ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.603.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 603/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, proti žalované M. N., o 50.905,40,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 110/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2000, č. j. 14 Co 291/98-23, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem pro zmeškání ze dne 8. 4. 1998, č. j. 41 C 110/97- 15, uložil žalované, aby žalobci zaplatila 50.905,40 Kč s 3 % úrokem od 11. 7. 1994 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 8.340,- Kč.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 10. 2000, č. j. 14 Co 291/98 – 23, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o nákladech řízení tak, že částku 8.340,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku dovozuje z ust.§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., neboť má za to, že nesprávným postupem soudů obou stupňů jí byla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem. Namítá, že v daném případě soud prvního stupně nesprávně rozhodl rozsudkem pro zmeškání, ačkoliv zákonné podmínky pro jeho vydání nebyly splněny, a to jednak z důvodu, že za první jednání ve věci považovala žalovaná mylně výslech, k němuž byla předvolána a k němuž se dostavila, a dále proto, že tvrzení obsažená v žalobě byla sporná. Dovolatelka dále poukazuje i na důvody, pro něž podala odpor proti vydanému platebnímu rozkazu, v němž uvedla, že ve věci není pasivně legitimována, neboť se žalobcem žádnou kupní smlouvu neuzavřela. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno v zákonné lhůtě ( §240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl po přezkoumání věci ve smyslu §242 o.s.ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje občanský soudní řád v ustanoveních §237, §238 a §239.
Z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. není v této věci dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, přípustné; ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nepřichází v úvahu, protože rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, a ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. proto, že ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl zrušen. Podobně nelze přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovodit ani z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., a z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. chybí již samotný návrh druhé žalované na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž by odvolací soud nevyhověl.
Protože však je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. a dovolatelka výslovně uplatňuje jeden z těchto důvodů, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání nejprve z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Přitom přípustnost dovolání z hlediska ust. §237 odst. 1 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst.1 písm. f/ o. s. ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm. f/ o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Dovolací důvod podle ustanovení §237 odst.1 písm. f/ o. s. ř. je dán zejména tehdy, jestliže soud projednal věc v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka nebo jestliže odvolací soud k projednání odvolání (nesprávně) nenařídil jednání.
V posuzovaném případě v tomto směru nedošlo k pochybení, neboť odvolací soud byl oprávněn projednat odvolání proti rozsudku pro zmeškání a rozhodnout o něm bez nařízení jednání (srov. §214 odst. 2 písm. h/ o. s. ř.). V rozhodnutích uveřejněných pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že po změnách, jichž s účinností od 1. ledna 1996 doznalo ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (tím, že za slovo „byla“ byla vložena slova „v průběhu řízení nesprávným“), je za „postup soudu v průběhu řízení“ možno považovat jen činnost, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Rozhodnutí soudů obou stupňů (v nich projevené hodnotící úsudky, že předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §153b o.s.ř. byly splněny) tedy za nesprávný postup soudu „v průběhu řízení“ pokládat nelze (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000).
Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f/ o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f/ o.s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soud v této interpretaci §237 písm. f/ o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soud k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, uveřejněném v téže sbírce, svazku 13, části I., pod číslem 11).
Protože rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. postižen, protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by trpěl jinými vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 4, věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, věta první a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. července 2002
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu