ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1072.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1072/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. Q. proti žalované J.F., za účasti Č.p.a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 110/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2001, č. j. 37 Co 4/2000-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 10. 1999, č. j. 19 C 110/93-160, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. 11. 1999, č. j. 19 C 110/93-167, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na bolestném částku 11.025,- Kč a na nákladech vynaložených v souvislosti s právním zastoupením žalobkyně v trestním řízení částku 7.582,- Kč, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení částky 183.600,- Kč za ztížení společenského uplatnění a částky 60.765,50 Kč na náhradě ztráty na výdělku, žalobu zamítl, v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení věcné škody ve výši 15.098,- Kč, ošetřovného ve výši 3.680,- Kč, nákladů vynaložených na znalečné a překlady ve výši 864,- Kč a nákladů spojených s léčením ve výši 6.750,- Kč, řízení zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o povinnosti účastníků zaplatit soudní poplatek.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 12. 2001, č. j. 37 Co 4/2000-184, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla žaloba zamítnuta ohledně částek 183.6000,- Kč a 60.765,50 Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Namítá, že oba soudy pochybily jak v hodnocení zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, tak v případě nepřiznání náhrady ztráty na výdělku. Dovolatelka navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g).
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. a aniž žalobkyně vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinila (§239 odst. 2 o.s.ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno.
Z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání by tak mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatelka však netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2002
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu