ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.886.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 886/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jany Hráchové ve věci žalobců: A) A. M., B) V. H., C) A. Š., D) R. P., a E) B. H., zastoupených advokátem, proti žalované J., s. d. v H., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 862/91, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2000, č. j. 15 Co 551/97-112, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2000. č. j. 15 Co 551/97-112, ve výrocích pod bodem I., jímž byl rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. září 1997, č. j. 4 C 862/91, změněn, a pod bodem III. o náhradě nákladů řízení se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajského soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. září 1997, č. j. 4 C 862/91-82, zamítl žalobu, aby soud určil, „že J. P. a zemřelý 7. 12. 1961, posledně bytem K., byl v den své smrti vlastníkem domu čp. 141 a čp. 185 na pozemcích parcela č. 40/2 a 40/3 v k. ú. K., zapsané v knihovní vložce 3370 pozemkové knihy pro k. ú. K. a soudní okres S.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že výměrem Okresního národního výboru v H. z 11. 12. 1948, č. j. VI-32073/1-1948, bylo J. P. uděleno povolení k přestavbě části objektu č. p. 141 v K. na hostinec se sálem s tím, že dále budou přistavěny další hostinské místnosti, záchody, šatny při jevišti a obytná budova obsahující mimo jiné dvoupokojový byt. Smlouvou z 26. 5. 1948 se Místní národní výbor v K. zavázal odstoupit J. P. část budov bývalého dvora č. p. 141 v K., a to trať vedle fary, stáje v délce 64,50 m s přilehlou zahradou za cenu stanovenou místní rolnickou komisí. Na základě přídělové listiny ze 4. 11. 1950, č. j. 16665/50, bylo do pozemkové knihy pro kat. území K., knihovní vložky 3326, vloženo vlastnické právo k domu č.p. 141 se stavební parcelou č. 40 pro obec K. Podle přípisu Místního národního výboru v K. ze 7. 6. 1955, adresovaného J. SD v T. L., rada místního národního výboru rozhodla na schůzi 7. 6. 1955 darovat bezplatně konfiskát na domě č. p. 141 v rozsahu pohostinské provozovny s příslušnou obytnou budovou označené Jednotě pod podmínkou, že tato se dohodne s J. P., který konfiskát adaptoval obnosem 750 000,- Kč staré měny. Místní národní výbor v K. na své schůzi 24. 3. 1956 ustoupil od převedení domu č.p. 200 jako úhrady za konfiskát s tím, že žádal po J. P., aby zaplatil odhadní cenu nabývaných budov a místa, jak bude stanovena Okresním národním výborem ve V. n. M. J. P. přípisem z 8. 4. 1956 požádal Okresní národní výbor ve V. n. M., aby stanovil cenu starých budov a stavebního místa s tím, aby záležitost byla uspořádána. Kupní smlouvou z 1. 2. 1957, uzavřenou mezi Čs. státem zastoupeným Místním národním výborem v K. a J. P., bytem v K, jako prodávajícími aj., lidovým spotřebním družstvem v O. jako kupující, J. P. prodal kupující dům č.p. 185, který postavil na pozemku parc. č. 40/2 ve vlastnictví prvního prodávajícího, a dále dům č. p. 141, bývalou stáj velkostatku, kterou přebudoval na hostinec se sálem a příslušenstvím. Usnesením Lidového soudu ve Strážnici z 21. 4. 1958 podle geometrického plánu z 30. 11. 1956 a kupní smlouvy z 1. 2. 1957 byl stavební pozemek parc. č. 40 rozdělen na pozemky parcelních čísel 40/1, 40/2 a 40/3 a nově utvořené parcely čísel 40/2 a 40/3 i s domy č. p. 141 a 185 s hospodářskými budovami byly odepsány z vložky č. 3326 a nově zapsány do vložky č. 3370 s vlastnickým právem Jednoty, lidového spotřebního družstva v O. Podle výpisu z katastru nemovitostí LV č. 371 pro obec a kat. území K. jsou jako vlastníci domu č. p. 141 se stavební parcelou 40/2 vedeni J. a L. K. a domu č. p. 185 se stavební parcelou 371 žalovaná. Soud žalobu zamítl s tím, že právní předchůdce žalobců J. P. vlastníkem předmětných nemovitostí nikdy nebyl, proto je ani nemohl převést kupní smlouvou z 1. 2. 1957 na J., lidové spotřební družstvo v O., takže jde o smlouvu neplatnou.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 8. listopadu 2000, č. j. 15 Co 551/97-112, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, „že J. P., zemřelý 7. 12. 1961, posledně bytem K., byl v den své smrti vlastníkem domu čp. 185 na pozemku parc. č. 40/2, obojí v k. ú. K., zapsáno v knihovní vložce č. 3370 pozemkové knihy pro k. ú. K. a soudní okres S.“. V zamítavém výroku ohledně určení vlastnictví k domu č. p. 141 na pozemku parc. č. 40/3 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že před počátkem celé stavby v roce 1948 existovala pouze hospodářská budova (stáje) č. p. 141 na pozemku parc. č. 40/2. Sousední pozemek parc. č. 40/1 zastavěn nebyl a na dalším pozemku parc. č. 40/3 se nacházela budova místního S. Od roku 1948 začal J. P. přistavovat obytnou část, která navazovala na rekonstruovanou hospodářskou budovu na hostinec, hostinská část a podstatná část bytu byla dohotovena již v roce 1951 a k definitivnímu skončení stavební činnosti došlo v roce 1953. V roce 1956 byl vyhotoven nový geometrický plán, v němž celý zastavěný pozemek dostal parcelní číslo 40/2 a obytná část byla označena číslem popisným 185. V roce 1966 byl vyhotoven další geometrický plán, podle kterého k datu 28. 4. 1966 obě stavby, resp. části stavby, na pozemku parc. č. 40/2 mají jednotné číslo 185 a parc. č. 40/2 dostala číslo 371, které je zachováno i v současném katastru nemovitostí. Podle znalce Ing. S. Č. u stavby dřívější stáje č. p. 141 šlo o pouhou rekonstrukci stavby, kdežto u stavby domu č. p. 185 šlo o stavbu novou. Odvolací soud dovodil, že právní předpisy platné v době stavby nevylučovaly vlastnictví J. P., i když věděl, že staví na cizím pozemku. Smlouvu z 1. 2. 1957 považoval za neplatnou podle §37 zákona č. 141/1950 Sb., neboť byla J. P. uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. S ohledem na závěry znaleckého posudku Ing. Č. pokud jde o rekonstrukci stájí na hostinský prostor nebyl J. P. stavebníkem s možností originárního nabytí vlastnictví, ale pouze osobou provádějící rekonstrukci stavby již existující, v případě domu č. p. 185 však šlo o stavbu novou, kdy obě stavby podle znalce lze stavebnětechnicky oddělit. Odvolací soud rozhodoval podle pozemkově evidenčních údajů ke sni úmrtí zůstavitele nikoli ve vztahu k současnému právnímu stavu, kdy pro obě nemovitosti existuje jedno č. p. 185 a kdy nemovitosti nejsou definitivně zapsány v katastru nemovitostí ve prospěch žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nejasný a nesrozumitelný, neboť v den 7. 12. 1961 neexistoval dům č. p. 185 na pozemku parc. č. 40/2 a neexistuje ani nyní. V roce 1948 – 1956 se v kat. území nacházel jen objekt č. p. 141 na pozemku parc. č. 40 nikoli na pozemku parc. č. 40/2. Pozemek parc. č. 40 byl rozdělen až geometrickým plánem z 30. 11. 1956 a listiny týkající se stavebního řízení po rekonstrukci proto hovoří o jediném objektu, a to o domě č. p. 141 na pozemku parc. č. 40 a až po provedené rekonstrukci na pozemku parc. č. 40/2 a 40/3. Část nemovitosti, označená v kupní smlouvě z 1. 2. 1957 jako č. p. 185 na pozemku parc. č. 40/3, nikdy nebyla kolaudována jako samostatný objekt a pro tuto část nikdy nebylo vydáno samostatné rozhodnutí o přidělení čísla popisného. Toto číslo bylo přiděleno jinému objektu na jiném místě v kat. území K. a jeho vlastníkem byla M. T. V roce 1966 došlo k přečíslování domu č. p. 141 na dům č. p. 185. Dům č. p. 141 se nachází v současné době na pozemku parc. č. 402, je vlastnictvím L. a J. K. a s předmětem sporu nemá žádnou souvislost. Pokud soud dospěl k závěru, že přístavba obytné části je samostatným objektem, nemá tento závěr oporu v provedeném dokazování. Podle žalované je celý dům řešen stavebně technicky jako jeden celek. Navrhla, aby byly provedeny důkazy jí v dovolání navržené a rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a 3 OSŘ v napadené části a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Žalovaná nenamítala, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Podle §242 odst. 3 OSŘ pokud je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) OSŘ].
Podle §157 odst. 2 OSŘ v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil.
Posledně citované ustanovení se s ohledem na §211 OSŘ vztahuje i pro řízení u odvolacího soudu. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v §157 odst. 2 OSŘ, je nepřezkoumatelné. Odvolací soud doplnil dokazování nemalým počtem listinných důkazů, aniž by uvedl ohledně každého z nich zvlášť, co z něj zjistil. Navazující skutková zjištění odvolacího soudu tak představují tzv. souhrnné skutkové zjištění. Nejvyšší soud v rozsudku publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40, ročník 2002, zaujal právní názor, že „nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi“. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o jeho skutková zjištění, je proto třeba považovat za vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí.
Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ je zjištění, že hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem pro rozhodnutí tohoto soudu, je vadné. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v jeho hodnocení důkazů logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v ustanoveních §133 až 135 OSŘ. Nelze-li soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, ne jehož nesprávnost – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – lze usuzovat jen způsobem, jak k němu dospěl, pak není možné ani zpochybňovat jeho názory. Znamená to, že hodnocení a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze dovoláním úspěšně napadat.
Vada řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu pokud jde o jeho skutková zjištění, ovlivňuje možnost posouzení dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ, neboť nelze ve všech případech k určitým skutkovým zjištěním, podstatným pro rozhodnutí ve věci, přiřadit určitý důkazní prostředek, jimž byl proveden důkaz. Dovolání v tomto směru je důvodné, poněvadž již z odůvodnění rozsudků vydaných v nalézacím řízení by mělo být patrno, v kterém z provedených důkazů má pro věc podstatné skutkové zjištění oporu.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Dovolatelka nezpochybňuje právní argumentaci odvolacího soudu ve vztahu k výkladu příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. o vzniku vlastnictví ke stavbě, jež byla postavena na pozemku, který nepatřil stavebníkovi, či o neplatnosti smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Právní posouzení věci odvolacím soudem hodnotí jako nesprávné proto, že skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém právním posuzování vyšel, nejsou správná, ale vadná. Za nesprávné zjištění v podstatě považují, že stavba č. p. 185 v době smrti stavebníka J. P. existovala jako stavba samostatná, která nebyla spojena s původní a rekonstruovanou stavbou - s původním č. p. 141. Přitom otázka, zda určitá stavba je samostatnou věcí způsobilou být předmětem občanskoprávních vztahů je otázkou právní, při jejímž řešení se soud neobejde bez náležitých skutkových zjištění učiněných zpravidla na základě znaleckého dokazování, stavebně technické dokumentace, eventuálně místního ohledání. Sama skutečnost změny parcelace zastavěných pozemků v operátech pozemkové knihy či evidence nemovitostí ani přidělení čísla popisného určité stavbě nebrání soudu, aby posoudil, zda určitá stavba je či není samostatnou stavbou ve smyslu občanského práva.
Dokazování provedené v uvedeném směru má značné nedostatky. Z kupní smlouvy z 1. 2. 1957 vyplývá, že dům č. p. 141 (bývalá stáj velkostatku přebudovaná J. P. na hostinec a sál s příslušenstvím) a rodinný domek č. p. 185, přistavěný J. P. k domu č. p. 141, se měly nacházet na pozemku parc. č. 40/2, který vznikl rozdělením původního pozemku parc. č. 40 geometrickým plánem z 30. 11. 1956. Podle výkazu změn tohoto geometrického plánu měl mít pozemek parc. č. 40/2 výměru 1033 m2. Pozemek parc. č. 40/2 měl být přečíslován na parc. č. 371 na základě geometrického plánu z 28. 4. 1966, podle kterého na pozemek parc. č. 371 navazuje pozemek parc. č. 40/2. Podle výpisu z katastru nemovitostí z 20. 7. 2000 výměra pozemku parc. č. 371 však činí 724 m2, jde o zastavěnou plochu a pokud jde o využití má jít o občanskou vybavenost s č. p. 185. S ohledem na poměrně dost vysoký rozdíl ve výměrách pozemku parc. č. 40/2 a parc. č. 371 bylo třeba rozdíl vysvětlit a zejména zkoumat, zda na pozemku nynějšího parcelního čísla 371 se nacházejí oba domy původních č. p. 141 a 185 či nikoli, protože pro rozsudek je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku (§154 OSŘ), což znamená, že dům dříve označovaný č. p. 185 je třeba označit také parcelním číslem pozemku podle údajů v katastru nemovitostí v době vyhlášení rozsudku. I když je v daném případě třeba vycházet z předmětu sporu v době smrti J. P., pokud existuje (samozřejmě jako samostatná věc) i nyní je třeba ji ztotožnit podle jejího současného faktického stavu. Ostatně jen existující a samostatná věc (která není součástí věci jiné) může být předmětem dědění.
V rozsudku publikovaném v Soudních rozhledech pod č. 12, ročník 1998, Nejvyšší soud zaujal právní názor, že „stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak si chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického (nikoliv tedy součást jiné věci). Stavba jako věc v právním smyslu je přitom věcí nemovitou nebo věcí movitou“. Hodnocení jejích technických znaků a stavebně technického uspořádání je otázkou odbornou, jejíž přezkoumání soudu nenáleží.
Odvolací soud pokud ohledně stavby označené v kupní smlouvě z 1. 2. 1957 jako dům č. p. 185 žalobě vyhověl, považoval tuto stavbu, i když to výslovně ve svém rozsudku neuvádí, za věc v právním smyslu. Přitom vycházel ze znaleckého posudku Ing. S. Č. 5. 1. 1994, podle kterého šlo o stavbu novou, provedenou v letech 1948 až 1951, a jak zjistil z kupní smlouvy z 1. 2. 1957 vystavěnou J. P.
Z výměru ONV v H. z 11. 7. 1948, č. j. VI - 32073/1 – 1948, se podává, že tímto výměrem bylo J. P. uděleno povolení k přestavbě části objektu č. p. 141 v K. na hostinec se sálem mimo jiné s tím, že „bude přistavěna obytná budova, která pamatuje na zvětšení hostinských místností a kromě toho obsahuje dvoupokojový byt s příslušenstvím a záchody pro hostinec“. Dostavba obytné budovy byla J. P. povolena výměrem ONV ve V. n. M. z 22. 2. 1953, podle kterého měla být dostavba provedena do konce roku 1953. Stavebníkem tedy byl J. P.
Pro posouzení věci je rozhodující, zda sporná obytná budova je věcí v právním smyslu, kterou by mohla být za předpokladu, že netvoří součást jiné věci. V této souvislosti však dosud nebyla učiněna patřičná skutková zjištění, kdy se soud neobejde bez znaleckého dokazování, protože je třeba objasnit, zda z hlediska stavebně technického sporná obytná budova ke dni úmrtí J. P. byla samostatnou funkční stavbou nebo zda tvořila s hostinskou částí jeden celek a byla součástí rekonstruované části č. p. 141. Znalci Ing. S. Č. pro vypracování znaleckého posudku nebyla v tomto směru položena odpovídající otázka a znalec sám tuto otázku nezkoumal. Znalec sice uvedl, že v době, kdy prováděl znalecký posudek, byly hostinská i obytná část vzájemně propojené, neuvedl však, zda jen vzájemným vstupem nebo jinak a jak, a zda tomu tak bylo i ke dni úmrtí J. P.
Vzhledem k opodstatněnosti dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b) c) a d) OSŘ dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 a 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2002
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu