ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1382.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 1382/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, proti žalované D. M., zastoupené advokátem, o 52. 629,50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 57/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 1999, č. j. 36 Co 37/99 - 55, takto:
I. Dovolání žalované se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 11. 1998, č. j. 39 C 57/97 - 27, zamítl žalobu o zaplacení částky 52. 629,50 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 11. 2.1993 pod č. 268186 kupní smlouvu ohledně nádobí D -120 Universal a S-017 PRINZ 6, přičemž žalovaná jako kupující se zavázala kupní cenu ve výši 2. 896,- DEM zaplatit ve 24 měsíčních splátkách od 16. 3. 1993 do 16. 2.1995 v přepočtu na Kčs podle kurzovního lístku SBČS v den splátky s tím, že prodávající dodá předmět koupě do 28 dní po zaplacení celé dohodnuté kupní ceny. Účastníci dále ujednali, že „v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu podle §544 obč. zák. ve výši 25 % smluvní ceny zboží“. Dále bylo zjištěno, že žalovaná na kupní cenu ničeho nezaplatila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uzavřená kupní smlouva je pro neurčitost a nesrozumitelnost (§37 obč. zák.) a pro rozpor se zákonem i s dobrými mravy (§39 obč. zák.) absolutně neplatná. Požadavek žalobce na zaplacení kupní ceny zboží neshledal proto důvodný.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 1999, č.j. 36 Co 37/99 - 55, po nepřipuštění změny žaloby změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 52.629,50 Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a řízení dále doplnil listinnými důkazy (z výpisu z obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích zjistil, že žalobce je v něm zapsán pod obchodním jménem Z. I., společnost s ručením omezeným; z pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a R. J. dne 15. 8. 1991 zjistil, že jmenovaná je ředitelkou pobočky žalobce s místem výkonu v P.; z opatření generálního ředitele žalobce z 2. 1. 1992 bylo zjištěno, že ředitelé poboček kromě dalšího uzavírají smlouvy o obchodním zastoupení společnosti s reprezentanty a podepisují kupní smlouvy na prodej zboží, a že reprezentanti projednávají, uzavírají a podepisují kupní smlouvy s kupujícími na prodej zboží, které je předmětem činnosti společnosti). Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že kupní smlouva účastníků je platnou smlouvu kupní (uzavřenou podle §613 obč. zák.), neboť předmět koupě i kupní cena v ní byly dohodnuty určitě a srozumitelně. Jestliže zboží bylo žalované reprezentantkou žalobce předvedeno formou vybraných vzorků z jednotlivých sad nádobí a byly jí předloženy jednotlivé zobrazené kompletní soubory, které jsou pak v kupní smlouvě označeny jen čísly, která odlišují předmět koupě od jiného zboží, pak žalovaná věděla, jaké zboží konkrétně kupuje. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované o neplatnosti smlouvy z důvodu, že prodávající je v kupní smlouvě označen nejasně a nepřesně; dovodil, že z podstatných identifikačních znaků jeho označení je zcela zřejmé, že žalovaná smlouvu uzavřela se společností s ručením omezeným Z. se sídlem v Č., se kterou také po uzavření smlouvy korespondovala, takže o osobě prodávajícího neměla žádné pochybnosti. Také způsob placení kupní ceny byl dohodnut „jasně a konkrétně“; z uzavřené smlouvy sice vyplývá, že dohodnutá cena je splatná v Kčs, ale tato skutečnost nemá - ani po rozdělení ČSSR na dva samostatné státy - na její platnost vliv, protože pravidla pro přepočet Kčs na Kč byla stanovena zákonem o oddělení měny a nástupkyní Státní banky československé se stala Česká národní banka. Žalobce se proto právem domáhá splnění povinnosti žalované v Kč. Dále odvolací soud dovodil, že smlouva účastníků není v rozporu se zákonem ani s dobrými mravy, neboť souhlasila-li žalovaná na základě svobodného projevu vůle s tím, že předmět koupě jí bude prodávajícím dodán maximálně do 28 dní od poslední splátky kupní ceny, jde o ujednání, které občanský zákoník připouští. Skutečnost, že smlouvu uzavřela se žalovanou jako reprezentantka firmy žalobce J. F., je v souladu s opatřením statutárního orgánu žalobce (jeho generálního ředitele), a navíc byla smlouva podepsána i ředitelkou pobočky žalobce v P.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §237 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. a podle §241 odst. 3 písm.c/ a d/. Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s nesprávným označením žalobce v žalobě ze dne 31. 1. 1996, v níž je uveden v rozporu se zápisem v obchodním rejstříku jako Z. I. spol. s r. o., namísto Z. I., společnost s ručením omezeným, a že se soud dopustil procesního pochybení, pokud jej postupem podle §43 odst. 1 o.s.ř. nevyzval k odstranění této vady žaloby tak, aby své označení uvedl do souladu s obchodním rejstříkem. Navíc žalobce není v žalobním návrhu označen identifikačním číslem, což je u právnických osob povinností vyplývající z občanského soudního řádu. Protože v rozsudku odvolacího soudu je uvedena obchodní společnost, která pod tímto názvem neexistuje, je pochybné, zda takový rozsudek je vykonatelný. Dovolatelka dále poukazuje na různá označení prodávajícího v kupní smlouvě a rovněž na to, že v ní není uvedeno identifikační číslo organizace; je proto sporné, jaká právnická osoba na straně prodávajícího vystupovala. Prodávajícím však rozhodně nemohla být právnická osoba označená ve smlouvě jako„Z. spol.s r.o.ČSFR“, či Z. I. ČSFR“, případně Z. h. A.“, neboť takovýto subjekt nebyl zapsán v obchodním ani v jiném rejstříku. Z toho pak dovolatelka dovozuje, že na straně prodávajícího vystupoval při uzavírání smlouvy dne 11. 2. 1993 „někdo, kdo nebyl ani pod jedním jménem uvedeným ve smlouvě zapsán v obchodním rejstříku ani v jiném živnostenském či podobném registru“. Dále dovolatelka namítá, že ujednání o splatnosti kupní ceny není určité a srozumitelné, neboť ze smlouvy nelze jednoznačně dovodit, zda kupní cena má být splacena do 24 měsíců, či zda je rozvržena do 24 splátek. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k tomu, že česká měna byla stanovena vládním nařízením č. 61/1993 Sb. k 8. 2. 1993, avšak předmětná kupní smlouva byla uzavřena až 11. 2. 1993, tedy v době, kdy československá koruna již neexistovala. Žalovaná se tudíž nemohla zavázat k placení v měně, která byla zrušena. Kromě toho má dovolatelka za to, že od uzavřené kupní smlouvy odstoupila. V této souvislosti poukazuje na ujednání ve smlouvě obsažené, že „při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek může být kupní smlouva zrušena v neprospěch kupujícího“, které je podle jejího názoru třeba vyložit tak, že obě strany smlouvy mají právo smlouvu zrušit, tedy že se jedná o vymínění si práva odstoupit od smlouvy ve smyslu občanského zákoníku (viz nález Ústavního soudu č. IV ÚS 276/99). Otázkou, zda v daném případě smlouva nezanikla odstoupením žalované, se však odvolací soud nezabýval a nehodnotil ani dopisy, které si účastníci zaslali. Jmenovitě se jedná o dopis žalované ze dne 3. 3. 1993, v němž žalobci sdělila, že smlouvu považuje za neplatnou, na nějž žalobce reagoval dopisem ze dne 15. 3. 1993, jímž neplatnost smlouvy odmítl, a současně jí upozornil na možnost zaplacení majetkové sankce v případě odstoupení od smlouvy. Dalším dopisem ze dne 17. 3. 1993 žalovaná požádala žalobce o zrušení smlouvy; v reakci na to jí žalobce zaslal složenku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 13.040,- Kč s tím, že v případě jejího zaplacení bude smlouva zrušena. Názor žalobce, že kupující je nejprve povinen zaplatit smluvní pokutu a poté je považován úkon kupujícího za odstoupení od smlouvy, však dovolatelka nepokládá za právně možný, neboť odstoupení je jednostranný právní úkon, kterým se smlouva ruší od počátku. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), že je přípustné podle §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. a opírá se o přípustný dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř., přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu podle §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán rozsahem dovolání a uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení dovolatelem. Obligatorně se zabývá pouze vadami vyjmenovanými v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. a jinými vadami řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř.).
Dovolatelka v podaném dovolání především uplatňuje dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudu.
Pravomoc soudu v občanskoprávním řízení je upravena v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. tak, že soudy projednávají a rozhodují věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i z obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle odst. 2 tohoto ustanovení jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Charakteristickým znakem občanskoprávních vztahů je především rovné postavení jejich subjektů, jež spočívá v tom, že jeden účastník právního vztahu nemůže svým jednostranným úkonem založit povinnost druhého účastníka a v rámci tohoto vztahu nemůže ani autoritativně vynucovat splnění povinnosti druhého subjektu. Při řešení otázky, zda ve smyslu §7 odst. 1 o.s.ř. je dána pravomoc soudu rozhodovat o konkrétních právech a povinnostech účastníků, je proto třeba vycházet především ze vzájemného postavení účastníků v jejich právním vztahu. Předmětem řízení v dané věci je nárok žalobce na zaplacení kupní ceny zboží na základě kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 11. 2. 1993. Uplatněný majetkový nárok tedy vyplývá ze závazkového (smluvního) vztahu, který je vztahem občanskoprávním, a vzhledem k tomu, že výjimka ve prospěch pravomoci jiného orgánu není zákonem stanovena, je ve smyslu §7 odst. 1 o.s.ř. k rozhodnutí o tomto nároku dána pravomoc soudu.
Nesprávnost rozhodnutí soudů obou stupňů je v dovolání dále vyvozována z toho, že žalobce nebyl vyzván k odstranění vady žaloby (§43 o.s.ř) spočívající podle dovolatelky v tom, že žalobce je v ní označen v rozporu se zápisem v obchodním rejstříku jako Z. I. spol. s r. o., namísto Z. I., společnost s ručením omezeným, a že žaloba neobsahuje identifikační číslo žalobce; pokud jej soud postupem podle §43 odst. 1 o.s.ř. nevyzval k odstranění této vady žaloby tak, aby své označení uvedl do souladu s obchodním rejstříkem, dopustil se procesního pochybení.
Podle §79 odst. 1 o.s.ř. se řízení zahajuje na návrh (žaloba). Návrh (žaloba) musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) obsahovat jméno, povolání a bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název a sídlo právnické osoby), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel (žalobce) dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel (žalobce) domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh (žaloba) dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, popřípadě další údaje potřebné k její identifikaci a údaj o tom, zda některý z účastníků je zapsán v obchodním rejstříku.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že v žalobě ze dne 31. 1. 1996, podané k soudu dne 5. 2. 1996, je uveden název a sídlo žalobce, označení jeho zástupce, stejně jako další náležitosti podle §79 odst. 1 a §42 odst. 4 o.s.ř. Jestliže žalobce uvedl povinný dodatek o právní formě právnické osoby ve zkratce, tedy spol. s r. o., namísto společnost s ručením omezeným, a soudy obou stupňů pak takto žalobce označily ve svých rozhodnutích, nejedná se o vadu řízení podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť o právní formě žalobce jako právnické osoby nevzniká žádná pochybnost (srov. rozhodnutí publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 75/98, případně rozhodnutí uveřejněné v časopise Právní rozhledy pod č. 6/97 str. 327). Uvedená okolnost je bez právního významu i pro vykonatelnost takového rozhodnutí.
Dále dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 1 písm.d/ o.s.ř., jenž může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Názor dovolatelky, že kupní smlouvu uzavřel subjekt, který k takovému úkonu nebyl oprávněn, není správný.
Žalobce, jak vyplývá z obsahu spisu, je ke dni 16. 10. 1991 zapsán v obchodním rejstříku jako obchodní společnost s obchodním jménem Z. I., společnost s ručením omezeným. Přestože žalobce jako prodávající není v kupní smlouvě takto uveden, nelze dospět k závěru, že by na základě této nepřesnosti vznikly pochybnosti ohledně subjektu na straně prodávajícího, když v levém horním rohu smlouvy je prodávající označen jako Z.-I., byť bez dodatku, že jde o společnost s ručením omezeným. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že adresa žalobce, co by prodávajícího, vyznačená na předmětné kupní smlouvě předtiskem a razítkem, není souhlasná se zápisem v obchodním rejstříku (místo Č., H. tř. 11 je uvedeno Č., S. nám. 9), neboť součástí obchodního jména není sídlo podnikatele, ani IČO podnikajícího subjektu. Za obchodní společnost, která ve smlouvě uvedla nepřesně své obchodní jméno Z. I. ČSFR a Z. H. A., nebo jen Z., spol. s r.o., uzavřela kupní smlouvu reprezentantka firmy žalobce J. F., která byla zmocněna podepisovat kupní smlouvy s kupujícími jménem žalobce. Za žalobce tedy jednala osoba oprávněná a žalovaná věděla, ke kterému subjektu směřuje její projev vůle kupní smlouvu uzavřít, což je zřejmé i z toho, že po uzavření smlouvy s prodávajícím korespondovala, takže o něm neměla žádné pochybnosti.
Podle §588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Ke vzniku kupní smlouvy je tedy třeba, aby se její účastníci dohodli na předmětu koupě a na kupní ceně. Vedle těchto tzv. podstatných náležitostí (essentialia negotii) může kupní smlouva obsahovat i další ujednání, tzv. vedlejší náležitosti - accidentalia negotii (§601 až 610 obč. zák.).
Podle §613 obč. zák. lze věci prodávat i na objednávku. Prodávající je povinen obstarat objednané zboží v dohodnuté lhůtě a není-li dohodnuta, ve lhůtě přiměřené okolnostem.
Splatnost kupní ceny může být dohodnuta, a to buď tak, že k jejímu zaplacení dojde současně s odevzdáním a převzetím předmětu koupě (koupě z ruky do ruky), nebo předem a ke splnění předmětu koupě dojde až dodatečně (prenumerační koupě). Kupní cenu lze zaplatit jednorázově nebo ve splátkách.
V posuzované věci z obsahu kupní smlouvy vyplývá, že účastníci se dohodli na zaplacení smluvní ceny ve výši 2.896,- DEM v přepočtu na Kčs ve dvacetičtyřech splátkách, z nichž první byla splatná dne 16. 3. 1993 a poslední dne 16. 2. 1995, které byly rozvrženy na 24 měsíců. Názor dovolatelky, že toto ujednání účastníků o splatnosti kupní ceny je neurčité a nesrozumitelné, není tudíž správný.
V kupní smlouvě se sice účastníci dohodli na zaplacení kupní ceny v přepočtu z DEM na Kč, avšak s ohledem na rozdělení ČSSR na dva samostatné státy a s ohledem na oddělení měny (z. č. 60/1993 Sb. a nařízení vlády č. 61/1993 Sb.) lze výkladem (§35 odst. 1 obč. zák.) dovodit, že účastníci měli pro přepočet ceny z DEM na mysli přepočet na měnu platnou v České republice v okamžiku uzavření kupní smlouvy, tedy Kč.
Odvolacímu soudu nelze z hlediska ust. §241 odst. 3 písm.c/ o.s.ř. ani vytýkat, že z obsahu dopisů, které si účastníci zaslali, nedovodil zrušení kupní smlouvy v důsledku jednostranného právního úkonu žalované (odstoupení od smlouvy).
Podle §48 odst. 1 obč. zákoníku může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Pro odstoupení od smlouvy nevyžaduje zákon obecně žádnou zvláštní formu. Odstoupení od smlouvy se jako jednostranný, adresovaný právní úkon stává perfektní již tím, že dojde do dispozice (sféry) adresáta. K perfektnosti odstoupení není tudíž třeba ani souhlasu adresáta, ani rozhodnutí soudu.
Ve smyslu ust. §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
K námitce dovolatelky je třeba uvést, že v řízení jednak netvrdila, natož prokazovala či prokázala, že jednostranným právním úkonem od uzavřené kupní smlouvy odstoupila, a pokud v této souvislosti poukazuje na své dopisy ze dne 3. 3. 1993 a ze dne 17. 3. 1993, jimiž byl proveden důkaz již před soudem prvního stupně, pak z jejich obsahu nevyplývá, že jednostranný právní úkon, jímž by od smlouvy odstoupila, učinila, ani že by projev její vůle směřoval k odstoupení či zrušení smlouvy (a nevyplývá z nich ani to, že by žalobce o zrušení smlouvy požádala; tímto úkonem není konstatování žalované uvedené v jejím dopise ze dne 17. 3. 1993 adresovaném řediteli centrály žalobce p. B.: „ ...Smlouvu jsem podepsala 11. 2. 1993 a již v sobotu 13. 2. 1993 jsem se telefonicky informovala u jedné ze zástupkyň Vaší firmy o možnosti jejího zrušení. Bylo mi řečeno téměř totéž, co jste mi napsal ve Vašem dopise. Tedy 2 dny po uzavření smlouvy, jejíž plnění proběhne za 2 roky, nemohu od ní odstoupit, aniž bych byla postižena 25 % penále“.).
Smluvní ujednání, podle něhož „při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek může být kupní smlouva zrušena v neprospěch kupujícího“, pak neznamená, že obě strany smlouvy mají právo smlouvu zrušit, tedy že se jedná o „vymínění si práva odstoupit od smlouvy ve smyslu občanského zákoníku“, jak se dovolatelka mylně domnívá. Použitý výraz „může být smlouva zrušena v neprospěch kupujícího“ je možno vyložit jen jako dohodnutou možnost prodávajícího v případě, že kupující nezaplatí čtyři po sobě jdoucí splátky, od smlouvy odstoupit a tím vyvolat následek předvídaný v ust. §48 odst. 2 obč. zákoníku, tedy zrušení smlouvy od počátku (ex tunc). Zrušení smlouvy však v tomto případě může nastat jen na základě zrušovacího projevu, kterým je odstoupení od smlouvy ze strany žalobce ( prodávajícího) jako jednostranný právní úkon (§48 odst. 1 obč. zákoníku). V důsledku nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek žalovanou za stavu, kdy žalobce od kupní smlouvy neodstoupil, proto práva a povinnosti účastníků daného závazkového právního vztahu (uzavřené kupní smlouvy) nezanikla.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. není dán, stejně jako dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.c/ o.s.ř., neboť nelze dovodit, že by odvolací soud některé skutečnosti rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, jež z provedeného dokazování vyplynuly, pominul, popř. že by v hodnocení provedených důkazů byl logický rozpor. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z dalších vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání žalované podle ust. §243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2002
JUDr.Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu