ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.220.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 220/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. M. K., proti žalované Mgr. P. H., Praha 7, o 72.114,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 6 C 182/93, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2000, č. j. 18 Co 287/2000-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 22. 2. 2000, č. j. 6 C 182/93-162, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 31.016,- Kč, co do částky 5.859,- Kč žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předchozí rozsudek obvodního soudu v této věci ze dne 30. 4. 1999, č. j. 6 C 182/93-131, kterým bylo žalobě co do částky 36.875,- Kč vyhověno a ve zbytku žaloba zamítnuta, byl ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 1999, č. j. 18 Co 353/99-150, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 1. 9. 1990 byla mezi agenturou žalované a K. K. uzavřena smlouva, jíž byla žalovaná zmocněna K. K. k výhradnímu uzavírání smluv o účinkování umělce na veřejných produkcích s tím, že za zajištění a uzavření smluv žalovaná obdrží odměnu individuálně dohodnutou; smluvní vztah byl ukončen k 31. 12. 1991. K. K. (a po jeho smrti žalobkyně jako jeho právní nástupkyně) se v tomto řízení domáhal zaplacení částek, které si žalovaná neodůvodněně ponechala, neboť za sjednanou činnost měla obdržet odměnu 15 % z hrubých příjmů žalobce od pořadatelů v období do července 1991 a za zajištění turné s názvem M. v období od 27. 10. 1990 do 9. 11. 1991 z příjmů od pořadatelů po odečtení prokázaných nákladů; náklady vyčíslené žalovanou jsou však nepřiměřené. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalovaná nebyla K. k. zmocněna k najímání dalších agentur ani k tomu neměla jeho souhlas, a tím, že mimo rámec uzavřené smlouvy z prostředků K. K. hradila své vlastní náklady, resp. vynakládala jeho finanční prostředky nepřiměřeně nebo tak, že nebylo možno posoudit, za jakým účelem byly vynaloženy, získala neoprávněný majetkový prospěch podle ust. §451 a násl. obč. zák. (ve znění do 1. 1. 1992). Tento prospěch získaný plněním bez právního důvodu spočívá v celkové částce 31.016,- Kč, jak vyplývá z provedeného dokazování a zejména ze závěrů znaleckého posudku Ing. I. E. Vzhledem k tomu, že z žalované částky 72.114,- Kč již byla předchozím rozsudkem obvodního soudu pravomocně zamítnuta žaloba co do částky 35.239,- Kč, zamítl soud prvního stupně jako nedůvodnou částku 5.859,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2000, č. j. 18 Co 287/2000-185 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, že žalovaná překročila rozsah smlouvy uzavřené s K. K. a na jeho úkor získala majetkový prospěch bez právního důvodu, neboť nebyla zmocněna k některým činnostem, které si nechala od něj proplatit. Odvolací soud shledal správným i závěr o výši neoprávněného majetkového prospěchu, učiněný soudem prvního stupně na základě provedených důkazů včetně znaleckého posudku s rozlišením, které jednotlivé položky žaloby byly žalovanou prokazatelně zaplaceny z peněz K. K. mimo rámec uzavřené smlouvy. Zároveň nevyhověl návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání k otázce, že bylo rozhodováno o nárocích, které nebyly předmětem sporu, a k otázce, zda zhodnocení zákonných znaků neoprávněného majetkového prospěchu učiněné soudem prvního stupně odpovídá tehdy platnému znění občanského zákoníku.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení věci po stránce skutkové i právní. Namítá, že podle smlouvy s K. K., která je smlouvou nepojmenovanou, byla oprávněna smlouvy o účinkování umělce nejen uzavírat ale i zajišťovat, a právním důvodem plnění, která žalovaná poskytovala třetím osobám, byla právě předmětná smlouva s K. K. Podle dovolatelky nebylo v řízení provedeno dostatečné dokazování k přesnému zjištění částek, které byly vynaloženy nepřiměřeně nebo za nejasným účelem, a pokud jde o znalecký posudek Ing. E., namítá, že obsahuje řadu nejasností, které soud nezkoumal a vycházel ze závěrů posudku. Dovolatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, o znalečném a tlumočném. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení jestliže odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly dovolatelkou tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci nejde o případ, že by v této věci soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí vzhledem k tomu, že předchozím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 30. 4. 1999, který byl odvolacím soudem zrušen, bylo žalobě co do částky 31.016,- Kč rovněž vyhověno.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná podala návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné jen pro řešení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Předpokladem přípustnosti dovolání je závěr dovolacího soudu, že některá z právních otázek v rozhodnutí odvolacího soudu řešených, proti níž směřuje dovolání, má po právní stránce zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak i z hlediska rozhodovací praxe soudů vůbec. Je-li dovolání podáno z důvodu nesprávného právního posouzení jiné než zásadní právní otázky, nejsou předpoklady přípustnosti dovolání splněny, a totéž samozřejmě platí v případě, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je nesprávné právní posouzení [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
O takový případ se jedná právě v dané věci. Dovolatelka pouze opakuje své odvolací námitky a z obsahu jejího dovolání je zřejmé, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, s hodnocením provedených důkazů včetně znaleckého posudku a že namítá, že dokazováním nebyly dostatečně některé skutečnosti objasněny. Tyto její námitky se týkají nikoliv řešení otázky právní, nýbrž otázky dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, jde tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c), případně písm. b) o. s. ř.
Otázka neoprávněného majetkového prospěchu, pro kterou dovolatelka návrh na připuštění dovolání učinila, a kterou v dovolání zpochybňuje tvrzením, že právním důvodem plnění, jež z prostředků K. K. poskytla třetím osobám, bylo smluvní ujednání s K. K., není otázkou zásadního právního významu, neboť byla odvolacím soudem po právní stránce správně posouzena. Podstatou námitky dovolatelky není totiž nesprávná aplikace či výklad práva, nýbrž nesouhlas se skutkovým stavem, jak byl v řízení před soudy obou stupňů zjištěn a jak se stal základem pro právní posouzení.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, mezi K. K. a žalovanou byla uzavřena smlouva o zastupování, podle které K. K. zmocnil žalovanou (její agenturu) k výhradnímu uzavírání smluv o účinkování umělce na veřejných produkcích v tuzemsku i zahraničí, přičemž za zajištění a uzavření těchto smluv měla žalovaná obdržet odměnu dohodnutou individuálně v jednotlivých smlouvách. Žalovaná překročila své zmocnění ze smlouvy o zastupování tím, že najímala bez souhlasu K. K. další agentury, a z jeho prostředků vynaložila finanční prostředky v celkové výši 31.016,- Kč, které ani podle ústní dohody o odměně nebyla oprávněna použít. Právě proto, že tyto finanční částky nebyly podloženy smluvním ujednáním, jsou plněním, které žalovaná na úkor původního žalobce získala bez právního důvodu, když mu je nepředala, a je nerozhodné, jak s těmito prostředky naložila, tj. zda si je ponechala nebo zda z nich uhradila náklady své agentury.
Otázku, zda bylo rozhodováno o nárocích, které nebyly předmětem sporu, pro niž byl návrh na připuštění dovolání učiněn, již dovolatelka ve svém dovolání nijak blíže neodůvodnila, nehledě k tomu, že všechny nároky, které byly soudy obou stupňů žalobkyni přiznány, byly také žalobou požadovány.
Ze shora uvedeného vyplývá, že uplatněný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (tj. rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) není naplněn a dovolacímu přezkumu předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti tomuto rozsudku není tedy přípustné ani podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, který má povahu usnesení (srov. §152 odst. 1 věta prvá, §167 odst. 1 o. s. ř.), zákon ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. nepřipouští.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle §243b odst. 4 věty první, a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu