ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1164.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 1164/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupeného advokátem, o 33. 287,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 129/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 1999, č. j. 17 Co 531/98 - 40, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.675,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 27. 4. 1998, č. j. 4 C 129/97 - 21, zamítl žalobu o zaplacení částky 33. 287,80,- Kč s 19 % úrokem od 26. 11. 1995 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 3. 12. 1993 pod č. 647662 kupní smlouvu ohledně nádobí D -120 Universal, přičemž žalovaný jako kupující se zavázal kupní cenu ve výši 1.798,- DEM zaplatit ve 24 měsíčních splátkách od 25. 12.1993 do 25. 11.1995 v přepočtu na Kč podle kurzovního lístku ČNB dle kurzu valuty - prodej v den placení zálohy, a prodávající se zavázal dodat předmět koupě do 28 dní po zaplacení celé dohodnuté kupní ceny. Účastníci dále ujednali, že „v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu dle §544 obč. zák. ve výši 25 % smluvní ceny zboží“; podle přílohy ke kupní smlouvě bylo dohodnuto, že jakékoliv změny v kupní smlouvě musí být provedeny písemnou formou a žádost o zrušení smlouvy kupujícím musí být podána pouze písemně a to na centrálu firmy. Dále bylo soudem prvního stupně zjištěno, že žalovaný na kupní cenu ničeho nezaplatil. Tuto smlouvu posoudil okresní soud jako platně uzavřenou smlouvu kupní, od níž žalovaný odstoupil konkludentně (§48 a 497 obč. zák.), neboť sdělil-li žalobci telefonicky po uzavření smlouvy, že „si vše rozmyslel“, a žalobce „neučinil žádné kroky k vymáhání splátek“, byla smlouva zrušena. Z přílohy ke kupní smlouvě nelze totiž dovodit, že by odstoupení od smlouvy bylo podmíněno předchozím souhlasem žalobce; požadavek písemné formy takového úkonu pak nevyplývá ani ze smlouvy, ani ze zákona. Žalobě nelze podle soudu vyhovět ani z toho důvodu, že se jedná o synallagmatický závazek, z čehož vyplývá, že žalobce se může domáhat zaplacení kupní ceny jen oproti dodání zboží. Kromě toho vymáhání kupní ceny po více než dvou letech po uzavření kupní smlouvy, kdy druhý z účastníků má za to, že závazek zanikl, odporuje dobrým mravům ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák., neboť nelze akceptovat takový výkon práva, který je činěn nikoliv za účelem dosažení hospodářského cíle, nýbrž za účelem využití kupujícího.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 11.1999, č. j. 17 Co 531/98 - 40, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 33. 287,80,- Kč s 19 % úrokem od 26. 11.1995 do zaplacení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a řízení dále doplnil opakovaným výslechem žalovaného, kupní smlouvou uzavřenou mezi účastníky dne 3. 12. 1993 a dopisem žalobce adresovaným žalovanému ze dne 1. 8. 1996. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu o platnosti uzavřené kupní smlouvy, avšak nepřisvědčil jeho názoru, že smlouva byla zrušena a že došlo k zániku povinnosti žalovaného zaplatit žalobci kupní cenu.V řízení totiž nebylo prokázáno, že žalovaný od smlouvy odstoupil, a to ani telefonicky; kromě toho ze smlouvy vyplývá, že jakékoliv její změny musí být učiněny písemně, a navíc je pochybné, zda žalovaný jako kupující měl právo od smlouvy jednostranně odstoupit, když z přílohy ke kupní smlouvě je zřejmé, že jakékoliv změny smlouvy musí být odsouhlaseny oběma stranami. Za správný nepovažoval odvolací soud ani názor soudu prvního stupně, že v dané věci se jedná o synallagmatický právní vztah; byla-li totiž splatnost závazku každého z účastníků smlouvy dohodnuta k jinému časovému okamžiku, kdy žalovaný se zavázal plnit předem, nelze na danou věc aplikovat ust. §560 věta první obč. zák. Za stavu, kdy závazek žalovaného ze smlouvy trvá a žalovaný jej nesplnil, nelze ani dovodit, že by vymáhání kupní ceny bylo v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud nepřisvědčil názoru žalovaného, že smlouva účastníků je podle §145 odst. 1 obč. zák. neplatná pro absenci souhlasu manželky žalovaného s jejím uzavřením, a stejně tak odmítl i jeho tvrzení, že smlouvu uzavřel v omylu, neboť toto jeho tvrzení nebylo v řízení prokázáno, a navíc by se žalovaný musel neplatnosti tohoto právního úkonu dovolat, což však neučinil. Konečně nebylo prokázáno ani to, že žalovaný předmětnou smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. I kdyby tomu tak bylo, měl by žalovaný pouze právo od smlouvy odstoupit. Navíc vznesl žalobce námitku promlčení práva dovolaní se relativní neplatnosti smlouvy.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž odkazuje na námitky uplatněné v odvolání, které zřejmě uplatňuje i v dovolacím řízení. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že uzavřená kupní smlouva je platným právním úkonem, a namítá, že koupě zboží v hodnotě 33. 287,80,- Kč není ve smyslu ust. §145 odst. 1 obč. zák. běžnou záležitostí, a jestliže jí nepodepsala manželka žalovaného, je neplatná. Dále dovolatel poukazuje na to, že nebyl seznámen s obsahem smlouvy, ani s tím, že od ní nemůže jednostranně odstoupit bez souhlasu prodávajícího, a rovněž že nebyl poučen o následcích zakotvených ve smlouvě pro případ jednostranného odstoupení. Z toho dovozuje, že smlouvu uzavřel v omylu (§49a obč. zák.), a proto je neplatná. Podle dovolatele je uzavřená smlouva neplatná i podle ust. §39 obč. zák., když předmět koupě mu má být dodán až po zaplacení kupní ceny, dále i z toho důvodu, že kupující nemá možnost od smlouvy odstoupit bez souhlasu prodávajícího, a že výše smluvní pokuty, která byla sjednána pro případ odstoupení od smlouvy, je nepřiměřeně vysoká. Kromě toho nelze podle jeho názoru žalobě vyhovět ani proto, že žalovaný od smlouvy telefonicky odstoupil a že se jedná o synallagmatický závazek, takže žalobce je oprávněn požadovat zaplacení kupní ceny jen tehdy, pokud by žalovanému dodal předmět kupní smlouvy. V dodatku k dovolání žalovaný dále namítá, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda k uzavření kupní smlouvy v daném případě vůbec došlo, neboť reprezentant žalobce nebyl oprávněn k tomuto úkonu, a kromě toho se ze strany žalobce jednalo jen o „veřejný návrh nabídky adresovaný neurčitým osobám“, a nikoliv o návrh na uzavření kupní smlouvy. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že námitky dovolatele nejsou správné, a proto navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), že je přípustné podle §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. a opírá se o přípustný dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř., přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu podle §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle §145 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998 běžné záležitosti týkající se společných věcí může vyřizovat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný.
Rozlišování záležitostí běžných a ostatních, tak jak to činí citované ust. obč. zák., má podle jeho výslovného znění opodstatnění pouze tehdy, jedná-li se o společné věci. Nejde-li o takovou věc, pak toto rozlišování postrádá zcela významu. Jestliže tedy kupní smlouvou měla být věc teprve do bezpodílového spoluvlastnictví manželů získána, pak tuto kupní smlouvu nelze považovat za právní úkon, který se týká společné věci. Naopak, jedná se o právní úkon spadající do výlučné sféry každého z manželů a to i za stavu, kdy na zaplacení kupní ceny bylo použito společných peněz bez souhlasu druhého manžela. Proto kupující manžel nepotřebuje, i když nejde o běžnou záležitost, souhlas druhého manžela k platnosti takové smlouvy, neboť z ní je oprávněn a zavázán pouze on sám. Společná a nerozdílná práva a závazky mohou z kupní smlouvy vzniknout oběma manželům jen tehdy, byli-li oba účastníky smlouvy (což se v daném případě nestalo) a byly-li dány podmínky ust. §511 odst. 1 obč. zák.
Názor dovolatele, že kupní smlouva, kterou má být věc (předmět koupě) teprve získána do bezpodílového spoluvlastnictví, je ve smyslu ust. §145 odst. 1 obč. zák. právním úkonem týkajícím se společné věci manželů, a že tedy k jejímu uzavření bylo třeba souhlasu manželky žalovaného, je tudíž nesprávný.
Důvodnou není ani námitka dovolatele, že kupní smlouva účastníků je absolutně neplatná podle §39 obč. zák.
Podle §588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Ke vzniku kupní smlouvy je tedy třeba, aby se její účastníci dohodli na předmětu koupě a na kupní ceně. Vedle těchto tzv. podstatných náležitostí (essentialia negotii) může kupní smlouva obsahovat i další ujednání, tzv. vedlejší náležitosti - accidentalia negotii (§601 až 610 obč. zák.).
Podle §613 obč. zák. lze věci prodávat i na objednávku. Prodávající je povinen obstarat objednané zboží v dohodnuté lhůtě a není-li dohodnuta, ve lhůtě přiměřené okolnostem.
Při prodeji na objednávku je předmětem smlouvy věc, kterou prodávající v době uzavření kupní smlouvy nemá k dispozici, avšak může ji opatřit a kupujícímu dodat. Kupní smlouva v tomto případě vzniká okamžikem, kdy se účastníci dohodnou na jejích podstatných náležitostech (předmětu plnění a kupní ceně). Prodávající má ze smlouvy povinnost v dohodnuté době (nebyla-li dohodnuta, pak ve lhůtě přiměřené okolnostem) kupujícímu věc obstarat.
Splatnost kupní ceny může být dohodnuta, a to buď tak, že k jejímu zaplacení dojde současně s odevzdáním a převzetím předmětu koupě (koupě z ruky do ruky), nebo předem a ke splnění předmětu koupě dojde až dodatečně (prenumerační koupě). Kupní cenu lze zaplatit jednorázově nebo ve splátkách.
V posuzované věci účastníci uzavřeli tento typ kupní smlouvy, který je třeba právně kvalifikovat jako smlouvu o prodeji na objednávku podle §613 obč. zák., kdy se zboží prodává formou vzorků, jak odvolací soud správně dovodil.
I když obvykle je povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu vázána na povinnost prodávajícího věc odevzdat, z předmětné smlouvy je zřejmé, že kupující na základě svobodného projevu vůle souhlasil s tím, že předmět prodeje má být dodán prodávajícím maximálně 28 dní od poslední splátky kupní ceny, tedy že splatnost závazku každého z nich v ní byla dohodnuta k jinému časovému okamžiku, pak nelze než uzavřít, že si ujednali jeden z možných způsobů splatnosti kupní ceny, který občanský zákoník připouští (§588 v souvislosti s ust. §601 a 613 obč. zák.). Nelze tedy dovodit, že by takového ujednání bylo podle §39 obč. zákoníku v rozporu se zákonem či s dobrými mravy.
Dovolací soud se s ohledem na výše uvedené ztotožňuje i s názorem odvolacího soudu, že na danou věc nelze aplikovat ust. §560 věta první obč. zák., neboť ve smlouvě účastníků nebyla dohodnuta vzájemná vázanost plnění.
Podle §544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Smluvní pokuta jako právní prostředek zajištění závazku má akcesorickou povahu, neboť nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku a nemůže bez něj existovat. Obsahuje-li tedy kupní smlouva též ujednání o smluvní pokutě, jde o tzv. vedlejší ujednání (accidentalia negotii) ve smlouvě, k jejímuž vzniku je třeba, aby se její účastníci dohodli na předmětu koupě a na kupní ceně (na tzv. podstatných náležitostech - essentialia negotii). Proto otázka platnosti vedlejšího ujednání ve smlouvě nemá na platnost samotné kupní smlouvy žádný vliv, tedy jinak řečeno, i kdyby ujednání o smluvní pokutě bylo neplatné, nemohla by jen sama tato okolnost neplatnost kupní smlouvy způsobit.
Podle §49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Cit. ustanovení obsahuje úpravu právních následků pro případ, že právní úkon byl učiněn v omylu (tzv. volní - vnitřní omyl). Omyl je kvalifikován jako speciální vada vůle ve vztahu k ust. §37 obč. zák. Právní podstata omylu ve vůli spočívá v tom, že jednající měl nesprávnou, resp. nedostatečnou představu o právních účincích právního úkonu. Omyl ve vůli je právně významným, tj. má za následek neplatnost právního úkonu jen tehdy, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro právní úkon rozhodující (podstatný omyl) a bez něhož by k právnímu úkonu nedošlo, přičemž osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala anebo o něm alespoň musela v době právního úkonu vědět (muselo jí to být - objektivně posuzování - zřejmé). Omyl je u právního úkonu rozhodující (podstatný), týká-li se právního důvodu (error in negotio, tj. vůle jednající osoby byla zaměřena k jinému právnímu úkonu), předmětu, a to buď totožnosti předmětu (error in corpore) nebo podstatné vlastnosti předmětu (error in qualitate), osoby (error in persona), popř. jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle subjektu rozhodující.
Podle §40a věta první obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ust. §49a, 140, §145 odst. 1, §479, 589 a 701 odst. 1, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Podle věty druhé tohoto ustanovení se neplatnosti nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil.
V cit. ustanovení je upravena tzv. relativní neplatnost právního úkonu, jejíž podstata spočívá v tom, že právní úkon, u kterého je dán důvod relativní neplatnosti, se považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem objektivně dotčen, neplatnosti právního úkonu důvodně nedovolá. Právní účinky dovolání se neplatnosti právního úkonu nastávají dojitím dovolání všem subjektům neplatného právního úkonu.
Za stavu, kdy žalovaný v posuzované věci neprokázal, že předmětnou kupní smlouvu uzavřel v omylu (§49a obč. zák.) a že se relativní neplatnosti tohoto právního úkonu dovolal, je názor odvolacího soudu o platnosti kupní smlouvy z hlediska ust. §40a obč. zák. správný.
Přisvědčit nelze ani názoru dovolatele, že podle předmětné smlouvy účastníků nemá kupující právo jednostranně od smlouvy - bez souhlasu prodávajícího - odstoupit.
Ve smyslu ust. §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §48 odst. 1 obč. zákoníku může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Pokud oprávnění od smlouvy není založeno zákonem, jako je tomu v daném případě, lze možnost odstoupení dohodnout. Přitom není rozhodující, zda písemné ujednání účastníků o možnosti odstoupení je obsaženo přímo v kupní smlouvě, nebo v její příloze. Podstatné je jen to, zda projev vůle obou účastníků ( písemný) směřoval ke sjednání možnosti kupní smlouvu zrušit. Pro odstoupení od smlouvy nevyžaduje zákon obecně žádnou zvláštní formu. Odstoupení od smlouvy se jako jednostranný, adresovaný právní úkon stává perfektní již tím, že dojde do dispozice (sféry) adresáta. K perfektnosti odstoupení není tudíž třeba ani souhlasu adresáta, ani rozhodnutí soudu.
Ujednání účastníků obsažené v předmětné kupní smlouvě ze dne 3. 12. 1993, podle kterého „v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % smluvní ceny“, nelze totiž vyložit (§35 odst. 2 obč. zák.) jinak, než že tato možnost ve prospěch kupujícího dohodnuta byla, neboť pojem zrušení smlouvy je občanským zákoníkem běžně užíván (srov. např. §48 odst. 2, §457, §507 odst. 1, §518, §648 odst. 2 obč. zák.). Zamýšlený účinek zrušení smlouvy nastává zrušovacím projevem, kterým je odstoupení od smlouvy jako jednostranný právní úkon. Pojmu zrušení uvedeném ve smlouvě lze proto rozumět jen v tom smyslu, že kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoli důvodů nebo bez uvedení důvodu, aniž by byl zapotřebí souhlas prodávajícího.
Příloha ke kupní smlouvě (str. 2 smlouvy) pak obsahuje ještě další ujednání účastníků, podle nějž „žádost o zrušení smlouvy musí být kupujícím podána písemně na centrálu firmy s tím, že kupující bude o stanovisku firmy písemně vyrozuměn v zákonné lhůtě“. Za použití vykládacího pravidla dle §35 odst. 2 obč. zák. lze toto ujednání vyložit jen tak, že jde o dohodnutou možnost zrušení kupní smlouvy dvoustranným právním úkonem, který předpokládá dva právní úkony, tedy jednak písemnou žádost kupujícího o zrušení smlouvy adresovanou na centrálu firmy žalobce a souhlas žalobce s touto žádostí.
Podle §40 odst. 1 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, je neplatný. Podle odst. 2 tohoto ustanovení písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně.
Telefonickým sdělením žalobci (i kdyby bylo v řízení prokázáno), že „si žalovaný vše rozmyslel“, tedy k jednostrannému odstoupení od smlouvy (§48 odst. 1 obč. zák.) žalovaným s následkem uvedeným v ust. §48 odst. 2 obč. zák. dojít nemohlo už pro nedodržení písemné formy právního úkonu (§40 odst. 1 a 2 obč. zák.).
Námitkami žalovaného uvedenými v jeho dodatku k dovolání se dovolací soud zabývat nemohl, neboť byly uplatněny po uplynutí lhůty k podání dovolání (§242 odst. 4 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. není dán. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ust. §243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které spočívají v odměně za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.600,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§7, §11 odst. 1 písm.k/ a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. ledna 2002
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu