ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.639.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 639/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Lesy Č. r., s. p., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Silon, a.s., o 31.567,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 135/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 16. ledna 2001, č. j. 15 Co 36/2000 - 136, takto:
I. Dovolání se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 31.567,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody podle ustanovení §10 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, kterou žalovaný způsobil v roce 1994 exhalacemi 1.762,980 tun oxidu síry na lesních porostech ve správě žalobce na území celé ČR.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 27. 9. 1999, č. j. 4 C 135/97 - 93, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15. 11. 1999, č. j. 4 C 135/97 - 102, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 31.567,- Kč s 21 % úrokem od 4. 12. 1996 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Za situace, kdy žalovaný nezpochybňoval objem jím vyprodukovaného oxidu síry v daném období, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný odpovídá žalobci za škodu způsobenou provozní činností podle §420a obč. zák., když z odborného posudku Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti „o vlivu imisí na zdravotní stav lesů“ vyplývá, že oxid siřičitý obsažený v kouřových plynech vznikajících spalováním fosilních paliv vede ke chřadnutí lesních porostů a ztrátě na produkci dřevní hmoty. Vzhledem k tomu, že žalovaný není jediným producentem škodlivin působících na porosty ve správě žalobce, stanovil soud výši škody za rok 1994 podle posudku prof. Ing. R. M., CSc., znalce v oboru čistota ovzduší, ekonomika, ochrana přírody, ochrana lesů, jejich poškozování, odhady škod, vypracovaného za pomoci konzultanta RNDr. P. H., který žalobce předložil k důkazu, a dále podle znaleckého posudku téhož znalce, jenž byl v průběhu řízení soudem vyžádán, v němž znalec, i s ohledem na námitky žalovaného týkající se výšky komína - emisního zdroje, dospěl ke shodným závěrům. I když podle znalce za současného stavu vědy a techniky nelze objektivně stanovit konkrétní podíl jednotlivých znečišťovatelů na hodnotách naměřených metodou přímého měření, poněvadž tyto hodnoty imisních koncentrací již obsahují podíl všech emisních zdrojů zkoumané lokality, lze podíl žalovaným provozovaného emisního zdroje na průměrné roční koncentraci způsobené všemi znečišťovateli určit metodou Gaussova rozptylového modelu. Jelikož žalovaný v roce 1994 produkoval oxid síry v množství 1.762,80 tun, soud prvního stupně uzavřel, že žalobce se důvodně domáhá náhrady škody v částce, kterou stanovil znalec, když v současné době neexistuje jiná obecně uznávaná metoda, jíž lze vyčíslit škodu vznikající na lesích.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16. 1. 2001, č.j. 15 Co 36/2000 - 136, rozsudek soudu prvního stupně včetně doplňujícího rozsudku potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání k řešení otázky, zda lze příčinnou souvislost mezi exhalacemi vznikajícími při provozní činnosti subjektu ve smyslu ust. §420a odst. 2 písm.b/ obč. zák. a konkrétní škodou na lesních porostech posuzovat na základě určitého matematického modelu vytvořeného na základě aktuálních poznatků vědy a techniky. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a po doplnění dokazování listinnými důkazy se ztotožnil s jeho závěrem, že žalovaný svou provozní činností (vypouštěním oxidu síry do ovzduší) způsobuje škodu na lesích, a proto za ni objektivně odpovídá podle §420a odst. 1, odst. 2 písm. b/ obč. zák. - za dané období ve výši vyčíslené znaleckým posudkem. Za nedůvodné považoval krajský soud námitky žalovaného týkající se odlišnosti výpočtu výše škody při úvaze se základním údajem o stavební výšce komína, neboť podle vyjádření znalce Ing. R. M. je v dané věci třeba vycházet z údajů referenčních bodů, které byly bližší než ve vzdálenosti 100 km od zdroje žalovaného, a v takovém případě se pro výpočet rozptylu používá Gaussův rozptylový model.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř.). Namítá, že důkazní břemeno k prokázání příčinné souvislosti mezi provozní činností žalovaného a dílčími škodami na jednotlivých porostech leží na žalobci. Podle jeho názoru nejsou vstupní údaje vzhledem ke zjednodušením použitým v „modelu“ přesné a vylučují tak exaktnost výstupů, a proto celá metodika použitá žalobcem k uplatnění náhrad škod slouží především jako klíč k rozpočtu škody na co nejvíce subjektů a vědomě rezignuje na zjišťování příčinné souvislosti mezi činností jednotlivých emitentů v daném čase a místě a skutečnou škodou na konkrétním majetku, za níž nesou odpovědnost; přitom ze samotných znaleckých posudků nelze dovodit, že za současného stavu vědy je takto použitý způsob výpočtu škody jediný možný. Podle dovolatele soud rozhodl v rozporu s ustanovením §420a obč. zák., neboť za daného stavu věci nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu; navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal a rozhodl o dovolání podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.„). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 1 o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci podle §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je v dané věci založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. Tímto výrokem je současně vymezen i dovolací důvod (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), neboť dovolání může být odvolacím soudem připuštěno jen pro řešení právních otázek, nikoliv pro jiné otázky, jako je například posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Podle §420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle odst. 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena: a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.
Provozní činností je podle této úpravy taková činnost související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou fyzická nebo právnická osoba provozně vyvíjí. Předmět této činnosti je vymezen ve zřizovací listině, v oprávnění k podnikatelské činnosti nebo v živnostenském oprávnění. Za škodu způsobenou provozní činností odpovídá poškozenému provozovatel takové činnosti bez ohledu na zavinění (úmysl, nedbalost), je-li škoda v příčinné souvislosti s provozní činností; jde tedy o objektivní odpovědnost, která umožňuje širší a důslednější zabezpečení náhrady takové škody. Poškozený při uplatňování svého nároku nemusí dokazovat porušení konkrétní právní povinnosti na straně provozovatele, ale jen to, že škoda byla vyvolána zvláštní povahou provozní činnosti; žalovaný se zároveň odpovědnosti nemůže zprostit tím, že by dokázal, že škodu nezavinil. Přesto objektivní odpovědnost provozovatele není odpovědností absolutní, neboť ustanovení §420a odst. 3 obč. zák. formuluje dva liberační důvody, jejichž prokázáním se může provozovatel částečně nebo úplně odpovědnosti zprostit (liberovat).
V posuzovaném případě odvolací soud založil přípustnost dovolání výrokem svého rozsudku k řešení otázky příčinné souvislosti mezi provozní činností žalovaného (produkcí oxidu síry při provozu teplárny) a škodou, která vznikla v roce 1994 na lesních porostech spravovaných žalobcem.
O vztah příčinné souvislosti, který je jednou z podmínek odpovědnosti za škodu podle §420a obč. zák., se jedná, vznikla-li škoda následkem provozní činnosti, tedy je-li tato činnost, případně její vliv na okolí, a vznik škody ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt jí, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody totiž může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, pod č. 11, str. 35).
V posuzovaném případě bylo zjištěno (tento závěr ostatně ani není předmětem dovolacího přezkumu), že žalobce je správcem lesních pozemků státu a že lesní porosty na nich jsou trvale poškozovány škodlivinami vypouštěnými do ovzduší, kromě jiného i oxidem síry. Není sporné ani to, že teplárna provozovaná žalovaným vyprodukovala v roce 1994 na exhalacích 1.762,80 tun oxidu síry. Jeho provozní činnost je proto ve vztahu příčinné souvislosti ke škodě vzniklé na lesních porostech spravovaných žalobcem a otázka, v jakém rozsahu se provoz zařízení žalovaného a jeho škodlivý vliv na okolí podílí na výsledné škodě, tedy které konkrétní porosty, do jaké míry a v jakém rozsahu jsou působením jím vyprodukovaných exhalací postiženy, je již jen posouzením rozsahu škody a tedy především vyčíslení její výše, nikoliv otázka příčinné souvislosti (shodný právní názor zaujal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 13, pod poř.č. C 924.).
Odvolací soud při rozhodování o výši škody vyšel ze závěrů znaleckého posudku a z vyjádření znalce a s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování přiznal náhradu škody ve výši, odpovídající účasti provozní činnosti žalovaného na výsledné škodě způsobené více škůdci, jak ji stanovil znalec na základě matematického modelu.Výhrady dovolatele proti správnosti údajů, s nimiž pracuje znalecký posudek, pak ovšem nesměřují proti správnosti právního posouzení věci v otázce, pro kterou odvolací soud založil výrokem svého rozsudku přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. není ve vztahu k dovolání otevřené právní otázce zásadního významu naplněn a že rozsudek odvolacího soudu je z tohoto hlediska správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2002
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu