ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.2821.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 2821/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Bytového družstva P. proti žalovaným 1/ B. p. P., s. p. v likvidaci, a 2/ Městské části P., zastoupené advokátkou, o 269.748,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 60/98, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2000, č. j. 53 Co 114/2000-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23. 11. 1999, č. j. 26 C 60/98-57, uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci 269.748,67 Kč s 18 % úrokem od 15. 7. 1995 do zaplacení, žalobu proti druhé žalované zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že smlouvou o obstarání věci uzavřenou mezi žalovanými podle ust. §733 obč. zák. se první žalovaný zavázal pro druhou žalovanou obstarávat mimo jiné správu domovních kotelen, uzavírání smluv s odběrateli ÚT a TUV a zajištění placení úhrad za dodávky tepla s tím, že za druhou žalovanou bude právně jednat jejím jménem a na její účet. Žalobce uzavřel s prvním žalovaným dne 3. 1. 1994 smlouvu o dodávce tepla, podle níž na účet vedený u spořitelny, který patřil druhé žalované, poukazoval zálohy na úhradu nákladů vytápění svých objektů. Fakturou z 29. 6. 1995 mu byl prvním žalovaným vyúčtován přeplatek skutečných nákladů v žalované výši, jehož zaplacení se žalobce v tomto řízení domáhá. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že ze smlouvy o dodávce tepla z 3. 1. 1994 není zřejmé, že první žalovaný jednal se žalobcem jako zástupce druhé žalované, stíhá ho povinnost zaplatit žalobci přeplatek v žalované výši, neboť ponecháním přeplatku by se bezdůvodně obohatil podle §451 obč. zák.
K odvolání žalobce a prvního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2000, č. j. 53 Co 114/2000-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalobci 269.748,67 Kč s 18 % úroky od 15. 7. 1995 do zaplacení, žalobu vůči prvnímu žalovanému zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě se jedná o nárok žalobce na vrácení bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2 obč. zák.), avšak vzhledem k tomu, že vydat bezdůvodné obohacení je povinností toho, kdo se tímto plněním obohatil, odvolací soud dovodil, že pro rozhodnutí o nároku žalobce není samo o sobě podstatné, jaký smluvní vztah vznikl mezi oběma žalovanými, nýbrž to, komu byly zálohy hrazeny, a kdo se tak tím, že přeplatek nebyl vrácen, obohatil. Tímto subjektem nemůže být první žalovaný, protože účet, na nějž byly peníze žalobcem poukazovány, patřil druhé žalované, byl zřízen pro účely správy jejího majetku a dne 13. 9. 1995 k němu první žalovaný ztratil i dispoziční právo. Povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení odpovídající výši přeplatku svědčí proto druhé žalované, když v řízení nebylo tvrzeno, že by první žalovaný peníze z účtu použil pro sebe.
Proti tomuto rozsudku podala druhá žalovaná dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Namítá, že v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že finanční prostředky poukázané žalobcem byly na účtu k dispozici ještě ke dni změny dispozičního práva tj. ke 13. 9. 1995. Uvádí, že zřejmě tomu tak nebylo a ještě v době dispozičního práva prvního žalovaného mohly být peníze použity jiným způsobem. K tomu však nebylo provedeno dokazování a proto jako důkaz navrhuje výpis z předmětného účtu za dobu do 13. 9. 1995. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není opodstatněné.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. by se mohlo jednat v případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány.
Pokud jde o zjištěný skutkový stav věci, dovolatelka nenamítá, že skutková zjištění, z nichž vychází rozhodnutí odvolacího soudu, nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.], tedy že by soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Ostatně ani dovolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku a řízení, jež mu předcházelo, nemá důvod odvolacímu soudu vytýkat, že by jeho skutkový závěr neměl podklad v provedených důkazech nebo že by pominul nějaké rozhodné skutečnosti, které byly prokázány či vyšly v řízení najevo.
Dovolatelka zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu tvrzením, že je možné, že ke dni zrušení dispozičního práva prvního žalovaného k účtu již peněžní prostředky poukázané žalobcem nebyly na předmětném účtu spořitelny k dispozici a že mohly být použity jiným způsobem, a k ověření této okolnosti navrhuje provedení dalšího dokazování.
Protože jde o nové tvrzení o skutkové okolnosti, která v řízení před soudy obou stupňů nebyla uvedena ani jinak nevyšla v řízení najevo, nelze k tomuto tvrzení při přezkoumání napadeného rozsudku přihlížet. Činnost dovolacího soudu je totiž činností zásadně přezkumnou, kdy rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen na základě skutečností a důkazů obsažených v soudním spise a zjištěný skutkový stav věci nelze hodnotit z hlediska nových či v řízení neprokázaných skutkových tvrzení. Skutkovým podkladem pro rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen skutečnosti, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím nebo které vyšly najevo jinak, a to tak, jak jsou zachyceny v podáním účastníků a v protokolech o jednání. Vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení se dokazování ve věci neprovádí (§243a odst. 2, věta první o. s. ř.), nelze v něm uplatňovat nové skutečnosti a k jejich prokázání (a ani k prokázání skutečností již dříve tvrzených) nabízet nové důkazy, které v řízení před soudy obou stupňů nebyly provedeny, a ostatně v daném případě nebyly ani navrženy.
Dovolatelka uvádí, že dovolání podává též z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky se jedná v případě, že dovolatel namítá, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitky uplatněné v dovolání se však netýkají právního posouzení věci. S rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že z vlastní iniciativy neprovedl dokazování za účelem zjištění skutkové okolnosti, která v řízení před soudy obou stupňů nebyla ani tvrzena. Je tedy jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného posouzení věci po stránce právní. Dovolatelka také nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu a žádné konkrétní námitky proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, který posoudil nárok žalobce jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, neuvádí.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska důvodů uplatněných v dovolání správný, a proto dovolací soud dovolání druhé žalované zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť druhá žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. března 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu