ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.2230.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 2230/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ S. K. a B/ Z. K., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému A. S., a.s., (dříve Z. s. Ž., a.s.), zastoupenému advokátem, o 27.200,- Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 318/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. května 2000, č. j. 11 Co 654/99 - 80, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. května 2000, č. j. 11 Co 654/99 - 80, pokud jím rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 26.600,- Kč, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zaplacení částky 27.200,- Kč s odůvodněním, že dne 1. 4. 1997 uzavřeli s žalovaným kupní smlouvu o převodu pozemkové parcely č. 3842/8 - zahrady v Ž. za kupní cenu 26.600,- Kč (právní účinky vkladu vlastnického práva žalobců nastaly dne 2. 4. 1997). Dne 18. 8. 1997 vydal Okresní úřad L., okresní pozemkový úřad, pod č. j. 1232/97-R/4374/92, rozhodnutí podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle nějž vlastnicí předmětné parcely je restituentka E. D., jejíž vlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí. Protože žalovaný úplatně převedl předmětné nemovitosti na žalobce, aniž předem ověřil uplatněný restituční nárok, je kupní smlouva neplatná, a žalobci požadují „vrácení zaplacené kupní ceny za pozemek“ a dále částku 500,- Kč vynaloženou na zaplacení kolkové známky za návrh na zápis do katastru nemovitostí a částku 100,- Kč za zakoupenou kolkovou známku za vydání výpisu z katastru nemovitostí.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 29. 7. 1999, č. j. 11 C 318/98 - 37, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 1. 4. 1997 uzavřena kupní smlouva, na základě které žalovaný prodal žalobcům pozemek parc. č. 3842/8 o výměře 266 m2 v obci a kat. území Ž. za kupní cenu 26.600,- Kč; právní účinky vkladu vlastnického práva žalobců v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v L. nastaly dne 2. 4. 1997. Žalovaný, původně označený jako Z. s. Ž., a. s., se sídlem v Ž., Č. 2475, byl založen F. n. m. ČR (na který přešel majetek bývalého státního podniku Z. s. Ž. ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb.) zakladatelskou listinou ze dne 22. 10. 1993 a dnem 1. 1. 1994 byl zapsán v obchodním rejstříku. Ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, měl předmětný pozemek v držení právní předchůdce žalovaného státní podnik Z. s. Ž., jenž existoval od 29. 3. 1990 do 30. 3. 1995, a v době uzavření kupní smlouvy mezi účastníky byl jeho vlastníkem žalovaný na základě zakladatelské listiny ze dne 22. 10. 1993. Dále bylo zjištěno, že rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v L. ze dne 18. 8. 1997, č. j. 1232/97-R/4374/92, jež nabylo právní moci dne 20. 9. 1997, bylo rozhodnuto podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že oprávněná osoba paní E. D. je vlastnicí (mimo jiného) poz. parc. č. 3842/8 v kat. území Ž., a na základě tohoto rozhodnutí pak Katastrální úřad v L. „zrušil“ zápis vlastnického práva žalobců k předmětnému pozemku a jako jeho vlastnici zapsal E. D., o čemž žalobce informoval oznámením ze dne 1. 2. 1997. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva účastníků ze dne 1. 4. 1997 je platným právním úkonem, neboť žalovaný byl v době jejího uzavření vlastníkem převáděného pozemku a tudíž byl v mezích zákona oprávněn s ním nakládat (§123 obč. zák.). Podle názoru okresního soudu nemohl být žalovaný povinnou osobou ve smyslu ust. §5 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když pozemek získal do vlastnictví na základě zakladatelské listiny ze dne 22. 10. 1993 a do obchodního rejstříku byl zapsán dne 1. 1. 1994.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 5. 2000, č. j. 11 Co 654/99 - 80, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům 27.200,- Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ze spisu Okresního pozemkového úřadu v L., sp. zn. 3974/92, dále zjistil, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR - ústředního pozemkového úřadu v P. ze dne 13. 12. 1999, sp. zn. 608/98-3153, bylo zastaveno řízení o podnětu žalovaného na přezkoumání rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v L. ze dne 18. 8. 1997, č.j. 1232/97-R/4374/92, a dále že restituentka E. D. podáním došlým dne 23. 12. 1992 uplatnila u Okresního pozemkového úřadu v L. restituční nároky na vydání mnoha pozemků, mezi nimi i pozemku parc. č. 3842/1, jehož část je v katastru nemovitostí vedena jako zahrada pod parc. č. 3842/8. Vzhledem ke skutečnosti, že na základě cit. rozhodnutí pozemkového úřadu v L. byl proveden výmaz vlastnického práva žalobců k předmětnému pozemku a jako jeho vlastnice byla zapsána E. D., považoval odvolací soud za rozhodující vyřešení otázky platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 1. 4. 1997; v této souvislosti se zabýval posouzením, zda v době uzavření kupní smlouvy byl žalovaný omezen v dispoziční volnosti při nakládání s předmětným pozemkem podle ust. §5 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.Vycházeje ze Stanoviska NS ČR uveřejněného pod R 16/96 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovodil, že zákaz převodu trvá do doby, než byly oprávněné osobě vydány nemovité věci, nebo pokud nebylo o jejím nároku pravomocně rozhodnuto; teprve nebylo-li právo uplatněno vůbec, skončí zákaz převodu dnem uplynutí lhůty podle ust. §13 cit. zák. Jestliže v daném případě E. D. jako oprávněná osoba uplatnila dne 23. 12. 1992 u pozemkového úřadu restituční nárok na vydání (mimo jiného) předmětného pozemku, který byl v té době v držení právního předchůdce žalovaného, přešel na žalovaného ve smyslu zák. č. 92/1991 Sb. veškerý jeho majetek, včetně předmětného pozemku, přičemž se jednalo o majetek vyňatý z majetku státu spojený s restitučním závazkem (§15 zák. č. 92/1991 Sb.); na žalovaného proto spolu s privatizovaným majetkem přešly i restituční nároky s ním spojené. Dispoziční volnost žalovaného při nakládání s předmětným pozemkem byla z tohoto důvodu nadále omezena podle ust. §5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů; převedl-li žalovaný kupní smlouvou ze dne 1. 4. 1997 předmětný pozemek na žalobce, učinil tak v rozporu s cit. ustanovením, čímž se dopustil porušení povinnosti, a tuto kupní smlouvu je proto třeba považovat za neplatnou. V důsledku toho odpadl podle názoru odvolacího soudu právní důvod, na jehož základě žalobci kupní cenu pozemku zaplatili, a na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. §451 a násl. obč. zák. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani absence výzvy oprávněné osoby vůči osobě povinné, když oprávněná osoba (E. D.) restituční nárok uplatnila u pozemkového úřadu; v této souvislosti krajský soud s poukazem na ustálenou judikaturu zaujal názor, že nepodáním výzvy zaniká jen právo oprávněné osoby na uzavření dohody o vydání věci, nezaniká však samotný restituční nárok. Požadavek žalobců na vydání bezdůvodného obohacení a nákladů, které v souvislosti se zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí vynaložili (§457 a §420 a násl. obč. zák.), považoval proto za opodstatněný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že při uzavírání kupní smlouvy ze dne 1. 4. 1997 nebyl omezen ve svém dispozičním právu ust. §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že tuto smlouvu jako vlastník předmětného pozemku uzavřel platně. I když Okresní pozemkový úřad v L. vydal dne 18. 8. 1997 rozhodnutí, že vlastníkem předmětného pozemku je restituentka E. D., žalovaný její vlastnictví popírá a toto rozhodnutí považuje za nesprávné. Poukazuje na to, že jmenovaná žalovaného, ani jeho právního předchůdce, v zákonem stanovených lhůtách k vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevyzvala, nýbrž restituční nárok uplatnila jen u Okresního pozemkového úřadu v L., přičemž o včasnosti tohoto právního úkonu má žalovaný pochybnost. Ohledně této otázky je podle jeho názoru třeba vycházet z novelizovaného znění ust. §13 cit. zákona provedeného zák. č. 183/1993 Sb., účinným od 1. 7. 1993, jež stanoví, že i výzva vůči povinné osobě k vydání pozemků musí být podána ve stanovené lhůtě, jinak dochází k zániku práva. Od tohoto data bylo tedy nutné, aby E. D. vyzvala povinnou osobu k vydání pozemku a pokud tak neučinila ve lhůtě, která byla stanovena do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, tj. v daném případě do 24. 6. 1996, její nárok zanikl, a to i v případě, že byl včas uplatněn u Pozemkového úřadu v L. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ani k ust. §14a zák. č. 30/1996 Sb., jímž byl novelizován zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož nelze vydat věc, byla-li po 1. 9. 1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu, nebo byl-li schválen ohledně této věci privatizační projekt nebo bylo-li vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Přitom právě z tohoto ustanovení lze dovodit, že byl-li žalovaný (zřízený zakladatelskou listinou ze dne 22. 10. 1993) zapsán do obchodního rejstříku dne 1. 1. 1994 a byly-li na základě schváleného privatizačního projektu na něj převedeny státem kromě jiného majetku též pozemky včetně předmětného pozemku, nebyl povinnou osobou ve smyslu ust. §5 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů; žalovaný tudíž mohl na žalobce kupní smlouvou předmětný pozemek platně převést. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ust. §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti nepřípustné, a v části, v níž je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 26.600,- Kč), není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z chybného posouzení otázky - kterou odvolací soud v dané věci řešil jako otázku předběžnou, na níž pak založil svůj závěr, že uplatněný nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení a na náhradu škody je opodstatněný - že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 1. 4. 1997 je neplatná z důvodu, že na žalovaného se podle ust. §5 odst. 3 cit. zák. vztahoval zákaz převodu předmětného pozemku do vlastnictví jiného subjektu (žalobců).
Podle §135 odst. 1 o.s.ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle odst. 2 tohoto ustanovení jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
K přezkoumatelnosti vydaných správních aktů Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, stejně jako v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaném pod R 11/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a též v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000, str. 142, uvedl, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (srov. též rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 220/1950 Sbírky rozhodnutí československých soudů). U kategorie aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo nezákonné, naopak platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky).
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v L. ze dne 18. 8. 1997, č.j. 1232/97-R/4374/92, jež nabylo právní moci dne 20. 9. 1997 (viz čl. 32 spisu), bylo rozhodnuto podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že oprávněná osoba, kterou je podle §4 odst. 1 a 2 písm. c/ cit. zák. paní E. D., je vlastnicí (mimo jiného) poz. parc. č. 3842/8 v kat. území Ž., a že povinnou osobou jsou Z. s., a.s. Ž. K návrhu Z. s., a.s. Ž. na přezkoumání tohoto rozhodnutí vydalo Ministerstvo zemědělství ČR - ústřední pozemkový úřad v Praze dne 13. 12. 1999 rozhodnutí pod sp. zn. 608/98-3153, (jež nabylo právní moci dne 22. 1. 2000), jímž správní řízení zahájené podle §65 zák. č. 71/1967 Sb. bylo podle §30 cit. zákona zastaveno (viz čl. 63 spisu), neboť nebyly shledány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí. Je zřejmé, že Okresní pozemkový úřad v L. jako správní orgán věcně a místně příslušný (§11 písm. a/ a 12 písm. a/ zákona ČNR č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech) vydal cit. rozhodnutí ze dne 18. 8. 1997 v mezích své pravomoci, a vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 9. 1997 a k jeho zrušení nedošlo ani v mimoodvolacím řízení vedeném u Ministerstva zemědělství ČR - ústředního pozemkového úřadu v P., není soud v řízení podle části čtvrté o.s.ř. oprávněn zkoumat jeho věcnou správnost (srov. rozsudek NS ČR ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 892/2000) a je povinen vycházet z jeho účinků (§135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.) V tomto směru byly soudy v dané věci správním rozhodnutím vázány potud, že jím bylo rozhodnuto o vlastnictví oprávněné osoby E. D. k předmětnému pozemku a o tom, že žalovaný je osobou povinnou, s tím, že vlastnického práva nabyla osoba oprávněná dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, o čemž byl v katastru nemovitostí pořízen zápis formou záznamu podle §7 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. (srov. R 17/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Naproti tomu rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitosti, není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku vlastnictví k nemovitosti, resp. odchýlit se při posouzení otázky, kdo je vlastníkem, od stavu zapsaného v katastru ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 305/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy pod č. 5/2000, str. 142). Ostatně vkladu vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí bránila (§5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) skutečnost, že ohledně předmětné nemovitosti byl uplatněn nárok na její vydání podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., o němž zatím nebylo s konečnou platností rozhodnuto (srov. R 28/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Již nad rámec dovolacího přezkumu a jen pro úplnost dodává k námitce žalovaného, že E. D. neuplatnila nárok podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, řádně, když žalovaného ani jeho právního předchůdce k vydání předmětného pozemku nevyzvala, Nejvyšší soud dodává, že podle ustálené judikatury (srov. např. R 70/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, event. rozsudek NS ČR ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1000/99) je ve smyslu ustanovení §9 odst. 1, věta první, zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhodující uplatnění nároku u pozemkového úřadu; je-li tedy nárok řádně uplatněn u pozemkového úřadu a oprávněná osoba nezašle zároveň povinné osobě výzvu k vydání nemovitostí, rozhodne pozemkový úřad podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako v případě, kdy nedojde k uzavření dohody. Rovněž nedůvodná je námitka, že při právním posouzení dané věci odvolací soud nepřihlédl k §14a zák. č. 30/1996 Sb., jímž byl zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 9. 2. 1996 novelizován, neboť jeho aplikace nepřicházela v úvahu. Toto ustanovení se totiž netýká nároků uplatněných před tímto datem, nýbrž nároků osob, které je nemohly uplatnit ve lhůtách stanovených zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu, a právo na vydání zemědělských nemovitostí jim bylo nově založeno v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 1995, č. 29/1996 Sb. (viz rozsudek NS ČR ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 892/2000). Uvedenou problematikou se zabýval i Ústavní soud v nálezu ze dne 11.12.1997, sp.zn. IV.ÚS 195/97, v němž posuzoval následky ustanovení §14a cit. zákona k povinnostem povinné osoby podle ustanovení §5 odst. 3 cit. zákona, a dospěl k závěru, že ustanovení §14a cit. zákona nelze aplikovat v neprospěch osob, jejichž nárok vznikl před nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 29/1996 Sb., a že jeho aplikace by působila retroaktivně. Dále vyslovil názor, že restituční nároky je třeba považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených posunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů.
Podle §5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, povinnými osobami jsou stát a právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitosti drží, s výjimkami uvedenými pod písm. a/ a b/, z nichž výjimka pod písm. a/ neplatí, jde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. 10. 1990. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení osobou, která nemovitost podle odstavce 1 drží, se rozumí a/ právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k nemovitosti ve vlastnictví České a Slovenské federativní republiky, České republiky nebo Slovenské republiky právo hospodaření nebo právo trvalého užívání, b/ u ostatních nemovitostí jejich vlastník. Podle odst. 3 cit. ustanovení povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí osobě oprávněné porušením těchto povinností, zůstává ustanovením §28 nedotčeno.
Převedl-li žalovaný předmětný pozemek kupní smlouvou ze dne 1. 4. 1997 na žalobce, ačkoliv na vydání tohoto pozemku uplatnila oprávněná osoba dne 23. 12. 1992 nárok podle §9 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o němž do okamžiku uzavření kupní smlouvy nebylo s konečnou platností rozhodnuto, je tato smlouva absolutně neplatná podle §39 obč. zák. (nikoliv podle §37 odst. 1 obč. zák., jak odvolací soud uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí), neboť byla uzavřena v rozporu se zákonem (§5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), přičemž není rozhodující, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli. Jestliže žalobci na základě této neplatné smlouvy zaplatili žalovanému kupní cenu předmětného pozemku ve výši 26. 600,- Kč, vzniklo žalovanému v tomto rozsahu bezdůvodné obohacení, které je žalobcům povinen vydat podle §457 obč. zák., dle něhož platí, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Proto dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 26.600,- Kč, bylo zamítnuto (§243b odst. 1 o.s.ř.). Ve zbývajícím rozsahu není dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 600,- Kč přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění z titulu náhrady škody (tedy z procesního hlediska o samostatném nároku) nepřevyšujícím 20.000,- Kč (§238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Proto bylo dovolání v této části odmítnuto podle §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobcům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2002
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu