ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.148.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 148/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Č. d., státní organizace, proti žalovanému Zemědělskému obchodnímu družstvu Ú., za vedlejšího účastenství Č. p., a. s., o 389.125,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 11 C 114/95, o dovolání vedlejší účastnice proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2000, č. j. 21 Co 2/2000-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 29. 9. 1999, č. j. 11 C 114/95-71, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 300.000,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 89.125,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 14. 12. 1993 došlo mezi železničními stanicemi M. a K. – M. ke střetu motorového vlaku ve vlastnictví žalobce s nákladním motorovým vozidlem, které při plnění pracovních úkolů řídil zaměstnanec žalovaného L. M. Soud dovodil odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobci ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák. a při určení výše škody se opíral o znalecký posudek Ing. J. S., znalce ustanoveného ad hoc, který skutečnou škodu na vlaku ohodnotil částkou 585.895,- Kč, sestávající z materiálových nákladů a z hodnoty práce zjištěné násobkem počtu hodin a ceny za jednu hodinu práce ve vlastní opravárenské firmě žalobce. Soud výši náhrady snížil o 89.125,- Kč podle volné úvahy (§136 o.s.ř.) na základě závěru znalce, že žalobce nepostupoval zcela ekonomicky, nechal-li vůz opravit ve vlastním depu (v důsledku), které není tak vybaveno jako privatizované specializované železniční opravny; oprava v něm nemusí být natolik racionální. Soud nepřihlížel k závěrům posudku znalce z oboru doprava – odvětví železniční ekonomika Ing. Z. P., který za použití sazeb účetních odpisů pouze vyčíslil zůstatkovou účetní hodnotu poškozeného vozidla částkou 236.000,- Kč s tím, že v současnosti je „reprodukční pořizovací cena“ několikanásobně vyšší; k doplnění posudku o hodnotu opravy vozu se tento znalec vzhledem ke své specializaci necítil odborně erudován.
K odvolání žalovaného a vedlejší účastnice Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 8. 2000, č. j. 21 Co 2/2000-92, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích o platební povinnosti žalovaného a o nákladech řízení potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání proti rozsudku. Odvolací soud dospěl k závěru, že skutkový děj, z nějž vyplývá odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobci, je mezi účastníky nesporný, avšak vzhledem k tomu, že při dopravní nehodě došlo ke střetu provozů účastníků, posoudil odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků podle ustanovení §427 a násl. obč. zák. Posudek znalce Ing. S. považoval odvolací soud za dostatečný důkaz o výši škody s tím, že motorový vlak byl opravou uveden do předešlého stavu, přičemž při stanovení výše škody bylo vycházeno z potřebných nákladů (R 25/98), které žalobce účelně a hospodárně vynaložil na opravu ve svém depu v částce 507.925,- Kč, zatímco cena opravy ve specializované opravně by činila 585.895,- Kč. Tzv. časovou cenu vlaku v době poškození, vyčíslenou Ing. P. na 236.000,- Kč, označil odvolací soud za nepoužitelnou, neboť jednak ji zpochybnil ve svém posudku znalec Ing. S., jednak cena obdobných motorových vlaků se oproti dřívější době zvýšila 7 -10x. Vzhledem k tomu, že poškozené díly vozu byly v nezbytné míře opraveny (nešlo o zrušení vozu a použití získaných dílů do jiných vozidel), nevzniklo žalobci provedením opravy ani bezdůvodné obohacení. Odvolací soud zamítl návrh vedlejší účastnice na připuštění dovolání s odůvodněním, že skutečná výše vzniklé škody byla posuzována na základě skutkových zjištění, aniž by šlo o řešení konkrétní právní otázky zásadního významu.
Proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. S odkazem na ustanovení §443 obč. zák. dovozuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce stanovení skutečné škody s tím, že vyšší náklady na opravu jsou přípustné jen u věcí zcela ojedinělých, zatímco u věcí běžných je třeba zkoumat, zda náklad na opravu nepředstavuje zhodnocení věci. Podle dovolatelky soudem prvního stupně původně ustanovený znalec Ing. P. vypočetl zůstatkovou cenu celého vozu na 236.000,- Kč, z toho důvodu je na opravu vynaložená částka 507.925,- Kč naprosto nehospodárná a provedení opravy za takové situace představuje porušení tzv. prevenční povinnost podle §415 obč. zák. Dovolatelka dále tvrdí, že Ing. S. není řádným znalcem, není známa jeho odbornost a s ohledem na jeho vztah k žalobci jsou pochybnosti i o jeho objektivitě. Odvolací soud navíc dostatečně nezdůvodnil, proč se vůbec neřídil znaleckým posudkem Ing. P. a z jakého důvodu by v dané věci neměl být použitelný. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k podanému dovolání souhlasí s jeho obsahem.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je též přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání podle §239 odst.2 o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o otázku zásadního významu. Právním posouzením věci se rozumí činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. Dovoláním podle tohoto ustanovení lze proto uplatnit pouze dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. - nesprávné právní posouzení věci (vady řízení uvedené v ustanovení §237 o.s.ř. lze jako dovolací důvod uplatňovat bez ohledu na to, zda odvolací soud vyhověl návrhu na připuštění dovolání či nikoliv).
Jestliže se přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. odvíjí od podmínky, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, musí se i uplatněný dovolací důvod (z hlediska jeho věcného vymezení) týkat řešení právě těch právních otázek, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka, pokud právní otázky konkretizuje - odmítl pokládat za zásadně významné. V dovolacím řízení, v němž je podle §242 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - vázán uplatněným dovolacím důvodem, se pak mohou tyto právní otázky stát předmětem přezkumu pouze tehdy, jestliže dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal. Logicky pak platí, že jen s posouzením těchto právních otázek (to jest otázek objektivně otevřených přezkumu, které současně dovolatel fakticky dovoláním napadl), je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam.
Podle protokolu o odvolacím jednání navrhla vedlejší účastnice v projednávané věci připuštění dovolání k posouzení otázky, že „výše náhrady škody v žádném případě nesmí přesahovat časovou hodnotu poškozeného motorového vozidla“. Z uvedeného vyplývá, že spatřovala-li sama dovolatelka v odvolacím řízení zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení takto konkrétně vymezené právní otázky, ve vztahu k níž navrhla, aby dovolání bylo připuštěno, a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, jsou hranice dovolacího přezkumu objektivně určeny toliko zněním uvedené právní otázky.
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem - jak je uvedeno shora - podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných (obdobných), ale zároveň i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Tak je tomu i v posuzované věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně výše skutečné škody na věci vychází ze skutkového zjištění plynoucího především ze znaleckého posudku Ing. S., že provedení opravy poškozeného kolejového vozidla bylo hospodárné a že cena opravy hodnotu věci v době poškození nepřesahovala. Soud v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88 publikovaný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1990, a Zhodnocení rozhodovaní soudů Slovenské socialistické republiky projednaného a schváleného plénem Nejvyššího soudu SSR 25. 11. 1976, Pls 2/76, publikované pod č. 27 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977, str. 312) nepovažoval za cenu věci v době poškození částku, kterou určil Ing. P. podle účetních předpisů, nýbrž vycházel z částky několikanásobně vyšší, odpovídající obecné ceně věci v době poškození s přihlédnutím ke zvýšení cenové úrovně od doby její výroby. Vzhledem k tomuto správnému právnímu názoru odvolacího soudu na otázku zjištění výše škody na opotřebené věci opírající se o skutkový stav, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (přípustnost dovolání může být založena pouze podle §239 odst. 2 o.s.ř. k přezkumu právních otázek), není pro rozhodnutí ve věci významné řešení právní otázky, zda lze přiznat náhradu škody (ve výši odpovídající ceně opravy), jestliže převyšuje hodnotu věci v okamžiku poškození. Tato právní otázka totiž neměla pro rozhodnutí odvolacího soudu v této věci význam a nelze tedy ani dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo z hlediska dovolatelkou formulované otázky rozhodnutím zásadního právního významu; dovolání proti němu není proto podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolací přezkum podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je otevřen jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro něž bylo dovolání poté podáno, nemohl se dovolací soud z hlediska tohoto ustanovení zabývat otázkou „zda náklad na opravu věci nepředstavuje zhodnocení poškozené věci“, neboť vedlejší účastnice v odvolacím řízení návrh na připuštění dovolání k řešení této otázky nepodala. Konečně je třeba uvést, že dovolací námitky týkající se osoby znalce Ing. S. a vad jím podaného posudku by sice mohly být dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., avšak dovolací soud by k nim mohl jen přihlédnout jen za předpokladu, že dovolání je přípustné.
Protože z obsahu spisu nevyplývá (a dovolatelka ani netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání vedlejší účastnice - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť vedlejší účastnice ani žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2002
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu