidenci nemovitostí u příslušného střediska Geodézie zapsán jako vlastník. Podle zákona č. 418/1990 Sb. a Statutu hlavního města Prahy příslušelo právo hospodaření ke sporným pozemkům k 23. 11. 1990 Městské části P. – Z., která je, na rozdíl od žalovaného 1/, ve věci pasivně legitimována.
Městský soud v Praze jako soud odvolací, k odvolání žalobců proti výrokům II. a III., rozsudkem ze dne 21. června 2000, č. j. 54 Co 56/2000-81, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku II. ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným“ a „v zamítavém výroku III. o věci samé“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Návrh žalobců na připuštění dovolání zamítl.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Konstatoval, že tento soud správně posoudil naléhavost právního zájmu žalobců na daném určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), jestliže v příslušném katastru nemovitostí bylo vlastnické právo ke sporným pozemkovým parcelám zapsáno duplicitně, jednak pro Českou republiku, MNV Z., jednak v podílu jedna polovina pro každého ze žalobců. Správnými shledal právní závěry soudu prvního stupně založené na skutkových zjištěních týkajících se předmětného vyvlastňovacího řízení, neplatnosti kupní a darovací smlouvy, převodu vlastnického práva ke sporným pozemkům na Městskou část P. – Z. a pasivní legitimace žalovaných. Návrh žalobců na připuštění dovolání „k otázce zásadního právního významu“, za kterou považovali „posouzení, zda rozhodnutí správního orgánu mohlo nabýt právní moci za situace, kdy nebylo bezpečně zjištěno, že došlo k jeho doručení právním předchůdcům žalobců“, zamítl, neboť „neshledal důvody podle §239 odst. 1 OSŘ“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §239 odst. 2 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňují dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. K prvnímu dovolacímu důvodu uvádějí, že důkaz o vyvlastnění sporných pozemků měl být soudem proveden pravomocným rozhodnutím o vyvlastnění nebo shodným tvrzením účastníků řízení, že k takovému vyvlastnění došlo. To se nestalo a soudy, pokud jde o pozemek č. 668/29, vycházely toliko z listiny rady okresního národního výboru z 15. 12. 1957, ze které dovodily, že původní vlastníci přijali náhradu kromě jiného za pozemek č. 275/1, vyvlastněný ve vodárenském pásmu na základě rozhodnutí okresního národního výboru čj. Vod 2001/57 z 10. 10. 1957, s tím, že podle soudů tato listina osvědčuje skutečnosti v ní uvedené. Ta ale nebyla soudu předložena v originále. Namítají, že provedením důkazu touto listinou nemohlo být zjištěno, že došlo k vyvlastnění pozemku č. 275/1. Pokud pak jde o pozemek č. 674/3, odvodily soudy jeho vyvlastnění odkazem na rozhodnutí z 13. 9. 1966, čj. výst. 330/3078/65-Ř, aniž bylo na jisto postaveno, že toto rozhodnutí nabylo právní moci, když nebyly k dispozici doručenky a nabytí právní moci bylo „potvrzeno ONV“. Prohlášení orgánu, který rozhodnutí vydal, že toto jeho rozhodnutí nabylo právní moci, nemohlo nahradit důkaz, že rozhodnutí bylo zákonným způsobem doručeno. Namítají, že si lze těžko představit, aby na ně jejich rodiče převáděli pozemky, o nichž by věděli, že jim nepatří. Pokud jde o další dovolací důvod, namítají, ve vztahu k posouzení pasivní legitimace žalovaného 1/, s odkazem na §1 zákona č. 418/1990 Sb., že h. m. P. je ve smyslu §4 zákona č. 367/1990 Sb. právnickou osobou a jedině ono může být subjektem vlastnického práva. Žalované 2/ byl majetek h. m. P. pouze svěřen jeho Statutem a se svěřeným majetkem pak městská část hospodaří podle podmínek stanovených vyhláškou h. m. P. z roku 1994 (částka 3 Sbírky obecně závazných vyhlášek h. m. P.). Kromě obou shora uvedených dovolacích důvodů uvádějí, že za situace, kdy rozsudkem soudu prvního stupně potvrzeným odvolacím soudem bylo ve výroku I. určeno vlastnictví žalobců k pozemku č. 673/4 a současně byla žaloba jako celek zamítnuta vůči 1. žalovanému, který jedině by mohl případně být subjektem vlastnického práva v projednávané věci, považují rozsudek za zmatečný. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný 1) uvádí, že se soudy obou stupňů se všemi námitkami žalobců vypořádaly. Při posuzování, zda rozhodnutí o vyvlastnění pozemků nabylo právní moci, postupovaly důsledně podle §132 OSŘ a jejich závěry proto nelze zpochybňovat. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a zjistil, že dovolání není přípustné.
V dané věci žalobce netvrdil žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v §237 odst. 1 OSŘ a dovolací soud takový důvod nezjistil. Zbývá tak posoudit možnou přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 OSŘ, viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Dovolání proto nemůže být podle §239 odst. 2 OSŘ přípustné pro řešení skutkových otázek. Proto se dovolací soud může v případě, že účastník navrhuje, aby dovolání bylo shledáno přípustným podle §239 odst. 2 OSŘ, zabývat jen dovolacím důvodem, uvedeným v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Z tohoto důvodu se nebylo možno z hlediska přípustnosti dovolání zabývat námitkami dovolatelů týkajícími se skutkového zjištění, že rozhodnutí o vyvlastnění bylo vydáno, a že bylo též doručeno účastníkům.
Také námitka, že v dané věci by mohl být subjektem vlastnického práva jen první žalovaný (Hlavní město Praha), zatímco druhý žalovaný, městská část, jen hospodaří s majetkem prvního žalovaného, je z hlediska přípustnosti dovolání nevýznamná. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž na zjištění, kdo z žalovaných je případným vlastníkem sporných pozemků, nespočívá a proto tu ani nemůže být dán dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Soudy v nalézacím řízení žalobu zamítly na základě zjištění, že sporné pozemky byly vyvlastněny a tudíž žalobci nejsou jejich vlastníky a nejsou proto aktivně legitimováni. Otázka, kdo z žalovaných by mohl být jejich vlastníkem a byl by tak v případě aktivní legitimace žalobců pasivně legitimován, byla pro zamítnutí žaloby v takovém případě bezpředmětná a bylo by nadbytečné se jí zabývat; navíc naléhavý právní zájem na podání žaloby proti druhému žalovanému byl právě v tom, že jako vlastník byl v katastru nemovitostí zapsán jeho právní předchůdce. Pokud dovolatelé poukazují na to, že žalobě nemělo být vyhověno proti druhému žalovanému, je třeba poukázat na to, že v případě nesprávnosti tohoto výroku by dovolání nebylo přípustné, ani objektivně (výrok rozsudku soudu prvního stupně v této části nabyl právní moci, takže nejde o rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dovolání přípustné – viz §236 odst. 1 OSŘ), ani subjektivně (účastník nemůže podat dovolání proti výroku rozhodnutí, kterým bylo jeho návrhu vyhověno). Zrušení rozsudku odvolacího soudu by se navíc této pravomocné části rozsudku soudu prvního stupně nijak nedotklo.
Nezbylo tedy, než dovolání podle §243b odst. 4 a §218 písm. c) OSŘ odmítnout, protože v dané věci není přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a druhému žalovanému žádné prokazatelné náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). První žalovaný sice podal k dovolání vyjádření, otázkou přípustnosti dovolání se však nezabýval a uplatněný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ, který jediný mohl být v dané věci právně významný, pominul zcela. Proto náklady, vynaložené na toto vyjádření, nelze považovat za náklady vynaložené k účelnému bránění práva (§142 odst. 1 OSŘ), a prvnímu žalovanému nepřísluší právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. září 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu