ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1961.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1961/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. K. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. N., o zaplacení 36.232,- Kč, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 268/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. července 2000, č.j. 15 Co 291/2002-20, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 10. 7. 2002, č.j. 15 Co 291/2002-20, potvrdil usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 5. 2002, č.j. 5 C 268/2002-13, kterým bylo řízení zastaveno a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že věc nelze projednat pro neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, kterou je překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu ust. §159 odst. 3 o.s.ř. Žalobce v tomto řízení uplatnil totiž stejný nárok, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. 2. 2002, č. j. 1 C 54/2002-22, tak, že žaloba byla zamítnuta, a dnem 29. 3. 2002 nabyl tento rozsudek právní moci. Jde o stejnou věc, týkající se týchž účastníků, stejného předmětu řízení a na základě shodných skutkových tvrzení jen s tím rozdílem, že žalobce v dřívějším řízení nárok uplatnil z titulu náhradního plnění za odstranění vad díla a v nynějším řízení jej kvalifikuje jako nárok na náhradu škody. Tato okolnost však není pro posouzení věci významná.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s rozhodnutími soudů obou stupňů a namítá, že v tomto řízení sice uplatnil nárok na zaplacení shodné částky ze stejného důvodu, avšak právní titul, na základě kterého se domáhá zaplacení vynaložených nákladů, je zcela odlišný. Žalobce totiž nepožaduje úhradu dlužné částky z titulu odpovědnosti za vady jako v předchozím řízení, nýbrž jako náhradu škody, která mu v důsledku jednání žalovaného vznikla; touto právní kvalifikací se soud v dřívějším rozhodnutí nezabýval a uplatněný nárok posuzoval jen jako nárok na náhradu z titulu odpovědnosti za vady. Navrhl zrušení usnesení soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a že je podle §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §159 odst. 3 o.s.ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku rozsudku projednávána znovu.
Tato zákonná úprava je důsledkem závaznosti pravomocného rozsudku, vyjádřené v ustanovení §159 odst. 2 o.s.ř., podle něhož je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a pro všechny orgány. Předpokladem překážky věci pravomocně rozsouzené je totožnost obou věcí. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení (žalobce a žalovaného) a totožností předmětu řízení, který je určen konečným petitem žaloby a vymezen skutkovými okolnostmi, jimiž je petit zdůvodněn. O totožnost předmětu řízení jde tedy v případě, jestliže tentýž nárok vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimž byl uplatněn (ze stejného skutku) v předchozím řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, však není významné, jak byl skutek, který je předmětem řízení, posouzen soudem po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popř. neúplně.
V řízení vedeném u Okresního soudu v Pelhřimově byl rozsudkem ze dne 19. 2. 2002, č. j. 1 C 54/2002-22, zamítnut návrh žalobce proti žalovanému S. N. o zaplacení 36.232,- Kč s příslušenstvím jako nákladů, které žalobce vynaložil na zaplacení záruční opravy vady díla provedené jiným subjektem než žalovaným, neboť soud dospěl k závěru, že nedojde-li mezi účastníky smlouvy o dílo (§564 obch. zák.) k dohodě, neumožňují ust. §436 až 441 obch. zák. (která platí na nároky z vad díla přiměřeně), objednateli, aby v případě prodlení s odstraňováním vad díla požadoval zaplacení částky, kterou vynaložil na opravu vady díla jiným subjektem.
V nynějším řízení se žalobce proti žalovanému domáhá na základě téhož skutkového stavu zaplacení částky 36.232,- Kč s odůvodněním, že žalovaný neodstranil vady díla, a žalobci tudíž ve výši nákladů, které za opravu zaplatil jiné firmě, vznikla škoda.
Vzhledem k tomu, že o totožném nároku žalobce na zaplacení požadované částky proti žalovanému již bylo v předchozím řízení rozhodnuto, brání projednání věci překážka věci pravomocně rozhodnuté. K této tzv. negativní procesní podmínce, která je neodstranitelná, je soud podle §103 o.s.ř. povinen přihlížet kdykoli za řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 věta první o.s.ř., potvrzeno, je správné.
Námitce dovolatele, že v nynějším řízení nepožaduje úhradu dlužné částky z titulu odpovědnosti za vady jako v předchozím řízení, nýbrž jako náhradu škody, která mu v důsledku jednání žalovaného vznikla, a že touto právní kvalifikací se soud v dřívějším rozhodnutí nezabýval a uplatněný nárok posuzoval jen jako nárok na náhradu z titulu odpovědnosti za vady, nelze přisvědčit, neboť pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, není významné, jak byl skutek, který je předmětem řízení, posouzen soudem po právní stránce.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu není důvodné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2 část věty před středníkem a odst. 6 o.s.ř. usnesením zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2002
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu