ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.229.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 229/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. M. J. proti žalované Č. p. a.s., o 16.312,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 12 C 81/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 1999, č. j. 13 Co 326/97-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. 1. 1997, č. j. 12 C 81/95-63, zamítl žalobu na zaplacení částky 16.312,87 Kč s 3% úrokem a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 3. 1999, č. j. 13 Co 326/97-90, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně částky 16.312,87 Kč potvrdil a v části týkající se příslušenství a náhrady nákladů řízení jej zrušil a vrátil v tomto rozsahu věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c), d) o.s.ř. Namítá, že soudy obou stupňů přes provedené dokazování a právní posouzení věci opomenuly ustanovení §797 odst. 3 věty druhé obč. zák., ukládající pojistiteli (žalované) povinnost provést šetření nutné ke zjištění rozsahu jeho povinnosti plnit, bez zbytečného odkladu, a nemůže-li být šetření skončeno do jednoho měsíce po tom, co se pojistitel o pojistné události dozvěděl, je pojistitel povinen poskytnout pojištěnému přiměřenou zálohu. Uvádí dále, že se nemohl zúčastnit pro svůj zdravotní stav některých jednání u soudů obou stupňů, čímž došlo ke zkrácení jeho práv. Požaduje proto, aby byl vyslechnut v dovolacím řízení a aby byly provedeny další důkazy, z nichž jednoznačně vyplývá důvodnost uplatněného nároku. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Vzhledem k ustanovení bodu 17. hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Podle §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Ve smyslu odst. 2 tohoto ustanovení, jestliže odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle §239 odst. 3 o.s.ř. platí ustanovení §237 odst. 2, §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř. obdobně.
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ohledně částky 16.312,87 Kč. Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozsudku ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu vyloučena ustanovením §238 odst. 2 písm. a) a §239 odst. 3 o.s.ř.
Zbývalo posoudit přípustnost dovolání z hlediska §237 odst. 1 o.s.ř., tedy zda v řízení nedošlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným, neboť omezení uvedená v §238 odst. 2 písm. a) a §239 odst. 2 o.s.ř. zde neplatí. Dovolatel přitom tvrdí, že řízení trpí vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem [§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.] se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu uvedeného ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
Podle ustanovení §101 odst. 2 o.s.ř. soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům. Ve sporném řízení jde zásadně k tíži nedostavivšího se účastníka, že soud je oprávněn jednat v jeho nepřítomnosti. Jelikož ustanovení upravující postup řízení u odvolacího soudu neobsahují zvláštní úpravu (srov. §211 a násl. o.s.ř.), je ustanovení §101 odst. 2 o.s.ř. přiměřeně použitelné i pro řízení odvolací (§211 o.s.ř.).
Pokud se účastník řízení nedostaví k jednání, ke kterému byl řádně a včas (ve shodě s §115 odst. 2 o.s.ř.) předvolán, přičemž svou nepřítomnost předem omluví, nepředstavuje jeho omluva bez dalšího žádost o odročení jednání ve smyslu §101 odst. 2 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 25, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 2432/98, uveřejněného pod č. 38 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobce v dané věci osobně zúčastnil ústního jednání před Okresním soudem ve Zlíně ve dnech 14. září 1995, 14. října 1996 a 4. listopadu 1996. K jednání nařízenému na 2. prosince 1996 se nedostavil bez omluvy, zatímco před jednáním nařízeným na 16. prosince 1996 žádal o jeho odročení; žádosti bylo vyhověno a jednání bylo odročeno na 27. ledna 1997, kdy se žalobce bez omluvy nedostavil a bylo proto jednáno v jeho nepřítomnosti. V odvolacím řízení se žalobce písemně omluvil z účasti na jednání před Krajským soudem v Brně, nařízeném na 10. března 1999, a současně požádal odvolací soud, aby mohl podle potřeby předložit další důkazy Okresnímu soudu ve Zlíně; o odročení jednání však nežádal.
O případ odnětí možnosti jednat před soudem se tedy v dané věci nejedná. Žalobce v dovolání tvrdí, že došlo ke krácení jeho práv při uplatňování nároků v dané věci, protože se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, nevyhovujícím finančním možnostem a bez právního zastoupení nemohl zúčastnit některých jednání u okresního i odvolacího soudu. Z výše uvedeného však vyplývá, že v tomto směru k pochybení nedošlo, neboť žalobce se osobně zúčastnil tří jednání před soudem prvního stupně, žádosti o odročení dalšího jednání soud vyhověl a pokud poslední jednání ve věci proběhlo v jeho nepřítomnosti, stalo se tak v souladu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce o odročení tohoto jednání nežádal. Rovněž odvolací soud byl oprávněn konat jednání v nepřítomnosti žalobce, který svou neúčast omluvil, avšak o odročení jednání nepožádal. K vadě řízení podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. tedy nedošlo.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Na tom nic nemohou změnit ani důkazní návrhy dovolatele, které vznesl v dovolacím řízení. Podle §243a odst. 2 věty první o.s.ř. dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání. Nedůvodnost námitky odnětí možnosti jednat před soudem vyplývá přímo z obsahu spisu, zatímco důkazy ohledně důvodnosti nároku samotného nemohou sloužit k prokázání dovolacích důvodů, jestliže dovolání není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř., odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. l a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2002
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu