ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.2986.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2986/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně O. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. R., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 236/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2000, č. j. 38 C 155/97-37, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. ledna 1997, č. j. 50 C 236/95-17, určil, „že vlastníkem ideální ¼ domu č. p. 286 na parcele č. p. 721, parcely č. p. 721 a zahrady č. p. 720, zapsaných na listu vlastnictví 104 pro obec B., katastrální území P. u Katastrálního úřadu pro B., je žalobkyně“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně a R. R., otec žalovaného, uzavřeli 3. 4. 1954 manželství, které bylo rozsudkem Městského soudu v Brně ze 6. prosince 1968, č. j. 18 C 166/68-16, pravomocně rozvedeno. Kupní smlouvou ze 17. 10. 1958 R. R. koupil ideální jednu polovinu sporných nemovitostí. Mezi žalobkyní a R. R. nedošlo po zániku jejich manželství k vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví dohodou ani rozhodnutím soudu. Darovací smlouvou z 31. 10. 1994 R. R. daroval ideální polovinu sporných nemovitostí žalovanému. Soud dospěl k závěru, že darovací smlouva z 31. 10. 1994 je částečně, a to ohledně darování ideální jedné čtvrtiny předmětných nemovitostí, neplatná, neboť v době tohoto právního úkonu R. R. nebyl v tomto rozsahu vlastníkem nemovitostí. Ideální jedna polovina předmětných nemovitostí se stala součástí zákonného společenství majetkového žalobkyně a R. R., posléze jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Vzhledem k tomu, že k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a R. R. nedošlo dohodou ani rozhodnutím soudu, stala se žalobkyně spoluvlastnicí ideální jedné čtvrtiny předmětných nemovitostí podle §149 odst. 4 a §865 odst. 2 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. k 1. 4. 1986. Vydržení spoluvlastnického podílu žalobkyně R. R. vylučoval charakter bezpodílového spoluvlastnictví.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. dubna 2000, č. j. 38 Co 155/97-37, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, „že vlastníkem ideální ¼ domu č. p. 286 na parcele č. 721, ideální Ľ parc. č. 721 a ideální ¼ zahrady parc. č. 720 zapsaných na LV č. 104 pro obec B., katastrální území P. u Katastrálního úřadu B. je žalobkyně O. V.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování opětovným výslechem žalobkyně a potvrzením ze 4. 12. 1968 a konstatoval, že ani po doplnění dokazování nedošlo ke změně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně. Bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně a R. R. zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu jejich manželství 3. 2. 1969. Jak vyplynulo z potvrzení ze 4. 12. 1968, došlo mezi rozvedenými manžely 30. 11. 1968 k dohodě, která se týkala věcí movitých uvedených v potvrzení, finančního vyrovnání a uvolnění bytu žalobkyní. Ohledně nemovitostí k dohodě nedošlo a nebyl podán u soudu ani návrh na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně včetně závěru o nemožnosti vydržení vlastnického práva k předmětu zaniklého a nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví do 1. 4. 1983 s tím, že nebylo ani prokázáno, že by došlo k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dohodou ohledně nemovitostí konkludentně. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně došlo jen s ohledem na formulační upřesnění žaloby v odvolacím řízení. O návrhu žalovaného na připuštění dovolání odvolací soud nerozhodl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence dohody o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a jeho otce, uzavřené konkludentním způsobem. Zastává názor, že uzavření dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví před jeho zánikem nebrání tomu, aby mezi rozvedenými manžely došlo k uzavření dohody o jeho vypořádání konkludentně v mezích dohody uzavřené před jeho zánikem. Takováto dohoda byla mezi žalobkyní a otcem žalovaného uzavřena, a to i pokud jde o sporné nemovitosti, ohledně nichž bylo dohodnuto, že náleží otci žalovaného a žalobkyni bude vyplacena částka 9 870,- Kč odpovídající polovině splátky na dům, kterou vložila do předmětných nemovitostí. Žalobkyně a otec žalovaného se podle této dohody chovali a plnili. Žalobkyně se vlastnictví předmětných nemovitostí až do smrti otce žalovaného nikdy nedomáhala. Žalovaným navržené důkazy k prokázání existence konkludentní dohody byly odvolacím soudem odmítnuty, přitom na druhé straně odvolací soud konstatoval, že žalovaný ohledně svých tvrzení neunesl důkazní břemeno. K platnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví v daném případě nebylo zapotřebí písemné formy, ani registrace státním notářstvím. Nesouhlasí také s právním názorem soudů obou stupňů, že podle §865 odst. 2 a §149 odst. 4 ObčZ se žalobkyně stala vlastnicí ideální jedné čtvrtiny sporných nemovitostí k 1. 4. 1986. Je toho názoru, „že pokud nedošlo k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dohodou uzavřenou do 3 let od 1. 4. 1983 nebo rozhodnutím soudu na návrh podaný do 3 let od 1. 4. 1983, užije se na právní vztahy z z bezpodílového spoluvlastnictví manželů zaniklého v době od 1. 4. 1964 do 1. 4. 1983 ust. §149 odst. 4 o. z. tak, jako by toto ust. §149 odst. 4 občanského zákoníku platilo od 1. 4. 1964, tj. od účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. ….pokud se vůbec žalobkyně stala spoluvlastnicí ideální Ľ předmětných nemovitostí uplynutím 3leté lhůty dané ust. §149 odst. 4 občanského zákoníku, pak se tak stalo ke dni 3. 2. 1972 a proto zde je dostatečný prostor pro uplynutí 10ti leté vydržecí doby pro vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem“ otcem žalovaného, případně žalovaným. Dále vyslovil nesouhlas s názorem o nemožnosti vydržení vlastnického práva k nemovitostem v tomto případě s tím, že „není takového ustanovení občanského zákoníku, které by bránilo či vylučovalo možnost vydržení vlastnického práva jedním z rozvedených manželů k věci, která již není v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, nýbrž je již jen součástí masy věcí zaniklého a dosud nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení).
Žalovaný nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro posouzení věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen s ohledem na formulační upřesnění žaloby v odvolacím řízení, aniž okolnosti významné pro posouzení věci posoudil od soudu prvního stupně rozdílně, proto přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ není dána.
Dovolání v této věci může tak být přípustné jen podle §239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v §238 písm. b) anebo v §239 odst. 1 OSŘ nebyly naplněny.
Podle §239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V daném případě žalovaný v odůvodnění odvolání z 29. 3. 1997 navrhl, aby bylo připuštěno dovolání pro vyřešení otázek zásadního právního významu, a to 1) „kdy nastala nevyvratitelná právní domněnka stanovená v ust. §149 odst. 4 občanského zákoníku za užití ust. §865 odst. 2 o. z.“ a 2) „zda věc, která již není v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, nýbrž je jen součástí masy věcí zaniklého a dosud nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů, může být předmětem oprávněné držby z hlediska institutu vydržení“. V dovolání pak uplatnil další otázku týkající se uzavření dohody konkludentní o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů otce žalovaného a žalobkyně.
Formuloval-li dovolatel právní otázku, ve vztahu k níž navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, dovolací přezkum podle §239 odst. 2 OSŘ přichází v úvahu jen pro posouzení této konkrétní právní otázky, pro níž je současně podáno dovolání. K tomu srov. rozhodnutí publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 212, svazek 2, a C 253, svazek 3. Dovolání podané z důvodu nesprávného posouzení jiné právní otázky je v takovém případě nepřípustné. Právní otázkou uplatněnou žalovaným až v dovolání se tedy dovolací soud zabývat nemohl.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru pod C 23, svazek 1, dovodil, že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní názor zaujal v rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
V projednávané věci jde o rozhodnutí zásadního právního významu, neboť právní otázky formulované žalovaným v odvolání obecně známou judikaturou vyšších soudů nebyly řešeny a mají po právní stránce zásadní význam pro rozhodovací činnost soudů. Dovolání je tedy přípustné.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z ustanovení §239 odst. 2 také vyplývá, že dovolací soud může přezkoumat rozsudek odvolacího soudu jen jde-li o otázky právní, neboli je vyloučen přezkum z hlediska dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ, tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. To znamená, že dovolací soud vychází ze skutkových zjištění učiněných nalézacími soudy.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
S ohledem na dobu zániku i vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vychází dovolací soud dále z ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.
K prvé otázce:
Bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně a otce žalovaného k ideální jedné polovině předmětných nemovitostí vzniklo ke dni 1. dubna 1964 (§856 ObčZ) a zaniklo rozvodem jejich manželství ke dni 3. února 1969.
Podle §507a ObčZ na právní vztahy z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, zaniklého v době od 1. dubna 1964 do 1. dubna 1983, užije se ustanovení §149 odst. 4, pokud k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nedošlo dohodou uzavřenou do tří let od 1. dubna 1983, nebo rozhodnutím soudu na návrh podaný do tří let od 1. dubna 1983.
Podle §149 odst. 4 ObčZ nedošlo-li do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebylo-li bezpodílové spoluvlastnictví manželů na návrh podaný do tří let od jeho zániku vypořádáno rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci z bezpodílového spoluvlastnictví pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné.
Z posledně citovaných ustanovení se podává, že řešení první právní otázky vyplývá přímo ze zákona. Jestliže mezi žalobkyní a otcem žalovaného nedošlo k vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví v době do 1. 4. 1983 a ani následně dohodou do tří let od 1. 4. 1983 nebo rozhodnutím soudu na návrh podaný do tří let od 1. 4. 1983, stala se žalobkyně podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí v rozsahu ideální jedné čtvrtiny ke dni 1. dubna 1986. K tomuto dni totiž nastaly zákonné účinky vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví uvedené v §149 odst. 4 ObčZ. Řešení, kterého se dovolává žalovaný, by bylo nepřípustným z hlediska zákazu retroaktivity. Bezpodíloví spoluvlastníci, kteří se do účinnosti novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. nevypořádali, by nemohli zabránit vzniku podílového spoluvlastnictví k některým věcem a byli by zbaveni možnosti vypořádat se podle odlišných vypořádacích zásad §150 ObčZ, který umožňuje zohlednit určité zásluhy či přičinění některého z manželů.
K druhé otázce:
Občanský zákoník nemá žádné konkrétní ustanovení pro nakládání s věcmi patřícími do masy zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví.
Podle §496 ObčZ (původně §496) občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.
Proto právní vztahy týkající se zaniklého a dosud nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví se řídí ustanoveními o bezpodílovém spoluvlastnictví. Je však třeba vycházet z toho, že jde o zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví, a tím se modifikují používaná ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví. K tomu srov. rozhodnutí R 17/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Bývalý Nejvyšší soud ČSR již v rozhodnutí sp. zn. 3 Cz 19/74 (Cpj 86/1971, publikované pod R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zaujal právní názor, že „i po zániku BSM zůstává až do jeho vypořádání každý z manželů vlastníkem celé věci omezeným stejným vlastnickým právem druhého“. Taková situace ve vztahu žalobkyně a otce žalovaného k ideální jedné polovině předmětných nemovitostí existovala v době od 3. 2. 1969 do 1. 4. 1986. Během této doby bylo pojmově vyloučeno vydržení předmětných nemovitostí otcem žalovaného už proto, že vydržet vlastnické právo k užití věci může jen ten, kdo není jejím vlastníkem.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §243b odst. 1 OSŘ zamítnuto, když dovolací soud nezjistil ani jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vyplývá z toho, že žalovaný nebyl v řízení úspěšný a žalované náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2002
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu