ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.732.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 732/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců a/ Ing. J. B. a b/ JUDr. D. B., proti žalované Obci D. B., o 48.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 6 C 1603/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2000, č. j. 26 Co 469/2000 - 73, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 15. 3. 2000, č. j. 6 C 1603/98 - 56, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 6. 2000, č. j. 6 C 1603/98 - 67, zamítl žalobu o zaplacení 45.600,- Kč a 3.000,- Kč se 17 % úrokem od 16. 10. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobců na náhradu škody, která jim podle jejich tvrzení vznikla tím, že dne 20. 8. 1996 provedli pracovníci pověření žalovanou vyklizení obecního pozemku č. parc. 382/18 v kat. území D. B., z něhož byly odvezeny movité věci žalobců a byly demolovány dřevěné ohrádky na kompost, v důsledku čehož došlo ke zničení 600 kg biohumusu a žalovaní přišli o dvě násady kalifornských žížal, které na tomto pozemku chovali. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že uvedeného dne byl předmětný pozemek žalovanou vyklizen a žalobci se o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá dozvěděli téhož dne, neboť vyklizení pozemku byli přítomni. Vzhledem k tomu, že žalovaná vznesla námitku promlčení nároku na náhradu škody, zabýval se okresní soud posouzením, zda nárok byl žalobci ve smyslu ust. §106 odst. 1 obč. zák. uplatněn včas. Žalobci sice dne 19. 8. 1998 soudu osobně doručili tzv. blanketní podání, v němž uvedli, že na žalované požadují zaplacení částky 48.600,- Kč jako náhrady škody, avšak toto jejich podání bylo neúplné a nesplňovalo náležitosti uvedené v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř., neboť neobsahovalo vylíčení skutkových okolností ani petit žaloby, a podle názoru soudu se tudíž jednalo o úkon absolutně neplatný podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost, který nemohl vyvolat stavění promlčecí doby ve smyslu ust. §112 obč. zák. Jestliže žalobci v dané věci řádnou žalobu podali u soudu až dne 21. 8. 1998, stalo se tak po uplynutí subjektivní promlčecí doby.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2000, č. j. 26 Co 469/2000 - 73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dovodil, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák. připadá na 20. 8. 1998, neboť toho dne se žalobci o vzniku škody na jejich věcech a o tom, že ji při vyklizení předmětného pozemku způsobila Obec D. B., resp. jí pověření občané, dozvěděli, což je zřejmé i z protokolu, který byl téhož dne sepsán. Jestliže řádnou žalobu k soudu podali až dne 21. 8. 1998, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Krajský soud považoval za správný i názor okresního soudu, že tzv. blanketní podaní ze dne 19. 8. 1998, které bylo téhož dne soudu prvního stupně doručeno, nelze za řádné uplatnění práva považovat, a že neplatnost tohoto úkonu nemohla být zhojena podáním ze dne 21. 8. 1998, neboť to bylo soudu doručeno až po uplynutí promlčecí doby. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud dále uvedl, že návrhu žalobců na připuštění dovolání nevyhověl z důvodu, že v daném případě se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby je otázkou skutkovou, nikoliv právní.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a f/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. a podávají je z důvodů uvedených v ust. §241 odst. 3 písm. a/, b/ a d/ o.s.ř. Nesouhlasí se skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů ohledně promlčení nároku uplynutím subjektivní doby, neboť základní orientaci o škodě a její výši se dozvěděli teprve poté, kdy případ krádeže, kterou dne 20. 8. 1996 oznámili Policii ČR, byl odložen, k čemuž došlo až dne 29. 10. 1996. Dovolatelé jsou přesvědčeni o tom, že v dané věci jde o rozhodnutí zásadního právního významu, neboť řádně nebyl zjištěn počátek subjektivní promlčecí lhůty; kromě toho je řízení postiženou též jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, jež spočívá v tom, že soudy obou stupňů nehodnotily správně žalobci předložené důkazy, včetně protokolů a rozhodnutí Policie ČR, a v řízení nebylo zjištěno ani prokázáno, zda Obec D. B. měla právo předmětný pozemek vyklidit, když obecní úřad jej měl pouze ve správě podle vyhlášky o správě národního majetku, nebyl však jeho vlastníkem. Soudům obou stupňů dále vytýkají, že řízení zatížily vadami, neboť žalobcům neumožnily, aby se o neurčitosti jejich podání ze dne 19. 8. 1998 dozvěděli před vydáním rozhodnutí ve věci samé, a neurčitost tohoto podání neodstranily výkladem. Namítají dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., který podle jejich názoru spočívá v tom, že nebyli-li soudem prvního stupně vyzváni podle §43 odst. 1 o.s.ř. k odstranění vad návrhu a k jeho doplnění a nebylo-li řízení pro tento nedostatek zastaveno a jestliže soud nepostupoval ani podle §103 a 104 o.s.ř., došlo ke „konverzi právního úkonu, kdy splynuly následky jiného právního úkonu, směřoval-li tento původní projev vůle i k vyvolání následků tohoto jiného právního úkonu z nekauzálního důvodu“. Z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. a rovněž ust. §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. dále vyslovují pochybnost o správnosti názoru soudů obou stupňů, že na základě jejich podání ze dne 19. 8. 1998 je považovaly za účastníky občanského soudního řízení, když současně dovodily, že toto podání je „neplatné“ a nezpůsobilé vyvolat následky zastavení běhu promlčecí doby. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci (§242 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudum, který dřívější rozhodnutí zrušil ( §238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě však přípustnost dovolání nezakládá ust. §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., ani ust. §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a podle §239 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné též, neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil.
V dané věci - kromě důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobci podali návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podali včas dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle §239 odst.2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam skutečně má.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Je-li dovolání podáno z důvodu nesprávného právního posouzení jiné než zásadní právní otázky, není dovolání přípustné a totéž samozřejmě platí i v případě, že dovolatel nebrojí proti řešení otázky právní, nýbrž skutkové. Dovolání, jehož přípustnost je dovozována podle §239 odst. 2 o.s.ř. nelze totiž podat z jiného důvodu, než je nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu pro právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) se jedná v případě, že dovolatel namítá, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Pokud je však namítáno, že soud při hodnocení důkazů nevzal v úvahu skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, anebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci.
Jak vyplývá z obsahu spisu, navrhli žalobci v odvolacím řízení připuštění dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu k řešení právní otázky mající podle nich zásadní význam, a to „není-li řádně zjištěn počátek subjektivní lhůty hmotného práva pro uplatnění náhrady škody u soudu, nelze ani určit, kdy došlo k promlčení tohoto nároku“.
Namítají-li dovolatelé, že v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí doby, která tvoří skutkový základ pro posouzení vznesené námitky promlčení, dospěly soudy obou stupňů k nesprávnému skutkovému závěru, napadají nikoliv právní, nýbrž skutkový závěr soudu, který je výsledkem hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci. Předestírají-li dovolatelé v tomto směru vlastní hodnocení provedených důkazů a činí z těchto důkazů jiné skutkové závěry než soudy obou stupňů (v tom, že základní orientaci o škodě a její výši se dozvěděli teprve poté, kdy případ krádeže, kterou dne 20. 8. 1996 oznámili Policii ČR, byl odložen, k čemuž došlo až dne 29. 10. 1996), napadají tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem.
Okolnost, zda Obec D. B. měla právo předmětný pozemek vyklidit, když nebyla jeho vlastníkem, nýbrž jen správcem, není pro posouzení dané věci z hlediska hmotného práva významná.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí jde-li o škodu na zdraví.
Subjektivní promlčecí doba ve smyslu ust.§106 odst. 1 obč. zák. začíná běžet ode dne, kdy poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody, a vědomost o tom, kdo za ni odpovídá. Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby však nemůže dojít před tím, než škoda vůbec vznikne.
Objektivní promlčecí doba (§106 odst. 2 obč. zák.) začíná běžet ode dnem kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (to neplatí, jde-li o škodu na zdraví).
Uplynutím subjektivní promlčecí doby dojde k promlčení, i kdyby objektivní doba ještě běžela, jinými slovy řečeno, skončí-li běh jedné z promlčecích dob, právo se promlčí bez ohledu na to, že poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba.
Při posuzování důvodnosti námitky promlčení vycházel odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ze skutkového závěru, že žalobci se o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá dozvěděli dne 20. 8. 1996, kdy k vyklizení předmětného pozemku žalovanou došlo, neboť mu byli osobně přítomni. Jestliže nárok na náhradu škody žalobci uplatnili dne 21. 8. 1998, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Právní názor odvolacího soudu na otázku promlčení podle §106 odst. 1 obč. zák. je tedy v souladu s rozhodovací praxí soudů.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobců je podáno z jiných důvodů, než pro řešení nějaké konkrétní právní otázky zásadního významu, nejsou podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. splněny.
Dovolatelé dále výslovně uplatňují dovolací důvody podle §237 odst. 1 písm. b/ a f/ o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska ust. §237 odst. 1 o.s.ř. však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává (např. účastnit se jednání soudu, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. O vadu řízení ve smyslu cit. ustanovení však jde jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování) a byl-li tento postup nesprávný.
V posuzovaném případě se o takovou situaci nejedná. Z obsahu spisu vyplývá, že soudy obou stupňů věc projednaly za přítomnosti žalobců, že žalobci byli vyslechnuti jako účastníci řízení, že jim bylo umožněno činit přednesy a navrhovat důkazy a že se mohli vyjádřit k dokazování i k právní stránce věci. Důvod, na základě něhož žalobci nebyli soudem prvního stupně vyzvání podle §43 odst. 1 o.s.ř. k odstranění vad jejich písemnosti (podání) doručené soudu dne 19. 8. 1998, vysvětlil již soud prvního stupně; v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že za stavu, kdy dne 21. 8. 1998 žalobci soudu doručili řádnou žalobu o náhradu škody, která splňovala náležitosti uvedené v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř., nebylo již postupu podle §43 odst. 1 o.s.ř. třeba. Z stejného důvodu nepřicházel v úvahu ani postup podle §104 odst. 1 věta první o.s.ř.
Podle §42 odst. 1 o.s.ř. podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu nebo telegraficky. Podle odst. 4 tohoto ustanovení pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno.
Podle §79 odst. 1 o.s.ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) obsahovat jméno, povolání a bydliště účastníků, popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
Rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu uvedeného ustanovení jsou skutečnosti (údaje), které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Vyplývá z toho, že žaloba musí obsahovat takové skutečnosti, jimiž je vylíčen skutek, na jehož základě žalobce svůj nárok uplatňuje, to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), a dále musí být v žalobě uveden přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit. Nárok uplatněný žalobou je tedy vymezen skutkovým tvrzením žalobce a žalobním petitem.
V dané věci doručili žalobci soudu prvního stupně dne 19. 8. 1998 písemnost (podání), která nesplňovala náležitosti, jenž občanský soudní řád vyžaduje u žaloby (§79 odst. 1 o.s.ř.), a neobsahovala ani náležitosti, které musí obsahovat každé podání adresované soudu (§42 odst. 4 o.s.ř.). Tím, že soudy obou stupňů tuto písemnost, v níž byli označeni jen účastníci řízení a která jen vymezovala věc, která má být mezi nimi projednávána (o náhradu škody ve výši 48. 600,- Kč), nepovažovaly za řádné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (§100 odst. 1 obč. zák.), proto žalobcům neodňaly možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že podání (a tedy i žaloba) je procesní a nikoliv hmotněprávní úkon účastníka adresovaný soudu (i když není vyloučeno, aby řádný procesní úkon účastníka obsahoval i úkon hmotněprávní), nepřichází v úvahu aplikace ust. §35 odst. 2 obč. zák. o výkladu obsahu hmotněprávního úkonu (jak se mylně žalobci domnívají), stejně jako ust. §37 odst. 1 obč. zák. o neplatnosti právního úkonu. Námitka dovolatelů, že „jim soudy neumožnily, aby se o neurčitosti jejich podání ze dne 19. 8. 1998 dozvěděli před vydáním rozhodnutí ve věci samé“, je pak zcela bezpředmětná, a to zejména za situace, kdy tzv. blanketní podání ze dne 19. 8. 1998 bylo sepsáno advokátem, tedy osobou s právnickým vzděláním.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Podle §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilost být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, které zákon přiznává účastníkům. Tuto způsobilost má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti; ten, kdo nemá tuto způsobilost (právní subjektivitu), může být účastníkem řízení jen tehdy, jestliže mu tuto způsobilost přiznává zákon. Způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 o.s.ř. mají fyzické a právnické osoby a stát; v právních vztazích (kromě pracovněprávních vztahů) vzniká způsobilost fyzické osoby být účastníkem řízení narozením, přičemž tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé (§7 odst. 1 obč. zák.), a tato způsobilost zaniká smrtí (§7 odst. 2 obč. zák.). Podle §4 zákona č. 367/1990 Sb., o obecním zřízení, je obec právnická osoba, která vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že žalobci i žalovaná obec jsou nadáni hmotněprávními předpisy založenou způsobilostí mít práva a povinnosti, proto jsou způsobilí být rovněž účastníky občanskoprávního řízení. Je tedy zřejmé, že soudy jednaly na straně žalobců i na straně žalované se subjekty, které byly způsobilými účastníky řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu není tudíž vadou uvedenou v ust. §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. postiženo a dovolání není ani z hlediska tohoto ustanovení přípustné.
Názor odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) o neplatnosti podání žalobců ze dne 19. 8. 1998 je sice nesprávný, avšak z důvodů shora uvedených z něj nelze dovozovat porušení procesních práv žalobců ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., ani vadu řízení podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Protože z obsahu spisu nevyplývá (a dovolatelé ani netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z dalších vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za této situace se dovolací soud již nemohl zabývat vadami podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., neboť ty je oprávněn zkoumat jen v případě, že dovolání je přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst.1 písm. c/ o.s.ř odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243bodst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2002
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu