ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.350.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 350/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jany Hráchové ve věci žalobců: A) E. H. a B) L. K., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) J. P. a 2) I. P., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 157/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2000, č. j. 55 Co 276/2000-60, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2000, č. j. 55 Co 276/2000-60, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. dubna 2000, č. j. 28 C 157/98-57, určil, že „podílovými spoluvlastníky domu čp. 469 se stavební parcelou č. 400/2 a zahrady č. 400/1 zapsaných u Katastrálního úřadu P. pro katastrální území a obec M. na listu vlastnictví č. 302 byli ke dni 7. 10. 1993 E. H., a zemřelý E. H., a to každý do výše jedné ideální poloviny“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní jsou podle výpisu z katastru nemovitostí z 10. 1. 2000 ideálními spoluvlastníky označených nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené 10. 4. 1997 s manžely J. Ch. a A. Ch. jako prodávajícími. Účinky vkladu nastaly 19. 4. 1997. V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 98/90 mezi žalobcem E. H. a žalovaným E. H. bylo rozsudkem tohoto soudu ze dne 4. března 1991 zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem a nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobce E. H. Rozsudek nabyl právní moci 15. 11. 1991. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 22. 4. 1992, sp. zn. 3 Cz 52/92, byl ke stížnosti pro porušení zákona tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V průběhu řízení E. H. 7. 10. 1993 zemřel. Řízení skončilo zastavením řízení po zpětvzetí návrhu na zahájení řízení. Usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci 21. 8. 1997. Podle usnesení soudu prvního stupně ze 17. 9. 1996, které nabylo právní moci 11. 10. 1996, se jedinými dědici po zemřelém E. H. stali oba žalobci. Předmětné nemovitosti nebyly předmětem vypořádání dědictví. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci jsou v tomto řízení věcně legitimováni a že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobě vyhověl s tím, že ke dni úmrtí E. H. 7. 10. 1993 trvalo podílové spoluvlastnictví E. H. a E. H. k označeným nemovitostem, protože nebylo zrušeno žádným ze způsobů uvedených v zákoně.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 12. října 2000, č. j. 55 C 276/2000-60, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby soud určil, že podílovými spoluvlastníky označených nemovitostí byli ke dni 7. 10. 1993 E. H. a zemřelý E. H., každý do výše jedné ideální poloviny. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně zjistil skutečný stav věci, věc však neposoudil právně správně. Odvolací soud věc posuzoval podle §243d odst. 2 OSŘ ve znění platném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1995 a dovodil, „že dříve, než byly rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze zrušeny rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, vlastník celé nemovitosti E. H. prodal veškeré sporné nemovitosti manželům Ch., tedy někomu jinému, jehož právní vztahy novým rozhodnutím nemohou být dle §243d odst. 2 OSŘ dotčeny“. Proto nemohou být dotčeny ani právní vztahy žalovaných, kteří nemovitosti koupili od manželů Ch. Vlastníky sporných nemovitostí jsou proto žalovaní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že smlouva uzavřená mezi E. H. a manžely Ch. je podle §39 ObčZ neplatná, protože nebyla uzavřena vážně s úmyslem, aby skutečně došlo k přechodu vlastnického práva. O tom svědčí, že smlouva byla uzavřena necelých pět měsíců po právní moci rozsudku z 9. 10. 1991, kdy E. H. v řízení tvrdil, že nemovitosti hodlá užívat po potřeby vlastního bydlení, dále, že v jeho jménu ve smlouvě je chyba, kdy je uvedeno „E.“, a že sjednaná kupní cena 750 000,- Kč nebyla zaplacena, protože se po smrti E. H. nikdy nenašla. Stejně tak se nenašla částka 252 159,58 Kč, kterou měl vyplatit žalobci E. H. na vypořádání podílového spoluvlastnictví. Ze strany E. H. šlo o snahu zkrátit svůj majetek na úkor žalobců. V době podpisu kupní smlouvy 2. 4. 1992 nejednaly strany v dobré víře a proto práva manželů Ch., nyní žalovaných manželů P., nemohou být chráněna více než práva žalobce, který pozbyl spoluvlastnický podíl na nemovitostech, nebyla mu zaplacena ekvivalentní částka za jeho spoluvlastnický podíl a do dědictví po E. H. nebyla zahrnuta částka, kterou měl z prodeje získat. Manželům Ch., kteří měli žít s E. H. ve společné domácnosti, všechny uvedené okolnosti musely být známy. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatelé nenamítali vady řízení uvedené v §237 odst. 1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolateli uplatněného dovolacího důvodu.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se mimo jiné jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít.
Odvolací soud věc posuzoval podle §243d odst. 2 OSŘ ve znění platném od 1. 1. 1992 do 31. 12.1995, aniž blíže uvedl ve znění které novely, přitom §243d OSŘ cituje ve znění novely provedené zákonem č. 263/1992 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 1993.
Podle Čl III bodu 1. písm. c) zákona č. 519/1991 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1992, na základě podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona, jež došly na orgány prokuratury nebo na ministerstva spravedlnosti republik do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, mohou orgány k tomu příslušné podle dosavadních předpisů podat do jednoho roku od nabytí účinnosti tohoto zákona stížnost pro porušení zákona; o těchto stížnostech rozhodnou soudy příslušné k vyřízení podle předpisů platných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 1992, sp. zn. 3 Cz 52/92, se podává, že stížnost pro porušení zákona ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 98/90, byla podána 22. 12. 1992 a vrchní soud ji s ohledem na Čl. III, bod 1. písm. c) zákona č. 519/1991 Sb. projednal podle předpisů platných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1991. Podle téhož občanského soudního řádu měl odvolací soud věc správně posuzovat i v tomto případě.
V případě zrušení rozhodnutí ke stížnosti pro porušení zákona ustanovení §243 odst. 3 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 519/1991 Sb. stanovilo, že právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny, ledaže mu porušení zákona musilo být známo. Šlo o jiné znění, než je znění §243d odst. 3 OSŘ ve znění po novele provedené zákonem č. 519/1991 Sb. a §243d odst. 2 OSŘ ve znění po novele provedené zákonem č. 263/1992 Sb., z něhož vycházel odvolací soud, když ze dvou posledně uvedených ustanovení byla vypuštěna slova „ledaže mu porušení zákona musilo být známo“. Skutečnostmi, zda manželům Ch. porušení zákona musilo být známo či nikoli, se však odvolací soud při nesprávné aplikaci občanského soudního řádu nezabýval.
Protože odvolací soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než za použití §243b odst. 1 a 2 OSŘ rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací řízení je řízení přezkumným, to znamená, že skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, tak jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Dokazování ve věci samé je před dovolacím soudem nepřípustné. Ostatními námitkami dovolatelů zpochybňujícími platnost převodní smlouvy z 2. 4. 1992 z jiných právních důvodů se dovolací soud nezabýval, neboť jde o tzv. nova, která se v nalézacím řízení před soudy obou stupňů neobjevila.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2002
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu