ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.429.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 429/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A/ J. P. a B/ M. P., proti žalované Z. N., zastoupené advokátem, o uložení povinnosti žalované zdržet se zásahu do práva cesty, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 379/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 1999, čj. 22 Co 678/99-122, 22 Co 618/99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. F. R.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně„) rozsudkem ze dne 7. června 1999, čj. 13 C 379/96-108, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se jednání, jímž by žalobcům bránila v užívání cesty v šíři 5 m z poz. parc. č. 732/1 přes st. p. č. 7/1 a poz. parc. č. 129/2 - zahr. na st. p. č. 7/2 a zpět vyznačené v geom. plánu ze dne 1. 12. 1958 č. zak. 179-050208-920-59 v kat. úz. K., a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky domu čp. 226 na stavební parcele č. 7/2 a zahrady č. 129/6 zapsaných v příslušném katastru nemovitostí. Žalovaná je vlastnicí pozemku č. 129/2 a z něho oddělené stavební parcely č. 315, na níž je vystavěn dům čp. 234. Podle čl. 8 kupní smlouvy z 29. 4. 1995 bylo pro každého držitele stavební parcely č. 7/2 zřízeno právo průjezdu a průchodu z veřejné cesty č. 732/1 v šíři pěti metrů přes stavební parcelu č. 7/1 a přes zahradu č. 129/2 na stavební parcelu č. 7/2 a zpět. Z geometrického plánu z 11. 3. 1959, a to z detailu snímku uvedené služebnosti, soud zjistil, že právo průchodu a průjezdu začíná na pozemkové parcele č. 7/1 šikmo v úhlu 45 stupňů, pokračuje přes parcelu č. 129/2, kde v bodě 3,90 m od hranice p. p. č. 732/1 pokračuje rovnoběžně na hranici p. p. č. 7/1 v šíři pět metrů na stavební parcelu č. 7/2. Ze znaleckého posudku Ing. K. a z jeho výpovědí ze 7. a 30. 4. 1999 pak plyne, že cestu, ke které mělo být právo odpovídající věcnému břemeni zřízeno, nelze pro vady geometrického plánu v terénu vymezit. Věcné břemeno spočívající v právu cesty přes pozemek č. 7/1 a zahradu č. 129/1, nebylo v kupní smlouvě z 29. 4. 1959 dostatečně jasně vymezeno. Navíc žalobci nejsou v přístupu na svoji parcelu č. 7/2 a zpět ze strany žalované nikterak omezováni.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. prosince 1999, čj. 22 Co 678/99-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, nevyhověl návrhu žalobců na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem. Za rozhodující považoval skutečnost, že podle výsledku dokazování nelze průběh cesty přes pozemek č. 7/1 ve vlastnictví žalované vytýčit. Zamítl návrh žalobců na připuštění dovolání, neboť ve věci se nejedná o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam a výsledek sporu závisel na hodnocení provedeného dokazování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňují dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. Uvádějí, že po právní stránce má zásadní právní význam celé napadené rozhodnutí, neboť je jím řešeno použití §151n a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ„). Otázku zásadního právního významu k požadavku odvolacího soudu spatřují v posouzení právní závaznosti kupní smlouvy a geometrického plánu, tedy posouzení, do jaké míry je při použití stávající, a popř. i v době zřízení tohoto práva platné právní úpravy, možný a přípustný výklad obsahu a rozsahu práva zřízeného uvedenými listinami. Jde tedy o úvahu, zda vymezení práva cesty v kupní smlouvě a geometrickém plánu odpovídá požadavkům daným §151n a násl. ObčZ, resp. požadavkům obsaženým v tehdy platném ObčZ. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu založeném na závěru znalce, že průběh cesty pro nejasnost a neurčitost geometrického plánu nelze vytýčit. Ohledně dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ, namítají, že závěry znaleckého posudku Ing. K. pro jejich rozporuplnost nemohly být podkladem pro rozhodnutí. Řešením mělo být vyhotovení nového geometrického plánu s tím, že by cesta nevedla přes pozemkovou parcelu č. 7/1, ale pouze přes pozemek č. 129/2. Žalobci se domáhali doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem z oboru geodézie, popř. doplnění znaleckého posudku Ing. K., ale soud jim nevyhověl. Odmítnutí provedení tohoto důkazu považují za naplnění podmínek přípustnosti dovolání podle §237 odst. l písm. f) OSŘ. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvádí, že soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu a že jejich právní názor je správný. Námitku, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, žalobci uplatňují neprávem. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem). Dovolání je podáno včas a osobami k podání dovolání oprávněnými, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. l OSŘ). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné za podmínek, uvedených v §237 odst. l, §238 odst. l písm. b) a v §239 OSŘ V dané věci se však dovolání neopírá o žádný z důvodů zmatečnosti, uvedený v §237 odst. l OSŘ, a ani dovolací soud existenci důvodů, uvedených v tomto ustanovení, nezjistil. Dovolatelé tvrdí, že jim byla odňata možnost jednat před soudem, neboť nebyly provedeny jimi navržené důkazy. Neprovedl-li soud důkazy navržené účastníkem řízení, neodňal mu tím podle ustálené judikatury možnost jednat před soudem (viz např. C 41 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v nakladatelství C. H. Beck).
Je tedy třeba posoudit, zda dovolání není přípustné podle §239 odst. 2 OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, o které dovolatelé přípustnost opírají, může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, a to v případě, jde-li o rozhodnutí zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale obecně významná pro rozhodování soudů. Jde zpravidla o případy, kdy tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů, například v publikovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck), nebo jejíž řešení jasně vyplývá ze zákona. Řešení skutkových otázek nečiní rozhodnutí zásadním po právní stránce.
Skutečnosti uvedené v dovolání by bylo možno podřadit pod dovolací důvody, upravené v §241 odst. 3 písm. b) a c) OSŘ, nezakládají však přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ
V geometrickém plánu z 1. 12. 1958 byla vyznačena cesta, kterou měli žalobci užívat na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni. V dané věci šlo o to, zda tuto cestu lze vytyčit v terénu. Tato otázka byla podstatná z toho důvodu, že žalobní petit byl formulován tak, že se týkal právě cesty vyznačené v tomto geometrickém plánu. Zjištění, že cestu vytyčit v terénu nelze, bylo určující pro rozhodnutí ve věci, neboť pokud by žalované byla rozsudkem uložena povinnost trpět užívání cesty, kterou by nebylo možno v terénu vytýčit (identifikovat), šlo by o rozsudek nevykonatelný. Učinil-li soud skutkové zjištění, že cestu označenou v žalobním petitu nelze v terénu vytyčit, nezbylo než žalobu zamítnout. Právní otázky uvedené v dovolání nejsou pro rozhodnutí ve věci podstatné, neboť nic nemohou změnit na správném právním závěru, že nelze-li cestu identifikovat, nelze bránit ani právo na užívání této cesty. Proto napadené rozhodnutí není po právní stránce zásadní.
Lze podotknout, že soudy v nalézacím řízení byly vázány žalobním návrhem, ve kterém bylo poukázáno na cestu vyznačenou v konkrétním geometrickém plánu; proto nemohly uvažovat o jiném vymezení cesty.
Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto nezbylo, než dovolání odmítnout (§243b odst. 4 OSŘ ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ OSŘ).
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, a proto jí přísluší podle §224b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů řízení, které jí vznikly. Ty představují odměnu za jeden úkon právní služby, to je 500,- Kč za vyjádření k dovolání a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75,- Kč celkem 575,- Kč, a to podle §6 odst. 1, §7, §9, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a části 12, hlavy I., bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. dubna 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu