ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1151.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1151/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 59/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 1. listopadu 2001, č. j. 10 C 59/99-112, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. února 2002, č. j. 21 Co 7/2002-129, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2002, č. j. 21 Co 7/2002-129, se odmítá.
II. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 1. 11. 2001, č. j. 10 C 59/99-112, se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 1. 11. 2001, č. j. 10 C 59/99-112, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 137.500,- Kč s 16 % úrokem od 30. 11. 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předchozí rozsudek okresního soudu v této věci ze dne 3. 4. 2000, č. j. 10 C 59/99-53, kterým byla žaloba rovněž zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2001, č. j. 21 Co 308/2000-62, a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, který podle žalobce spočíval v tom, že Okresní úřad v J. v rámci státního požárního dozoru ve dvou případech překročil svou pravomoc tím, že pozměnil žalobcem zpracované požárně bezpečnostní řešení a ve druhém případě si vyžádal jeho přepracování, čímž způsobil žalobci škodu spočívající ve zvýšení nákladů na připravování zpráv, poškození jeho dobrého jména a odlivu klientů, v celkové částce 137.500,- Kč. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobce jako podnikatel v oboru zpracování technické dokumentace v oblasti požárně bezpečnostního řešení staveb zpracoval požárně technickou zprávu v dubnu 1998 pro stavební úpravy v prodejně potravin v S. a v srpnu 1998 pro výstavbu autoservisu v L., které mu byly opakovaně vraceny k přepracování pověřenou pracovnicí provádějící státní požární dozor. Na tento postup si žalobce stěžoval, jeho stížnosti nebyly shledány důvodnými s tím, že požadavky na řešení požárního zabezpečení obou objektů byly oprávněné. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. není důvodný, neboť žalobce v řízení neprokázal vznik škody a ani to, že by došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Pokud si správní orgán v uvedených stavebních řízeních vyžádal stanovisko orgánů státního požárního dozoru, nejednal v rozporu s žádným právním předpisem, nýbrž naopak v souladu s ust. §63 a §126 stavebního zákona ve znění platném do 30. 6. 1998 a rovněž s ust. §22 vyhlášky č. 85/1976 Sb., §31 zákona č. 133/1985 Sb. a §17 a násl. vyhlášky č. 137/1998 Sb.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 2. 2002, č. j. 21 Co 7/2002-129, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry s tím, že odpovědnost za škodu způsobenou v souvislosti s úpravou prodejny potravin v S. posoudil podle §18 zákona č. 58/1969 Sb. Odvolací námitky žalobce neshledal opodstatněnými, neboť otázku oprávnění stavebního úřadu a státního požárního dozoru přezkoumat požárně bezpečnostní řešení obsažené v projektu vyřešil soud prvního stupně správně. Ustanovení zákona č. 133/1985 Sb. ani vyhlášky č. 21/1996 Sb., na něž žalobce poukazuje, nevyvrací to, co vyplývá z ustanovení §126 stavebního zákona (ve znění do 30. 6. 1998 i po tomto datu) a z ustanovení §31 zákona č. 133/1985 Sb., která okresní soud při posouzení věci použil a správně je vyložil.V odvolání nově uplatněnými konkrétními skutkovými tvrzeními, jež se týkají věcné správnosti výhrad a požadavků stavebního úřadu a státního požárního dozoru, se odvolací soud s odkazem na ustanovení §205a o. s. ř. nezabýval.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., v němž oběma soudům vytýká nesprávný právní názor a vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně, který své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce neprokázal vznik škody a že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu státních orgánů, i odvolací soud, který toto rozhodnutí potvrdil, nesprávně interpretovaly §126 odst. 1 stavebního zákona. Zatímco podle zákona č. 133/1985 Sb. se státní požární dozor vyjadřoval ke všem technickým zprávám požární ochrany, podle později platného zákona č. 203/1994 Sb. jsou státní orgány požární ochrany tzv. „dotčeným orgánem“ ve stavebním řízení podle §126 stavebního zákona jen omezeně, a to jen na podkladě zákona o požární ochraně. Dovozuje, že v daném případě Okresní úřad v J. dotčeným orgánem nebyl. Ze strany státních orgánů došlo k porušení právních povinností, když bez náležité právní opory aplikovaly ust. §126 a §63 stavebního zákona, v důsledku čehož byl žalobce poškozen; protože škoda mu vznikla až za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., mají se jeho nároky posuzovat podle tohoto zákona. Soudy se nevypořádaly s tím, že ČSN, podle kterých žalobce zpracoval požární bezpečnostní řešení, jsou nezávazné. Dále namítá, že nebyly provedeny výslechy všech navržených svědků a další důležité důkazy, zejména znalecký posudek, který by určil úplnost a odbornost žalobcem zpracovaných požárních zpráv. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru správné a dovolání žalobce zjevně bezdůvodné. Vyvracela důvody dovolání s tím, že Okresní požární rada v J. při vydávání stanoviska pro stavební úřad postupoval v souladu se zákonem. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a vzhledem k tomu, že předchozím rozsudkem soudu prvního stupně, který byl odvolacím soudem zrušen, byla žaloba rovněž zamítnuta, nejde ani o případ, že by v této věci soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl jako věcně správný potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, vychází shodně s ním ze závěru, že uplatněný nárok na náhradu škody není důvodný, neboť žalobce neprokázal vznik tvrzené škody, ani to, že v souvislosti s posuzováním stavebně technických řešení vypracovaných žalobcem došlo k nesprávnému úřednímu postupu okresního úřadu.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že skutkový stav věci, z něhož vychází rozhodnutí odvolacího soudu, nebyl správně zjištěn (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolacímu přezkumu proto nemůže být podroben skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce v řízení neprokázal vznik škody, neboť jde o otázku skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zák. č. 58/1969 Sb. i podle zákona č. 82/1998 Sb. jsou nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Předpoklady vzniku odpovědnosti musí prokázat ten, kdo je tvrdí, tedy důkazní břemeno tíží v tomto směru žalobce, a není-li jeho tvrzení prokázáno, stíhají jej nepříznivé následky z toho plynoucí.
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, neboť sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemůže-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že zákon jeho přezkoumání vylučuje. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99). Tak je tomu i v dané věci.
Jestliže v dovolacím řízení lze v dané věci po právní stránce přezkoumat jen otázku, zda vrácením požárně bezpečnostních řešení žalobci k přepracování došlo ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., popř. zákona č. 82/1998 Sb., k nesprávnému úřednímu postupu (jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu) ze strany Okresního úřadu v J., a nikoliv též závěr, který je součástí skutkového stavu, z něhož napadené rozhodnutí vychází, že vznik tvrzené škody (jako dalšího z uvedených předpokladů odpovědnosti státu za škodu) nebyl prokázán, nemůže řešení uvedené otázky, tedy nesprávnosti úředního postupu, ovlivnit výsledek dovolacího řízení ve vztahu dovolatele a žalované; proto tuto otázku nelze míti za zásadně významnou podle §237 odst. 3 o. s. ř.
Podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. tak nejsou v daném případě splněny a dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Z tohoto důvodu nelze při dovolacím přezkumu přihlížet ani k namítané vadě řízení (neprovedení některých důkazů), jíž je vyhrazen dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pokud žalobce dovoláním napadl také rozsudek soudu prvního stupně, bylo v této části nutno řízení zastavit. Z ust. §236 odst. 1 o. s. ř., dle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobce směřuje dovolání přímo proti rozsudku soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1, §243c o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu