ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.2407.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 2407/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. Z., zastoupenému advokátem, o 32.808,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 80/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2000, č. j. 21 Co 417/97 - 66, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 1.650,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 11. 4. 1997, č. j. 6 C 80/96 - 49, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 32.808,20 Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 19. 11. 1992 pod č. 259612 kupní smlouvu ohledně sady nádobí D-120 U., přičemž žalovaný jako kupující se zavázal zaplatit kupní cenu ve výši 1.798,- DEM ve 3 měsíčních splátkách, které byly sjednány od 15. 12.1992 do 15. 2.1993 v určené výši v DEM přepočtem na Kč dle prodejního kurzu SBČS v den platby. Účastníci dále ujednali, že „v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu podle §544 obč. zákoníku ve výši 25 % smluvní ceny zboží“. Žalovaný žádnou splátku nezaplatil a dopisem ze dne 3. 12. 1992 adresovaným žalobci a podepsaným za žalovaného jeho manželkou a dále J. B. a P. Z., které soud vyslechl jako svědky, bylo žalobci sděleno, že všichni odstupují od kupních smluv; na uvedené poukázali i v dalším dopise ze dne 3. 5. 1994, na nějž žalobce reagoval přípisem ze dne 11. 5. 1994, v němž žalovaného upozornil na povinnost zaplatit smluvní pokutu s tím, že poté bude smlouva dnem 9. 5. 1994 zrušena. Tuto smlouvu posoudil okresní soud jako platně uzavřenou smlouvu kupní, i když její písemné vyhotovení podepsal jen žalovaný, a nikoliv také jeho manželka, a nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že smlouvu uzavřel v omylu a že smlouva je neplatná z toho důvodu, že předmět koupě má být žalovanému dodán až po zaplacení kupní ceny. Podle názoru okresního soudu smlouva neobsahuje žádné výslovné ujednání o možnosti kupujícího (žalovaného) od smlouvy odstoupit, a proto právní úkon žalovaného obsažený v dopise ze dne 3. 12. 1992 nelze považovat za právně relevantní. Smluvní vztah mezi účastníky tedy nadále trvá a žalobce se důvodně domáhá zaplacení kupní ceny.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. dubna 2000, č. j. 21 Co 417/97 - 66, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k odlišným závěrům právním. S poukazem na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a na nález Ústavního soudu č. 276/99 krajský soud dovodil, že možnost odstoupení od smlouvy ve prospěch kupujícího dohodnuta byla, a to na základě ujednání, že „v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu podle §544 obč. zákoníku ve výši 25 % smluvní ceny zboží“. Tohoto práva žalovaný využil dopisem ze dne 3. 12. 1992, jímž projevil vůli od smlouvy odstoupit; dopis je sice podepsán jeho manželkou, nicméně strojem je uvedeno jeho jméno, číslo kupní smlouvy a z listiny vyplývá, že právní úkon je podepisován za žalovaného. Zřejmou je i skutečnost, že žalovaný tento právní úkon schválil, neboť jeho obrana spočívala právě v tom, že od uzavřené smlouvy odstoupil. S ohledem na výsledky dokazování považoval odvolací soud za prokázané i to, že uvedený dopis byl žalobci doručen, neboť výpověď žalovaného je v tomto ohledu podporována předloženým podacím lístkem a dále výpovědí svědka J. B., z níž bylo zjištěno, že 3 kupní smlouvy jmenovaných osob zaslané žalobci společně s dopisem ze dne 3. 12. 1992 jim byly reprezentantem žalobce posléze vráceny. Protože kupní smlouva účastníků byla zrušena od počátku, není požadavek žalobce na zaplacení kupní ceny důvodný.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v ust. §241 odst. 3 písm.c/ a d/ o.s.ř. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že smlouva uzavřená mezi účastníky obsahuje výslovné ujednání o tom, že by žalovaný jako kupující byl oprávněn od smlouvy odstoupit. Namítá, že odvolacím soudem akceptované ujednání, podle kterého „v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu podle §544 obč. zákoníku ve výši 25 % smluvní ceny zboží“, nikterak o případné možnosti žalovaného (kupujícího) od smlouvy odstoupit nevypovídá, přičemž odvolací soud svůj opačný názor ve svém rozhodnutí ani logicky nezdůvodňuje. Podle názoru dovolatele je možno toto ujednání vykládat jen v souvislosti s dalším ujednáním ve smlouvě obsaženým, že „při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek může být kupní smlouva zrušena v neprospěch kupujícího“ a to tak, že sjednaná smluvní pokuta jako následek zrušení kupní smlouvy je sankcí za nedodržení smlouvy kupujícím, takže „se zrušení děje jen v jeho neprospěch a nikoliv z jakýchkoliv důvodů, či bez uvedení důvodu, přičemž toto ujednání ho má přimět k tomu, aby splnil svoji smluvní povinnost“. Dovolatel v tomto ohledu poukazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž se ztotožňuje, a v nichž tento soud zaujal zcela opačný názor než odvolací soud v daném případě. Pochybnost dále vznáší i ohledně skutkového zjištění, že dopis žalovaného, resp. jeho manželky, byl žalobci doručen; má též za to, že k jeho obsahu se žalovaný „přihlásil“ až v řízení před soudem. Dále namítá, že odvolacím soudem nebylo z otisku razítka pošty na předloženém podacím lístku zjištěno, kterého data byla písemnost odeslána, takže je sporné, zda tento podací lístek má být důkazem o odeslání dopisu ze dne 3. 12. 1992, či dopisu ze dne 3. 5. 1994, o něm žalobce nepopírá, že mu byl doručen; tento dopis však odstoupení od smlouvy neobsahuje a není v něm ani zmínka o tom, že reprezentant žalobce vrátil žalovanému předmětnou kupní smlouvu účastníků, která měla být údajně zaslána jako příloha dopisu ze dne 3. 12. 1992, jak vypověděl svědek B., kterou žalobce nepovažuje za pravdivou. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě podle §240 odst. 1 o.s.ř., osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ( §241 odst. 1 o.s.ř.) a že podle §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. je dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je po obsahové stránce dovolatel vymezil. Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o.s.ř. ani jiné vady řízení se z obsahu spisu nepodávají.
Dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možno polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit určitému svědkovi, že neměl k nějakému důkazu přihlížet, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění), z jiných než uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Tyto podmínky uplatnění uvedeného dovolacího důvodu nejsou v dané věci splněny. Z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud přihlédl ke všem podstatným důkazům, které byly v řízení provedeny (a tím z nich vycházel), a poznatky, které z nich dovodil, jim obsahově i logicky korespondují. Není tedy opory pro závěr, že některou z podstatných skutkových okolností pokládal mylně za prokázanou či naopak okolnost, jež z provedených důkazů vyplynula, opomenul. To platí jmenovitě o rozhodném skutkovém závěru, že dopis adresovaný žalobci do sídla v Č. B. ze dne 3. 12. 1992 mu byl doručen. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že vycházel z účastnické výpovědi žalovaného, výpovědi svědka J. B. (z jehož výpovědi bylo zjištěno, že kupní smlouvy uzavřené jmenovanými osobami zaslané žalobci jako příloha předmětného dopisu byly těmto osobám později reprezentantem žalobce vráceny) a z předloženého podacího lístku, ohledně nějž tento svědek uvedl, že jde o doklad doručující pošty o doručení předmětné zásilky (o tom svědčí i skutečnost, že dopis ze dne 3. 12. 1992 byl žalobci adresován do jeho původního sídla v Č. B., tedy na adresu uvedenou v kupní smlouvě, a nikoliv do jeho pozdějšího sídla v Č. B., jak jej také žalobce označil v dopise ze dne 11. 5. 1994). Pokud žalobce uvedená skutková zjištění zpochybňuje a v podaném dovolání z nich vyvozuje jiné skutkové závěry, napadá tak hodnocení důkazů soudem (§132 o.s.ř.), které však samo o sobě - jak je uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.
V dané věci nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo že by toto zjištění bylo v rozporu s obsahem spisu; důvod dovolání uvedený v ust. §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. není proto dán.
Odvolacímu soudu nelze ani vytýkat, že by jeho rozhodnutí vycházelo z nesprávného právního názoru (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Ve smyslu ust. §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §48 odst. 1 obč. zákoníku může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Pokud oprávnění od smlouvy není založeno zákonem, jako je tomu v daném případě, lze možnost odstoupení dohodnout. Přitom není rozhodující, zda písemné ujednání účastníků o možnosti odstoupení je obsaženo přímo v kupní smlouvě, nebo v její příloze. Podstatné je jen to, zda projev vůle obou účastníků ( písemný) směřoval ke sjednání možnosti kupní smlouvu zrušit. Pro odstoupení od smlouvy nevyžaduje zákon obecně žádnou zvláštní formu. Odstoupení od smlouvy se jako jednostranný, adresovaný právní úkon stává perfektní již tím, že dojde do dispozice (sféry) adresáta. K perfektnosti odstoupení není tudíž třeba ani souhlasu adresáta, ani rozhodnutí soudu.
S názorem odvolacího soudu, že předmětná smlouva účastníků obsahuje ujednání o možnosti jednostranného odstoupení od smlouvy pro kupujícího, se dovolací soud ztotožňuje.
Ujednání účastníků obsažené v předmětné kupní smlouvě ze dne 19. 11. 1992, podle kterého „v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25% smluvní ceny zboží“, nelze totiž vyložit (§35 odst. 2 obč. zák.) jinak, než že tato možnost ve prospěch kupujícího dohodnuta byla. Pojem „storna“ kupní smlouvy je třeba vyložit v souladu s nyní již konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek NS ČR sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2/98, příp. rozsudek NS ČR sp. zn. 3 Cdon 1398/98 publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/1999) a též nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. IV.ÚS 267/99 tak, že i kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoliv důvodů nebo bez uvedení důvodu, aniž by byl zapotřebí souhlas prodávajícího.
Jestliže tedy žalovaný dopisem ze dne 3. 12. 1992 žalobci sdělil, že od uzavřené kupní smlouvy „odstupuje“, došlo tímto jeho jednostranným právním úkonem ke „stornu“ smlouvy, tedy k odstoupení od ní (§48 odst. 1 obč. zák.), v důsledku čehož zaniklo právo prodávajícího na zaplacení kupní ceny a současně povinnost kupujícího kupní cenu zaplatit (§48 odst. 2 obč. zák.). Ztotožnit se lze i se závěrem odvolacího soudu, že písemné odstoupení od smlouvy učiněné za žalovaného jeho manželkou bez plné moci obsažené v uvedeném dopise, žalovaný dodatečně bez zbytečného odkladu schválil (§33 odst. 2 obč. zák.), jak to bylo zjištěno z jeho účastnické výpovědi před soudem i z výpovědí slyšených svědků J. B. a P. Z.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle ust. §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení má právo na náhradu nákladů řízení, které spočívají v odměně za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.575,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§7, §11 odst. 1 písm.k/ a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2002
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu