ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.870.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 870/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobců: A/ J. K., B/ P. G., a C/ M. G., zastoupených advokátem, proti žalované společnosti s ručením omezeným X., zastoupené advokátkou, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 339/94, o dovolání žalobce A/ proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 1999, čj. 42 Co 885/99-70, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. února 1999, čj. 36 C 339/94-55, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost „vydat navrhovatelům pozemkovou parcelu č. 1048 o výměře 702 metrů čtverečních, zastavěnou plochu, a dům č. p. 1063, stojící na parcele č. 1048, zapsané v Katastru nemovitostí, katastrálním území Z. n. O., na listu vlastnictví č. 711, obec O., okres O. – M.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud vyšel ze zjištění, že původními podílovými spoluvlastnicemi shora uvedených nemovitostí byla jednak právní předchůdkyně žalobce A/ V. K., jejíž podíl činil ideální tři čtvrtiny, jednak právní předchůdkyně žalobců B/ a C/ O. G., jejíž podíl činil jednu ideální čtvrtinu. Kupní smlouvou uzavřenou 19. 12. 1972, sepsanou formou notářského zápisu na Státním notářství v O. pod sp. zn. 2 NZ 306/72, původní vlastnice prodaly uvedené nemovitosti podniku T. za cenu 133.629,30 Kčs. K jednání o prodeji udělila O. G. 15. 12. 1972 V. K. písemnou plnou moc. Kupující byl při koupi nemovitostí zastoupen podle speciální plné moci z 18. 12. 1972 svým pracovníkem J. D. Žalovaná nabyla vlastnictví předmětných nemovitostí kupní smlouvou z 8. 10. 1992 od obchodní společnosti P., která nemovitosti získala v privatizaci od F. n. m.
Soud prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalobců, že předmětná kupní smlouva je neplatná z toho důvodu, že J. D. a V. K., kteří ji podepsali, byli zmocněni pouze k jednání ve věci prodeje sporných nemovitostí, nikoliv však k samotnému prodeji, resp. k uzavření kupní smlouvy. Připustil, že pověření V. K. od O. G. „k jednání ve věci prodeje domu“ mohlo vzbuzovat pochybnosti o tom, zda takováto plná moc směřovala i k prodeji předmětných nemovitostí. V této souvislosti ale poukázal na to, že O. G. uzavření kupní smlouvy konkludentně schválila a uvedl, že V. K. a O. G. po uzavření předmětné kupní smlouvy žily ještě 20, let aniž by jedna vůči druhé projevily v souvislosti s jejím uzavřením výhrady, nedomáhaly se vlastnického práva ke sporným nemovitostem, a to ani po změně politických poměrů v roce 1989. Nebylo prokázáno, že by neobdržely kupní cenu, za niž byly nemovitosti prodány.
Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. listopadu 1999, čj. 42 Co 885/99-70, připustil „změnu návrhu“, a rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že zamítl žalobu na vyklizení (nikoliv tedy vydání) nemovitostí. Dále rozhodl o nákladech řízení a zamítl návrh žalobců na připuštění dovolání.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Pokud jde o pověření V. K. k uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí, zaujal názor, že pojem „jednání ve věci prodeje“ je tak široký, že v sobě zahrnuje i vlastní úkon prodeje, resp. podpisu kupní smlouvy a V. K. proto byla k prodeji nemovitostí svojí sestrou zmocněna. Námitku žalobců, že O. G. o prodeji nemovitostí nevěděla, považoval za účelovou. Pochybení neshledal ani pokud jde o zmocnění zástupce kupující J. D. Uvedl, že i kdyby zástupce organizace pověření překročil, smlouva by podle §20 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) v tehdy platném znění organizaci zavazovala. Odvolací soud též zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jehož se žalobci domáhali „jednak k otázce odstranění vady projevu vůle mající za následek neplatnost právního úkonu výkladem, dále k otázce o tom, že kupní smlouva musí být uzavřena na základě zmocnění, které zmocněnce výslovně zmocňuje k uzavření kupní smlouvy a dále pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že navrhovatelé měli správně žalovat na vyklizení nemovitosti a žalovali na vydání nemovitosti, také k otázce, že tyto pojmy jsou vlastně totožné“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce A/ dovolání, jeho přípustnost opírá o §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ) ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb., a uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Namítá, že plná moc obsahující „zmocnění k jednání o prodeji domu“ v sobě neobsahuje zmocnění k prodeji domu. Tento nedostatek nelze odstranit extenzívním výkladem. V daném případě bylo uděleno zmocnění k jednání, i k obstarání znaleckého posudku, kupní smlouvu ale měla podepsat zmocnitelka sama. Nelze se nepozastavit nad názorem soudu, že vlastnice vyjádřila souhlas s prodejem nemovitostí konkludentně. Šlo o takové vady projevu vůle, které měly za následek neplatnost kupní smlouvy. Odvolací soud se nezabýval ani vadami v zastoupení kupující organizace. Osoba jednající za kupujícího nebyla oprávněná kupní smlouvu uzavřít. Podepsala-li ji, překročila své oprávnění za organizaci jednat. Soudem nebyl vyžádán organizační řád kupujícího, aby byla tato otázka objasněna. Odkazuje na obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 171/64 k §40 ObčZ a na §46 odst. l ObčZ k otázce projevu vůle a k formě právního úkonu a uzavírá, že jde o otázky zásadního právního významu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Za právní otázku, která činí z rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí zásadní považuje dovolací soud problém, zda ustanovení o výkladu právních úkonů se vztahují i na plnou moc; touto otázkou se publikovaná judikatura dosud nezabývala. Dovolací soud se nezabýval námitkami, odpovídajícími §241 odst. 3 písm. c) OSŘ, které podle ustálené judikatury nelze uplatňovat v dovolacím řízení, jehož přípustnost se opírá o §239 odst. 2 OSŘ.
Danou věc bylo třeba posoudit podle ObčZ ve znění, platném v době uzavření předmětné smlouvy, tedy ve znění do novely č. 509/1991 Sb. Občan i socialistická organizace se mohou dát zastoupit jiným občanem nebo organizací. Za tím účelem udělí plnou moc, v níž musí být uveden rozsah zástupcova oprávnění. Je-li třeba aby právní úkon byl učiněn ve zvláštní formě, musí být plná moc udělena písemně. Písemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu (§31 odst. 1, 2 ObčZ ve znění do novely č. 509/1991 Sb.). Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům socialistického soužití (§35 odst. 1, 2 ObčZ ve znění do novely č. 509/1991 Sb.- je třeba vycházet z toho, že ve skutečnosti šlo o pravidla občanského soužití).
Obdobnou problematikou, jakou je třeba v dané věci řešit, se zabýval Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 1986, sp. zn. 4 Cz 61/86, publikovaný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR č. 2/1987). Toto rozhodnutí se též týká neadresovaného právního úkonu - závěti - a má též dopad na právní vztahy k nemovitostem. Dovolací soud neshledal důvod k tomu, aby se od zásad, vyslovených v tomto rozhodnutí, které lze přiměřeně vztáhnout i na plnou moc, odchýlil; tyto zásady jsou přiměřeně vyjádřeny v následujícím právním posouzení
V případě zastoupení je třeba rozlišovat smlouvu (která je uzavřena mezi zastoupeným a zástupcem a která je zpravidla důvodem vzniku zastoupení), plnou moc a účinky zastoupení, které spočívají v tom, že právní úkony zástupce jsou přičítány přímo zastoupenému. Plná moc je jednostranný právní úkon, jímž zmocnitel projevuje vůli, aby zmocněnec činil jeho jménem právní úkony.
Plná moc je právní úkon zůstavitele, který má být v zákonem předvídaných případech učiněn v určité formě. Jako právní úkon bylo za platnosti ObčZ ve znění platném do 31. 12. 1991 třeba i plnou moc ve smyslu §35 odst. 2 ObčZ vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byla vystavena, odpovídalo pravidlům občanského (podle textu zákona „socialistického“) soužití. Lze podotknout, že závěr, že obsah plné moci může být předmětem výkladu, platí i za současného právního stavu.
Z uvedeného je patrno, že názor, podle něhož pro výklad obsahu plné moci lze použít jen textu samého, nemá oporu v zákoně. Popírá význam §35 odst. 2 ObčZ, které ukládá provádět výklad projevu vůle právních úkonů. Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 171/64, na které dovolatel odkazuje, má být projev vůle učiněn způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Rozhodnutí citované dovolatelem v této části jen opakuje text §35 odst. 1 ObčZ. Toto ustanovení nelze odtrhnout od §35 odst. 2 ObčZ. a vyložit tak, že projev vůle, který byl učiněn způsobem vzbuzujícím pochybnost, nevyvolá právní účinky a činí právní úkon neplatným. Právní úkon je neurčitý (§37 odst. 2 ObčZ) tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani výkladem podle §35 odst. 2 ObčZ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdo 257/97, Právní rozhledy č. 7/1998). Tedy v případě, že obsah právního úkonu není zcela jednoznačný, je třeba vůli jednajícího zjistit pomocí výkladu provedeného podle §35 odst. 2 ObčZ; jestliže se ani poté nezjistí obsah vůle, je právní úkon neurčitý a tudíž neplatný.
V dané věci soudy v nalézacím řízení zjistily za pomoci výkladu obsah vůle, uvedené v plné moci. Na tento obsah usuzovaly i z následného chování zmocnitelky; nešlo tedy o to, že by následné chování považovaly za právní úkon, šlo jen o vyjádření prosté skutečnosti, že kdyby zmocnitelka s prodejem nesouhlasila (a nemínila k němu udělit plnou moc), chovala by se po převzetí nemovitosti organizací jinak; tato skutečnost nasvědčuje určité vůli. Také tvrzení, že odvolací soud se nezabýval námitkami týkajícími se zmocněním zástupce kupujícího, je v rozporu s obsahem odůvodnění, které věnuje této otázce pozornost.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy není dán. Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalované náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. ledna 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu