ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.479.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 479/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobců: A) Ing. J. N., B) J. S., C) V. S., D) M. Ž., E) L. Ž., F) JUDr. J. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. P. a 2) A. P., zastoupeným advokátem, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 213/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2000, č. j. 7 Co 1729/2000-159, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 3. 2000, č. j. 5 C 213/96-142, určil, že „žalobce A) jako vlastník chaty ev. č. 42 na zast. ploše č. parc. 78 zapsaný v KN u KÚ P. na č. LV 238 k. ú. D. je oprávněným k výkonu časově neomezených práv věcného břemene denního i nočního průjezdu a průchodu (právo chůze a právo jízdy motorovým vozidlem) k pozemkům ve spoluvlastnictví žalovaných 1), 2) parc. č. 310/7, parc. č. 400/5, parc. č. 400/1, parc. č. 310/2 a 310/4 podle geometrického plánu vyhotoveného společností H. s.r.o. dne 30. ledna 2000 č. 89/2000, potvrzeného dne 3. 2. 2000 pod č. 94/2000 Katastrálním úřadem v P.“, a že též „žalobci B), C), D), E) jako podíloví spoluvlastníci každý ideální 1/4 chaty ev. č. 25 na zastavěné ploše č. parc. 86 zapsané v KN u KÚ P. na č. LV 194“ a „žalobce F) jako výlučný vlastník chaty ev. č. 43 na zast. ploše parc. č. 77 zapsané v KN u KÚ P. na č. LV 237 k. ú. D.“ jsou oprávněni k výkonu stejných časově neomezených práv věcného břemene k týmž pozemkům. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě výsledků dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci nabyli shora uvedená oprávnění z věcného břemene vydržením. Žalobci A) a F) totiž užívali pozemek žalovaných k průjezdu a průchodu ke svým chatám od vydání povolení k jejich stavbě v roce 1979, právní předchůdci žalobců B) – E) sice začali se stavbou chaty až v roce 1985, ale bylo prokázáno, že pozemky žalovaných užívali již od roku 1978. Po celou dobu užívání cesty až do okamžiku, kdy jim v něm žalovaní začali bránit, tedy do vydání pozemku žalovaným podle zákona č. 229/91 Sb., byli všichni žalobci v dobré víře, že jim právo náleží, jelikož jim cestu jako přístupovou ukázali pracovníci stavebního úřadu a jako taková byla cesta zakreslena i v mapách. Proto jsou podmínky pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni podle §151o odst. 1, §134 a §130 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) splněny.
K odvolání žalovaných změnil Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 8. 2000, č. j. 7 Co 1729/2000-159, rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloby všech žalobců zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ovšem po právní stránce věc posoudil podle ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/91 Sb. a neztotožnil se s právním názorem, že byly splněny zákonné předpoklady pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Jako podmínka pro vydržení totiž nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, nýbrž je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Judikatura vykládá tuto podmínku tak, že posouzení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu právo náleží (§130 odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele, ale dobrá víra se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž mohlo vůbec věcné právo vzniknout, tedy k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva. Pokud ovšem žalobcům podle jejich tvrzení pracovníci ONV ukázali cestu jako cestu přístupovou, šlo pouze o sdělení, že mají zajištěn přístup ke svým chatám, nikoliv o ujištění o existenci věcného břemene. Proto žalobci nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim náleží právo chůze a jízdy, a k jeho vydržení nemohlo dojít. Ani tvrzení, že cesta byla zakreslena v mapách jako veřejná, nemůže vést k jinému závěru, neboť ten, kdo užívá cizí pozemek v domnění, že jde o veřejnou cestu, nemůže být v oprávněné držbě práva odpovídajícího věcnému břemeni cesty.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání a namítli, že odvolací soud pochybil tím, že věc posoudil podle ObčZ platného před 1. 1. 1992, neboť mezi touto právní úpravou a úpravou současnou je zásadní rozdíl z hlediska způsobilosti předmětu vydržení. Podle názoru žalobců pak byla prokázána i dobrá víra na jejich straně. Pro posouzení věci z pohledu dobré víry nemělo odvolacímu soudu postačit tvrzení žalobců, že ji dovozují z prohlášení pracovníků ONV, že jde o přístupovou cestu, a jejich domnění, že jde o cestu veřejnou, neboť interpretace pojmu „veřejná cesta“ laikem neznamená nutně veřejnou komunikaci podle tehdy platného zákona č. 135/61 Sb., o pozemních komunikacích. Jde o restriktivní výklad, v jehož důsledku by vydržení práva přicházelo v úvahu pouze u neplatné smlouvy o zřízení věcného břemene. I když se dobrá víra musí vztahovat k okolnostem, za nichž mohlo věcné právo vzniknout, nelze pominout, že věcná břemena mohla a mohou vznikat i jinak, např. rozhodnutím správního orgánu podle stavebního zákona, a jelikož evidence nemovitostí neměla ohledně vzniku věcných práv konstitutivní charakter, nemuselo být takové věcné břemeno vůbec evidováno. Pro posouzení věci není podstatné jen to, že dobrá víra je vyvozována žalobci z ústního prohlášení pracovníků státní správy, ale též to, že jsou zde další důkazy, kterými nebyla dobrá víra zpochybněna, např. výslechy svědků. Žalobci navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky postupoval v řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen OSŘ (část dvanáctá, hlava I, bod 17. tohoto zákona). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými, že je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že byl (byť ne výslovně) uplatněn způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že dovolání splňuje i další zákonem požadované náležitosti (§241 odst. 1, 2 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek v celém jeho rozsahu, a to jak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, tak z hlediska případných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dospěl však k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §135a odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/91 Sb. se vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1 ObčZ) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemeni (§132a odst. 2 ObčZ). Podle §132a odst. 1 a 2 ObčZ v tehdejším znění kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má – pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci. To platí obdobně i o tom, kdo vykonává právo odpovídající věcnému břemeni pro sebe a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že má k věci právo. Podle §151o odst. 1 ObčZ v současném znění lze právo odpovídající věcnému břemeni nabýt mimo jiné též výkonem práva (vydržením). Ustanovení §134 ObčZ zde platí obdobně. Podle §134 odst. 1 ObčZ v současném znění se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu desti let, jde-li o nemovitost. Podle §130 odst. 1 ObčZ v současném znění je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Z porovnání těchto ustanovení je zřejmé, že ObčZ jak v současném znění, tak i ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/91 Sb. definuje pojem dobré víry v zásadě shodně. Proto se dovolací soud zabýval v prvé řadě tou námitkou žalobců, která zpochybňovala správnost právního posouzení věci odvolacím soudem právě z hlediska dobré víry žalobců při výkonu práva. Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni cesty se dovolací soud zabýval již v rozsudku ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96, publikovaném v Právních rozhledech č. 5/99. Z tohoto rozhodnutí také odvolací soud vycházel, když dovodil, že se dobrá víra držitele „musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva“. V tomto směru lze odkázat též na rozsudek dovolacího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997. Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů: může jít například o závazkový vztah, o výprosu nebo o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. tím, že přechází přes cizí pozemek), ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Držitel musí tedy být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právo odpovídající věcnému břemeni. V daném případě žalobci netvrdí nic jiného, než že byli ujištěni o možnosti užívat spornou cestu k přístupu ke svým chatám, případně že tuto cestu pokládali za veřejnou, a svoji dobrou víru dovozují v podstatě jenom z toho, že jim v užívání sporných pozemků až do doby, než byly vydány žalovaným, nikdo nebránil. V dovolání sice poukazují na to, že ke vzniku věcného břemene mohlo dojít i jinak než smluvně, ale ani zde netvrdí, že by snad měli nějaký důvod k přesvědčení, že cestu užívají právě z titulu práva věcného břemene. Je tedy zřejmé, že odvolací soud nepochybil, když shledal na straně žalobců nedostatek oprávněné držby jako jednoho z předpokladů pro nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni vydržením, a tento závěr je pro rozhodnutí v této věci zásadní, ať už bude posuzována podle občanského zákoníku v současném znění nebo podle jeho znění před 1. 1. 1992. Uplatněný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy naplněn není a jelikož dovolatelé netvrdí, že by řízení bylo zatíženo vadami uvedenými v §237 odst. 1 OSŘ či jinými vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 OSŘ), a takovéto vady ani z obsahu spisu nevyplývají, je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobců podle §243b odst. 1 OSŘ zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobci v tomto řízení neuspěli a úspěšným žalovaným, kteří by jejich náhradu mohli požadovat, v něm žádné náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. září 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu