ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.302.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 302/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. K. proti žalovanému JUDr. P. B., o 199.782,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 140/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. dubna 2000, č. j. 9 C 140/98-20, ve znění opravného usnesení ze dne 2. listopadu 2000, č. j. 9 C 140/98-37, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2001, č. j. 15 Co 649/2000, 15 Co 650/2000-47, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2001, č. j. 15 Co 649/2000, 15 Co 650/2000-47, se odmítá.
II. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. dubna 2000, č. j. 9 C 140/98-20, ve znění opravného usnesení ze dne 2. listopadu 2000, č. j. 9 C 140/98-37, se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 20. 4. 2000, č. j. 9 C 140/98-20, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 11. 2000, č. j. 9 C 140/98-37, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 199.782,66 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2001, č. j. 15 Co 649/2000, 15 Co 650/2000-47, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce dovolání, v němž namítá, že oba soudy dospěly k chybnému právnímu závěru o promlčení jeho nároku, a navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen o. s. ř.).
Protože v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. byla věc odvolacím soudem projednána a rozhodnuta podle dosavadních právních předpisů, je Nejvyšší soud ve shodě se shora citovaným ustanovením bodu 17. povinen podle dosavadních právních předpisů projednat a rozhodnout i o dovolání v této věci, a to včetně vymezení běhu lhůty k podání dovolání.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Podle ustanovení §240 odst. 2 o. s. ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u dovolacího nebo odvolacího soudu.
Podle ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Podle ustanovení §57 odst. 3 o. s. ř. lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.
Jak vyplývá z obsahu spisu, rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému dne 15. 6. 2001 a právní zástupkyni žalobce dne 18. 6. 2001, a tohoto dne tedy nabyl právní moci (§159 odst. 1 o. s. ř. ). Dovolání žalobce bylo podáno na poštu dne 16. 8. 2001.
V dané věci běžela lhůta k podání dovolání ode dne právní moci rozsudku odvolacího soudu (nebylo vydáno opravné usnesení), tj. od 18. 6. 2001, a skončila dne 18. 7. 2001 (středa). Je tedy zřejmé, že jednoměsíční lhůta dodržena nebyla, neboť dovolání žalobce bylo podáno až po marném uplynutí zákonné lhůty k dovolání. Proto bylo podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítnuto.
Pokud žalobce dovoláním napadl také rozsudek soudu prvního stupně, bylo v této části nutno řízení zastavit. Z ust. §236 odst. 1 o. s. ř., dle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání ( §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobce směřuje dovolání přímo proti rozsudku soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení zastavil ( §104 odst. 1, §243c o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. března 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu