ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.626.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 626/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. L., zastoupeného advokátem, proti žalované S., zastoupené advokátkou, o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 78/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. června 1999, č. j. 12 Co 66/99-142, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 10. 1998, č. j. 21 C 78/95-111, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 11. 1998, č. j. 21 C 78/95-121, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.000.000,- Kč s 16 % úrokem od 15. 2. 1995 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že F. D. a J. D. na základě dohody ze dne 3. 6. 1992 uzavřené se žalovanou společností zaplatili na její účet u K. b. v O. částku 1.000.000,- Kč na úhradu části daně z obratu, kterou ze jejich bratra A. D. zaplatila žalovaná Finančnímu úřadu v O. Důvodem pro uzavření této smlouvy byla skutečnost, že proti A. D. bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin krácení daně, a tato smlouva měla podpořit možnost jeho propuštění z vazby, k čemuž došlo 4. 6. 1992 při současném složení peněžité záruky ve výši 1.000.000,- Kč bratry obviněného. Protože žalovaná ve skutečnosti na dani z obratu za A. D. ničeho finančnímu úřadu neuhradila a složenou částku si ponechala na úhradu ceny jím odebraného zboží, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu je po právu. Námitku promlčení neshledal soud důvodnou, neboť objektivní promlčecí doba je zachována, když žaloba byla podána dne 15. 2. 1995 a k bezdůvodnému obohacení došlo dne 3. 6. 1992; protože oba žalobci vypověděli, že teprve na jaře 1994 se dozvěděli, že žalovaná finančnímu úřadu nic nezaplatila, vzal soud těmito shodnými tvrzeními za prokázané, že o bezdůvodném obohacení se dozvěděli na jaře 1994, tedy nejdříve dne 1. 4. 1994. Pokud žalovaná s ohledem na obsah dopisů JUDr. K. z 12. 8. 1992 a 21. 9. 1992 dovozovala, že žalobci o bezdůvodném obohacení věděli už v roce 1992, soud prvního stupně poukázal na to, že není rozhodující, kdy se o bezdůvodném obohacení dozvěděl jejich nynější právní zástupce, ani to, zda se o tom žalobci mohli od něj dozvědět v roce 1992. Dovodil proto, že nárok byl uplatněn i z hlediska subjektivní promlčecí doby včas. Protože v průběhu řízení před soudem prvního stupně se po smrti prvního žalobce F. D. stal namísto něho aktivně legitimovaným původní druhý žalobce J. D., nyní L., na základě smlouvy o postoupení pohledávek s jeho dědici, bylo žalované uloženo plnit jemu.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 6. 1999, č. j. 12 Co 66/99-142, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 1.000.000,- Kč s 16 % úrokem od 15. 2. 1995 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování doplňujícím výslechem žalobce a obsahem spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 31 T 1/94, shodně se soudem prvního stupně dovodil, že došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované, a to z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy z 3. 6. 1992, a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že námitka promlčení uplatněného nároku je důvodná, neboť žalobci nejpozději 12. 8. 1992 věděli, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jejich úkor bezdůvodně obohatil. Odvolací soud toto zjištění učinil z obsahu dopisů JUDr. K. ze dne 12. 8. 1992 a 21. 9. 1992, adresovaných žalované, které žalobci předložili na podporu svých tvrzení uvedených v žalobě o tom, že opakovaně vyzývali prostřednictvím svého obhájce žalovanou k vrácení neoprávněně získané částky. Vzhledem k tomu, že tvrzení žalobce v jeho výpovědi, že se dozvěděl o rozhodných skutečnostech ohledně vzniku bezdůvodného obohacení na jaře roku 1994, je v přímém rozporu s obsahem uvedených listinných důkazů i s jeho žalobní argumentací, hodnotil odvolací soud toto jeho tvrzení jako účelové, navíc když žalobce upustil od důkazního návrhu svědeckou výpovědí JUDr. K. a výslovně prohlásil, že ho jako advokáta povinné mlčenlivosti nezbavuje. Podle odvolacího soudu tedy dnem 13. 8. 1994 došlo k promlčení žalobcova nároku v subjektivní promlčecí lhůtě.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Uvádí, že v roce 1992 byl JUDr. K. právním zástupcem bratra A. D. a při sepisu obou dopisů (z 12. 8. 1992 a 21. 9. 1992) vycházel z jím poskytnutých informací, které, jak se později ukázalo, byly nepravdivé. O situaci ohledně bezdůvodnosti platby žalované částky se žalobce dozvěděl od svého bratra až po svém návratu ze zahraničí na jaře roku 1994 a po ověření této skutečnosti na Finančním úřadě v O. to sdělil F. D. Při rodinném sezení pak A. D. přiznal, že o situaci věděl mnohem dříve, což může dosvědčit manželka žalobce T. D. Pokud je v žalobě uvedeno, že žalobci prostřednictvím svého obhájce opakovaně vyzývali žalovanou k vrácení částky, činil to JUDr. K. jako zástupce A. D., avšak jejich jménem žádné úkony před datem 9. 5. 1994, kdy mu oba žalobci udělili plnou moc, nečinil. Dovolatel proto namítá, že skutková tvrzení v žalobě o upomínání žalované jsou nepravdivá, a vytýká odvolacímu soudu, že - ač učinil z dopisů jiná skutková zjištění než soud prvního stupně - neprovedl tyto důkazy znovu. Poukazuje na to, že dopisy jsou soukromými listinami a jejich obsah musí být v případě námitky nesprávnosti dokazován. Pokud obsahují informaci o tom, že on již před rokem 1994 věděl, že žalovaná za A. D. daň z obratu nezaplatila, popírá správnost této informace. Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na skutkovém zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, dovolatel navrhuje jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání žalobce považuje za účelové, a tvrzení žalobce ohledně počátku běhu subjektivní lhůty jsou spekulativní. Navrhuje potvrzení rozsudku odvolacího soudu, respektive zamítnutí dovolání jako bezdůvodného.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., a že je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Počátek subjektivní promlčecí doby práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se váže k okamžiku, kdy se oprávněný dozvěděl skutkové okolnosti o tom, že na jeho úkor někdo jiný získal majetkový prospěch, přičemž se vyžaduje skutečná a nejen předpokládaná vědomost oprávněného, a není rozhodné, zda měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve. Je tedy třeba vycházet z prokázané vědomosti oprávněného.
Dovolatel nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu ohledně doby, kdy se dozvěděl skutečnosti rozhodné z hlediska §107 odst. 1 obč. zák., a uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu citovaného ustanovení považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout soudu pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit určitému svědkovi či účastníkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Odvolací soud svůj skutkový závěr učinil na základě zjištění čerpaných z listinných důkazů s přihlédnutím k tomu, že jejich obsah je v souladu se žalobním tvrzením žalobců. Vzhledem k obsahu těchto listin (dopisy JUDr. K. žalované ze dne 12. 8. 1992 a 21. 9. 1992, v nichž JUDr. K. vyzývá žalovanou „k vrácení částky 1.000.000,- Kč panu J. a F. D., kteří tuto částku zaplatili žalované zcela bez právního důvodu a v omylu“), které předložili žalobci a nabídli je jako důkaz k prokázání svého žalobního tvrzení, že „prostřednictvím svého obhájce opakovaně vyzývali žalovaného, aby jim neoprávněně získanou částku vrátil, avšak do dne podání žaloby se tak nestalo“ - pak odvolací soud jako nevěrohodné hodnotil tvrzení žalobce v jeho výpovědi, že se o bezdůvodnosti platby žalované částky dozvěděl až na jaře roku 1994.
Skutkový závěr odvolacího soudu je podložen důkazy, které byly v řízení provedeny, a nelze mu tedy vytýkat, že by při zjišťování skutkového stavu věci vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, nebo že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány. Odvolací soud nepochybil, když věrohodnost tvrzení žalobce v jeho výpovědi hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy provedenými v řízení před soudy obou stupňů a i s jeho žalobní argumentací, a v jeho hodnocení důkazů, popř. dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, není ani logický rozpor.
K námitce dovolatele, že odvolací soud z obou dopisů JUDr. K. učinil jiná skutková zjištění, aniž jimi znovu provedl důkaz, je třeba uvést, že vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.].
Podle ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odst. 2 pak odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, pokud bylo čerpáno z výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně při jednání; to především proto, že při hodnocení důkazů spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi účastníka řízení nebo svědka i další skutečnosti, které nemohou být v protokole zachyceny. Jde-li však o listiny, jimiž byl proveden důkaz v řízení před soudem prvního stupně (a též o výpovědi svědků, popř. účastníků, které byly učiněny prostřednictvím dožádaného soudu), může odvolací soud tyto důkazy sám hodnotit a dojít i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat.
Jak vyplývá z obsahu spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud doplnil řízení opětovným výslechem žalobce a obsahem spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 31 T 1/94. Vzhledem k tomu, že důkaz oběma dopisy JUDr. K. byl proveden již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, měl odvolací soud podle §132 o.s.ř. podmínky k tomu, aby tyto důkazy mohl sám hodnotit, aniž by byl povinen opakovat dokazování, neboť tak měl pro hodnocení důkazů, týkajících se uvedené skutkové okolnosti, k dispozici podklady rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně. Postup odvolacího soudu, v němž dovolatel spatřuje vadnost skutkových zjištění, byl v souladu s §213 o. s. ř. a nezakládá tedy vadu řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Pokud žalobce v dovolání popírá správnost obsahu listin, předložených k důkazu na podporu žalobních tvrzení, je třeba poukázat na to, že ani při jednání u okresního soudu dne 29. 9. 1998, kdy byl proveden důkaz oběma listinami, ani na závěr jednání, kdy účastníci mohou shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci (§118 odst. 3 o. s. ř.), nebyly žádné námitky proti pravosti či správnosti obou listinných důkazů uvedeny, a žádné námitky v tomto směru nevznesl žalobce ani v odvolacím řízení. Vzhledem k tomu, že správnost obsahu těchto soukromých listin nebyla v průběhu řízení před soudy obou stupňů zpochybněna a teprve v dovolání je namítána nepravdivost jejich obsahu s tím, že jejich obsah má být předmětem dalšího dokazování, nelze k této námitce v dovolacím řízení přihlížet. Činnost dovolacího soudu je totiž činností zásadně přezkumnou, kdy rozhodnutí odvolacího soudu, a tedy i správnost, popř. úplnost jeho skutkových zjištění lze přezkoumat jen na základě skutečností a důkazů obsažených v soudním spise. V dovolacím řízení se dokazování ve věci neprovádí, resp. provádí se jen k prokázání důvodu dovolání ( §243a odst. 2 o.s.ř.) a nelze proto v něm navrhovat nové důkazy ani uplatňovat nové skutečnosti.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska důvodů uplatněných v dovolání (§241 odst. 3 písm. c), b) o. s. ř. je rozsudek odvolacího soudu správný, a proto dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná, která podle výsledku dovolacího řízení má podle §142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vynaložila sice náklady na sepis vyjádření k dovolání advokátem, avšak nejedná se o náklady vynaložené účelně ve smyslu uvedeného ustanovení vzhledem k tomu, že písemné vyjádření neobsahuje stanovisko ke skutkovým a právním otázkám rozsudku odvolacího soudu, který byl v dovolacím řízení přezkoumáván. Dovolací soud podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o.s.ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu