ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1737.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 1737/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A. R., proti žalovanému Městu F.–M., o peněžité plnění, vedené u Okresního soudu ve Frýdku–Místku pod sp. zn. 11 C 168/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2001, č. j. 15 Co 255/2000-247, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku částečným rozsudkem ze dne 29. 11. 1999, č. j. 11 C 168/94-161, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částky 21.000,- Kč a 79.234,40 Kč, zamítl žalobu s návrhem na zaplacení dalších částek 181.470,- Kč a 31.156,35 Kč s tím, že o náhradě ušlého zisku ve výši 2.450.000,- Kč a o protinávrhu žalovaného na zaplacení 634.091,- Kč a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 3. 2001, č. j. 15 Co 255/2000-247, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 21.000,- Kč změnil tak, že žalobu na zaplacení 21.000,- Kč zamítl, v zamítavém výroku ohledně částky 181.470,- Kč a ve vyhovujícím výroku ohledně částky 79.234,40 Kč jej potvrdil, v zamítavém výroku ohledně částky 31.156,35 Kč rozsudek soudu prvního stupně co do částky 4.243,65 Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení z důvodu zpětvzetí zastavil a co do částky 26.912,70 Kč jej zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. a) a d) o. s. ř., v němž namítá, že žalobkyně neměla od počátku řízení způsobilost být účastníkem řízení v důsledku svého zdravotního stavu, a ačkoliv v průběhu řízení před soudem prvního stupně byl její psychický stav zkoumán, v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů není uvedeno, jak se soudy s touto podmínkou řízení vypořádaly. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, zejména z hlediska aplikace ustanovení o náhradě škody a o promlčení. Podle jeho názoru nebyly v této věci důvody pro rozhodování částečným rozsudkem a před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně mu nebylo poskytnuto právo vyjádřit se k účelnosti postupu podle §152 odst. 2 o. s. ř. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně i rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření vyvracela důvody dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu i jeho právní posouzení věci je podle jejího názoru správné. Námitku o její nezpůsobilosti být účastníkem řízení žalovaný vznesl již v průběhu sporu, k posouzení této otázky byl ustanoven znalec, který její způsobilost k právním úkonům potvrdil. Navrhla zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g).
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu,jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ].
Podle ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně: to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení,o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích,o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208): to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,-Kč a v obchodních věcech 50.000,-Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Podle ustanovení §239 odst. 1, 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 79.234,40 Kč potvrzen, není dovolání žalovaného přípustné, neboť nebyla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. a žalovaný ani návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu neučinil ( §239 odst. 2 o.s.ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno.
K dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 181.470,- Kč potvrzen, a proti výroku, kterým byl ve vyhovujícím výroku ohledně částky 21.000,- Kč s příslušenstvím změněn tak, že žaloba byla zamítnuta, není žalovaný k dovolání subjektivně oprávněn [§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]., neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Zamítnutím žaloby nebyla žalovanému žádná újma na jeho právech způsobena a žalovaný tedy ani nemůže mít zájem na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl z důvodu částečného zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního stupně co do částky 4.243,65 Kč zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno, a který má povahu usnesení (srov. §152 odst. 1 věta prvá, §167 odst. 1, §223 o. s. ř.), je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238a odst. 1 písm. b) věty za středníkem o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč.
Rovněž výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 26.912,70 Kč zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, má povahu usnesení a zákon proti němu dovolání nepřipouští (§238a a §239 o. s. ř.).
Z hlediska ust. §238, §238a a §239 o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., nýbrž nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Dovolatel namítá, že žalobkyně neměla způsobilost být účastníkem řízení, a tedy že řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Podle ustanovení §19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilost mít procesní práva a povinnosti v zásadě splývá se způsobilostí mít práva a povinnosti podle hmotného práva (tzv. právní subjektivitou). Fyzická osoba má způsobilost být účastníkem řízení (s výjimkou pracovněprávních vztahů) od narození a tato způsobilost zaniká smrtí. Je tedy jednoznačné, že se u žalobkyně nejedná o nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení (§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.).
Na rozdíl od způsobilosti být účastníkem řízení, upravuje zákon tzv. procesní způsobilost účastníků řízení.
Podle §20 o. s. ř. každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.
Procesní způsobilostí podle tohoto ustanovení se rozumí způsobilost vykonávat v řízení práva a povinnosti účastníka řízení samostatně nebo prostřednictvím zvoleného zástupce. U fyzické osoby vzniká v plném rozsahu zletilostí a před dosažením tohoto věku uzavřením manželství. Procesní způsobilost nemají osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům. Rozhodnutí soudu, vydané v řízení podle §186 a násl. o. s. ř. o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům má konstitutivní účinky a působí tedy od právní moci takového rozhodnutí. Jak vyplývá z obsahu spisu, v průběhu řízení před soudy obou stupňů nebyla žalobkyně zbavena způsobilosti k právním úkonům ani v této způsobilosti omezena, a nelze proto učinit závěr, že neměla procesní způsobilost (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 2 Cdon 1541/97 publikované v časopise Soudní judikatura, č. 26 roč. 1998), nehledě k tomu, že ke zkoumání procesní způsobilosti žalobkyně v souvislosti s jejím zdravotním stavem byl v průběhu řízení před soudem prvního stupně ustanoven znalec z oboru soudní psychiatrie a psychologie MUDr. P. K., který vypracoval znalecký posudek, z jehož závěrů vyplynulo, že žalobkyně je plně způsobilá k právním úkonům a na místě není ani omezení či zbavení této způsobilosti.
Nejde proto ani o nedostatek procesní způsobilosti žalobkyně [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Ani další námitka dovolatele, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost před soudem jednat ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., protože mu v průběhu řízení nebylo umožněno vyjádřit se k postupu soudu podle §152 odst. 2 o. s. ř., není opodstatněná.
O odnětí možnosti jednat před soudem se jedná, jestliže soud postupoval v řízení tak, že znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. Dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dán především tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka.
Podle ust. §152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže je to však účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo o jejím základu.
Zákon tedy nechává účelnost vydání částečného, popř. i mezitímního rozsudku na uvážení soudu, který jej může vydat i bez návrhu účastníků; k účelnosti takového postupu mají účastníci právo se vyjádřit. V daném případě, jak vyplývá z obsahu spisu, okresní soud ještě před vyhlášením částečného rozsudku při jednání dne 29. 11. 1999, kterého se účastnil právní zástupce žalovaného, upozornil účastníky, že ve věci vydá částečný rozsudek, a sdělil jim, které nároky se jím budou řešit. Poté byla zástupcům obou účastníků dána možnost vyjádřit se k věci i k účelnosti tohoto postupu a právní zástupce žalovaného této možnosti také využil, když po svém závěrečném vyjádření uvedl, že je toho názoru, že pokud soud rozhodne částečným rozsudkem, měl by vydat zamítavý výrok. Nelze proto dospět k závěru, že by se soud dopustil nesprávného postupu, v jehož důsledku by žalovaný mohl být zkrácen na svých procesních právech.
Dovolací důvody podle §237 odst. 1 písm. b), a f) o. s. ř. nejsou tedy dány. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z jiných vad taxativně uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání v dané věci tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243b odst. 4 věty první, a §218 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť posuzoval přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání účastníků proti částečnému rozsudku soudu prvního stupně; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení bude proto rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu