ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.576.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 576/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) J. Č. a B) V. Č. proti žalované E. H., o 47.920,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 122/97, o dovolání žalobkyně A) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 1999, č. j. 24 Co 141/99-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně A) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 15. 10. 1998, č. j. 14 C 122/97-29, zamítl žalobu na zaplacení částky 47.920,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně A) uzavřela s žalovanou dne 14. 1. 1997 písemnou smlouvu o obstarání zájezdu na předtištěném formuláři, označeném jako „závazná přihláška na zahraniční zájezd“, v jehož pravém horním rohu byla hlavička společnosti T. a. s. s uvedením jejího sídla. Přihlášku podepsala jako objednatel žalobkyně A) a žalovaná jako prodejce. Předtisk přihlášky označuje za nedílnou součást smlouvy Všeobecné podmínky účasti na zájezdech cestovní kanceláře T., podle jejichž bodu 2. smluvní vztah mezi zákazníkem a uvedenou cestovní kanceláří vzniká i prostřednictvím smluvního prodejce; smlouva o zajištění zájezdu je uzavřena předáním řádně vyplněné a podepsané závazné přihlášky a zároveň zaplacením zálohy prodejci, nebo doručením přihlášky a dokladu o zaplacení poštou. Žalobkyně A) při podání přihlášky zaplatila žalované zálohu 23.960,- Kč a později i doplatek ve stejné výši, avšak zájezd se neuskutečnil, když T. a. s. zastavila svou činnost a vstoupila do konkursního řízení. Soud dovodil, že smluvní vztah vznikl mezi žalobkyní a T. a. s., a nikoli mezi žalobci a žalovanou, která postupovala přesně v rámci oprávnění daných mandátní smlouvou (§566 obch. zák.) uzavřenou dne 18. 12. 1995 s cestovní kanceláří. Jednala proto v daném případě jménem T. a. s. a na její účet a jako prodejce zprostředkovala uzavření smlouvy mezi svým mandantem – pořadatelem zájezdu a klienty – účastníky tohoto zájezdu (včetně převzetí platby za zájezd); není proto v řízení o vrácení ceny zájezdu pasivně legitimována.
K odvolání žalobkyně A) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. června 1999, č. j. 24 Co 141/99-46, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba žalobkyně A) na zaplacení částky 47.920,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, potvrdil, připustil zpětvzetí žaloby žalobcem B), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ve vztahu k němu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a zamítl návrh žalobkyně A) na připuštění dovolání. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a za správný považoval i jeho právní závěr, že uzavřením smlouvy o obstarání zájezdu ve smyslu §733 a násl. obč. zák. vznikl právní vztah mezi žalobkyní A) a T. a. s., nikoliv žalovanou. Žalovaná tedy není pasivně věcně legitimována v řízení o náhradu škody vzniklé porušením smluvní povinnosti obstaravatele, protože nebyla účastníkem smlouvy, k jejímuž porušení došlo, ani v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, pokud by právním titulem bylo plnění z neplatné smlouvy, neboť plnění, které jí žalobci poskytli, předala T. a. s.; to platí i o provizi žalované, protože způsob její výplaty byl jen otázkou interní dohody žalované s T. a. s. Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl s odůvodněním, že otázka, v jakém právním vztahu je provizní prodejce k objednavateli, který prodejci uhradil kupní cenu, pokud je tento smluvní vztah uzavřen na tiskopisu nazvaném přihláška k zájezdu s označením stran jako prodejce a objednatel – účastník a kde kupní cena je složena v hotovosti proti příjmovému dokladu potvrzenému prodejcem, nepředstavuje otázku zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, podala žalobkyně A) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. ve vztahu k právní otázce, zda podepsání přihlášky s agenturou žalované, byť na listině cestovní kanceláře T., je možné vykládat tak, jak je vyložil soud prvního stupně i odvolací soud, nebo zda jde o smlouvu příkazní, uzavřenou se žalovanou s důsledkem odpovědnosti za vady prodané věci spočívající na subjektu, který převzal peněžní plnění. S poukazem na dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. žalobkyně namítá, že smlouvu o obstarání zájezdu se společností T. a. s. neuzavřela prostřednictvím žalované, protože o žádné jejich mandátní smlouvě nevěděla. Argumentaci soudu ustanovením §566 obch. zák. navíc dovolatelka považuje za nepřípadnou, protože toto ustanovení dopadá na vztah mezi žalovanou a T. a. s., zatímco předmětem řízení není plnění z mandátní smlouvy, nýbrž vrácení peněz za neuskutečněný zájezd, tedy nesplnění dovolatelčina příkazu. Soud prvního stupně kromě toho opomenul, že závazná přihláška obsahuje na části prodejce označení žalované „E. H. – agentura E.“, které ovšem podle dovolatelky neodpovídá označení smluvního prodejce podle všeobecných podmínek pro účast na zahraničních zájezdech. Jestliže tedy žalovaná jako smluvní prodejce označena není a zároveň ani nikdy žalobkyni neupozornila, že pouze zprostředkovává uzavření smlouvy s jinou cestovní kanceláří a že vystupuje jako smluvní prodejce cestovní kanceláře T. a. s., vznikl žalobkyni smluvní vztah právě s žalovanou, která pak je pasivně legitimována k vrácení plnění, které převzala. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožňuje se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně uzavřela s firmou T. a. s. smlouvu o obstarání zájezdu ve smyslu §733 a násl. obč. zák. prostřednictvím žalované, která za T. a. s. jednala na základě platné mandátní smlouvy (§566 obch. zák.), a to jejím jménem a na její účet, a není proto ve věci pasivně legitimována. Navrhuje, aby podané dovolání bylo odmítnuto.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění (jeho správnost nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, ostatně dovolatelka v tomto směru výhrad nečiní), že předmětnou smlouvu uzavřela dovolatelka podpisem předtištěného formuláře cestovní kanceláře T. a. s. (opatřeného jejím logem, jménem a sídlem) a peníze na cenu zájezdu předala žalované vystupující jako Agentura E. a figurující na formuláři v kolonce prodejce. Předtisk smlouvy obsahoval údaj, že nedílnou součástí smlouvy jsou Všeobecné podmínky účasti na zájezdech cestovní kanceláře T. a. s. Podle bodu 2. a) a b) těchto podmínek (Přihláška a potvrzení účasti) může smluvní vztah mezi zákazníkem a touto cestovní kanceláří vzniknout i prostřednictvím smluvního prodejce, a to předáním řádně vyplněné a podepsané závazné přihlášky a zároveň zaplacením zálohy prodejci. Jak vyplývá z obsahu spisu, navrhla žalobkyně v odvolacím řízení připuštění dovolání k otázce, v jakém právním vztahu je za takového skutkového stavu věci smluvní prodejce k objednavateli, a pro tutéž otázku podala i dovolání.
Podle ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, pokud není stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před účinností tohoto zákona (1. 10. 2000), se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Vzhledem k tomu, že sporná smlouva o obstarání zájezdu byla uzavřena dne 14. 1. 1997, soudy obou stupňů správně posuzovaly věc podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 159/1999 Sb., jíž teprve byl nově zaveden institut tzv. cestovní smlouvy (§852a a následující), tedy podle předpisu dosavadního (občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2000 - dále jen „obč. zák.“), konkrétně podle jeho ustanovení §733 a následujících.
Podle §733 obč. zák. smlouvou o obstarání věci se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc. Obstaratel má právo věc obstarat i prostřednictvím jiné osoby. Objednatel je povinen obstarateli za obstarání věci poskytnout odměnu.
Podle §32 odst. 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že určitý subjekt jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zmocniteli.
Na základě smlouvy o obstarání zájezdu uzavřené podle §733 obč. zák. se obstaratel zájezdu (cestovní kancelář) zavazuje poskytnout objednateli za úplatu plnění, jímž je zájezd kombinující zpravidla přepravu objednatele do určitého místa s jeho ubytováním, případně s poskytnutím dalších služeb. Zákon přitom nevylučuje, aby obstaratel využil služeb třetí osoby k zajištění celého zájezdu (např. jiné cestovní kanceláře) či některých složek zájezdu (např. jiného dopravce či ubytovatele); objednatel i tehdy zůstává v právním vztahu pouze s obstaratelem. Od toho je třeba odlišit případy, kdy obstaratel zájezdu využije třetí osobu k tomu, aby jako prodejce jeho jménem a na jeho účet zprostředkovala uzavření smlouvy o obstarání zájezdu s objednatelem. Dovolací soud opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, že v takovém případě nevzniká objednateli závazkový vztah ze smlouvy o obstarání věci se subjektem označeným ve smlouvě jako prodejce zájezdu, který se nezavazuje k plnění podle smlouvy, nýbrž přímo s obstaratelem zájezdu - s cestovní kanceláří, která zájezd organizuje (zavazuje se obstarat služby ubytovací, dopravní a jiné) a nabízí jej k prodeji prostřednictvím prodejce, a to za předpokladu, že tak stanoví všeobecné podmínky pro konání zájezdu, jež jsou součástí smlouvy o obstarání zájezdu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2000, č. j. 33 Cdo 2549/98-78, publikovaný v časopise Soudní rozhledy 11/2000, pod č. 124; případně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2000, č. j. 25 Cdo 689/99-71).
Za situace, kdy v dané věci byla závazná přihláška na zahraniční zájezd opatřena zřetelným záhlavím T. a. s., O. 27, P., a žalovaná na ní byla výslovně uvedena jen jako prodejce, kdy žalobkyně zároveň podepsala prohlášení, že Všeobecné podmínky pro účast na zahraničních zájezdech, které jsou součástí smlouvy, jí jsou známy a souhlasí s nimi, přičemž z bodu 2. těchto podmínek jednoznačně vyplývá, že zákazník vstupuje do smluvního vztahu s cestovní kanceláří T. a. s. tím, že podá řádně vyplněnou a podepsanou přihlášku a zaplatí zálohu prodejci, odvolací soud správně dovodil, že smluvní vztah vznikl mezi žalobkyní A) jako objednatelem a cestovní kanceláří T. a. s. jako obstaratelem zájezdu a že proto není žalovaná pasivně legitimována k náhradě škody za nedodržení závazků ze smlouvy.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud vyřešil právní otázku vymezenou dovolatelkou v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nejedná se tedy o otázku zásadního právního významu, pro kterou by bylo možno založit přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě není založena ani z důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad v tomto ustanovení uvedených.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně A) odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.950,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč [§7, §11 odst. 1 písm. k) a §l3 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2002
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu