ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.819.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 819/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) K. T., a B) Z. T., zastoupených advokátem, proti žalovanému S. B., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 244/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. listopadu 2000, č. j. 8 Co 2640/2000-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. I. J.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že jsou spoluvlastníky - každý z jedné ideální poloviny - parcely č. 18/5 zahrada o výměře 500 m2 a č. 20/5 pastvina o výměře 165 m2 v k. ú. M. R., které byly vytvořeny geometrickým plánem č. 138-9/2000 ze dne 29. 2. 2000; nabytí vlastnictví opírali o vydržení. Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně„) rozsudkem ze dne 31. srpna 2000, č. j. 4 C 244/2000-60, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky parcely č. 18/3 - zahrada a parcely č. 42 v katastrálním území M. R.; tyto pozemky nabyli přídělem v roce 1947. Pozemky z přídělového plánu č. 23 začali žalovaní užívat v hranici, kterou jim v terénu ukázali, resp. jak byla vykolíkována, a to až k plotu, který později postavil žalovaný, resp. jeho otec.
Žalovaný koupil 13. 3. 1956 od manželů B. sousední pozemky, a to parcely č. parcely č. 18/2 a parcely č. 20/4. Z měřičského náčrtu z 30. 6. 1995 vytyčujícího hranici mezi pozemky účastníků řízení ale vyplynulo, že průběh skutečné hranice mezi pozemky účastníků č. 18/3, 18/2 a 20/4 je odlišný od hranice, kterou vytyčoval zmíněný plot, a že žalobci užívají i část pozemku žalovaného. Žalobci začali sporné pozemky, označené geometrickým plánem z 29. 2. 2000, užívat v roce 1947, kdy byly vlastnické vztahy upraveny obecným zákoníkem občanským z roku 1811 (OZO). Soud prvního stupně konstatoval, že z výpovědí svědků, spjatých se žalující stranou, se podávaly skutečnosti svědčící ve prospěch žalobců, s výpovědí těch, kteří jsou spjati se stranou žalovanou, se podávaly skutečnosti ve prospěch žalovaných. Za této situace vyšel z výpovědi svědků, kteří nebyli k účastníkům ani v rodinném ani v přátelském vztahu, a po celkovém zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že „obě strany respektovaly hranici pozemků v místě, kde sám odpůrce vystavěl plot„. Soud prvního stupně též dovodil, že by nebylo logické, aby odpůrce zaplotil jen část svého pozemku, když by v případě oplocení skutečných hranic se potřeba pletiva „příliš či vůbec nelišila“; přesto dospěl k závěru, že žalobci nesplnili všechny podmínky vydržení. Neprokázali totiž existenci nabývacího titulu podle §1461 OZO jako jedné z nezbytných podmínek vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům; takovým titulem nemůže být skutečnost, že jim byla hranice mezi pozemky toliko ukázána, či vyznačena v terénu.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. listopadu 2000, č. j. 8 Co 2640/2000-81, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se „určuje, že navrhovatelé K. T. a Z. T. jsou spoluvlastníky, každý z jedné ideální poloviny, parcely č. 18/5 zahrada, o výměře 500 m2 a č. 20/5 pastvina, o výměře 165 m2 v katastrálním území M. R., které byly vytvořeny geometrickým plánem č. 138/9/2000 ze dne 29. 2. 2000“, a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního soudu, neztotožnil se však s jeho právními závěry, týkajícími se otázky vydržení vlastnického práva sporných pozemků. S přihlédnutím k §1453, §1460 až 1464 a §1470 OZO a dále k §115, §118, §145 a §566 občanského zákoníku z roku 1950 dospěl k závěru, že držba žalobců byla nejen poctivá a pravá (o tom neměl pochybnosti ani soud prvního stupně), ale byla i pořádná. Dostatečným právním důvodem postačujícím k vydržení práva bylo přidělení pozemku žalobcům. Vydržecí doba podle §566 občanského zákoníku z roku 1950, uběhla k 1. 1. 1961.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ„) po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ [s přihlédnutím k části dvanácté, hlava I, bod 17 citovaného zákona přípustnost dovolání a uplatněné dovolací důvody odpovídají §238 odst. 1 písm. a), §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ účinného před zmíněnou novelou]. Odvolací soud nesprávně posoudil skutečnost, že otec dovolatele oplotil jen část přiděleného pozemku, jako fakt, že takto vymezil skutečné hranice svého pozemku; ve skutečnosti tak učinil proto, že neměl prostředky na oplocení celého pozemku. Výměry přidělených pozemků v dané lokalitě byly u všech přídělců takřka stejné do doby, než žalobci část svého pozemku prodali. Pak začal jejich zájem o část pozemků žalovaného. Tato skutečnost se řízením před oběma soudy prolíná a vada v posouzení důvodu stavby plotu je onou vadou, která přivodila změnu rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím. Druhý dovolací důvod žalovaný spatřuje v nesprávném právním posouzení držby sporného pozemku co do její řádnosti, poctivosti a pravosti. Výpovědi svědků M., z nichž odvolací soud vycházel, byly neurčité; naopak výpovědi učiněné ve prospěch žalovaného byly hodnoceny jako nedůvěryhodné. Nesprávný je závěr odvolacího soudu, že držba sporných pozemků žalobci byla pořádná. Držby pozemku se zmocnili lstí. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobci uvádějí, že první dovolací důvod uplatněný žalovaným není dán. K druhému dovolacímu důvodu namítají, že odvolací soud na daný případ aplikoval správná zákonná ustanovení, a odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 837/98. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Soudy v nalézacím řízení vyšly shodně ze skutkového zjištění, že žalobci drželi sporný pozemek až k plotu, který zřídil žalovaný, resp. jeho otec. Pro posouzení otázky, zda držba žalobců byla způsobilá k vydržení, pak není rozhodující, proč sporný plot žalovaný, resp. jeho otec, postavili a zda věděli, že i pozemek za plotem je ve vlastnictví žalovaného. Podstatné je, zda o tom věděli žalobci. Proto je dovolatelem vytýkané údajné nesprávné posouzení skutečnosti, proč byl uvedený plot postaven, právně nerozhodné.
Dovolatel dále namítá nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí. Podle §132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení. Tak tomu v dané věci nebylo. Soud prvního stupně, jehož skutková zjištění přejal i soud odvolací, konstatoval, že z výpovědí svědků, spjatých se žalující stranou, se podávaly skutečnosti svědčící ve prospěch žalobců, s výpovědí těch, kteří jsou spjati se stranou žalovanou, se podávaly skutečnosti ve prospěch žalovaných. Proto nelze soudu prvního stupně vytknout, že za této situace vyšel z výpovědi svědků, kteří nebyli k účastníkům ani v rodinném ani v přátelském vztahu; také jeho hodnocení motivů, které vedly k postavení plotu, není nelogické. Proto dovolání v části, ve které s hodnocením důkazů polemizuje, není důvodné a dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. c) OSŘ, tak není dán.
Konečně dovolatel namítá, že žalobci se držby sporných pozemků chopili lstí; uplatňují tak dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. K tomu je třeba uvést, že v dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (srov. §243a odst. 2, věta druhá, OSŘ); nelze v něm proto ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení – viz též rozhodnutí publikované pod č. C 9 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Dovolatel v nalézacím řízení netvrdil, že by se žalobci ujali držby lstivě, a proto k dodatečně vznesenému tvrzení nelze přihlížet. Lze podotknout, že právně významné by bylo jen nabytí držby lstí a zároveň tajně (§345 OZO); v řízení nevyšlo najevo nic, co by nasvědčovalo tomu, že obě tyto podmínky nepravé držby byly splněny. Skutečnost, že příděly v roce 1947 byly v zásadě stejné, ještě nevylučuje dobrou víru a řádnou držbu žalovaných. Nejvyšší soud opětovně vyslovil, že pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku (C 836 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V dané věci mohli být žalobci, kterým byly přiděleny pozemky o výměře přesahující 2 000 m2, v dobré víře, pokud počali užívat i sousedící pozemek o výměře 500 m2. V tomto případě totiž nelze dovodit, že by se omylu spočívajícího v tom, že považovali část sousedního pozemku za vlastní, museli se zřetelem na rozdíl plochy přiděleného a užívaného pozemku vyhnout při zachování náležité opatrnosti, kterou lze v takovém případě po každém požadovat.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 1 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaný nebyl v tomto řízení úspěšný a úspěšným žalobcům vznikly náklady, na jejichž náhradu mají právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům v dovolacím řízení představují odměnu za jeden úkon právní služby, vyjádření k dovolání, podle §6 odst. 1, §7, §8 odst. 1, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k), §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. - advokátní tarif a podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb., částku 800,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, když hodnota sporu nebyla ve vyjádření k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými potížemi.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 5. listopadu 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu