ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1009.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1009/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobkyň A) Z. V., a B) V. K., zastoupených advokátkou, proti žalované I. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 220/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2002, č. j. 54 Co 409/2001-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 600,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) – poté, co jeho v pořadí první (zamítavý) rozsudek ze dne 19. října 2000, č. j. 17 C 220/2000-34, ve znění usnesení ze dne 6. prosince 2000, č. j. 17 C 220/2000-41, byl k odvolání žalobkyň usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 14. března 2001, č. j. 54 Co 18/2001, 54 Co 19/2001-50, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 17. července 2001, č. j. 17 C 220/2000-69, žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 23. ledna 2002, č. j. 54 Co 409/2001-87, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení účastnic jen tak, že jejich výše činí 10.275,- Kč; jinak jej v tomto výroku, jakož i ve výrocích o věci samé potvrdil a žalovanou zavázal, aby žalobkyním zaplatila z titulu náhrady nákladů odvolacího řízení k rukám jejich zástupkyně částku 4.710,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho výrokům týkajícím se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, podala žalovaná dovolání. Domnívá se totiž, že jí – z důvodů podrobně rozvedených v dovolání – neměla být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyním. Současně namítla, že podle běžné judikatury se nájemci, ohledně něhož bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, povinnost k náhradě nákladů řízení neukládá, neboť svým chováním nezavdal příčinu k soudnímu sporu. Dovolatelka navrhla, aby „dovolací soud rozsudky obou soudů v napadené části zrušil“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítly, že dovolání se netýká věci samé, nýbrž pouze nákladů řízení, a je proto nepřípustné. Pro případ nesprávnosti uvedeného názoru navrhly, aby – z důvodů uvedených ve vyjádření – bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Pro posouzení přípustnosti dovolání, jehož rozsahem je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 1 a odst. 3 věty první o.s.ř. vázán, je rozhodující, že dovolání směřuje pouze proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyním náklady řízení. Ve výrokové části rozsudku (srovnej ustanovení §157 odst. 1 o.s.ř., které ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř. platí i pro řízení odvolací) soud vysloví obsah rozhodnutí ve věci samé a rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení (§155 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.). To však nic nemění na tom, že rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.), byť jako takové je začleněno do rozsudku soudu a stává se proto formálně jeho součástí, v daném případě součástí rozsudku odvolacího soudu. Navíc výrok týkající se náhrady nákladů odvolacího řízení není výrokem potvrzujícím či měnícím rozsudek soudu prvního stupně, neboť až v odvolacím řízení mohlo být – logicky vzato – rozhodováno o jeho nákladech (o těchto nákladech bylo tedy rozhodováno „nově“ až v odvolacím řízení).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. a/ b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že napadenými výroky nebylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. V posuzovaném případě byl věcí samou nárok na přivolení k výpovědi z nájmu bytu a proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve věci samé, tj. proti výroku, který byl v rozsudku odvolacího soudu označen jako I., dovolání podáno nebylo. Přípustnost dovolání však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu, upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu ( srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř.). Přitom vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost, aniž se jimi mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyním vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Přitom dovolací náklady řízení žalobkyň činí 450,- Kč (§2 odst. 1, §14 odst. 3 ve spojení s ustanovením §15, §16 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a 150,- Kč – náhrada hotových výdajů advokátky při zastupování dvou osob, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) – podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. června 2002
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu