ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1022.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1022/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1. Š. D. a 2. L. D., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 307/2000, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2001, č.j. 15 Co 339/2001-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhý žalovaný JUDr. Lubomír Dlouhý je povinen zaplatit žalobci J. P. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 9. 2001, č.j. 15 Co 339/2001-44, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 5. 2001, č.j. 8 C 307/2000-35, jímž bylo jako opožděné odmítnuto odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 2. 2001, č.j. 8 C 307/2000-27.
Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2001), a kterým odvolacímu soudu i soudu prvního stupně vytkl nesprávnost právního posouzení věci z hlediska aplikace procesních ustanovení o doručování soudních písemností účastníkům řízení a o poučovací povinnosti. Dovolání podrobně odůvodnil (s četnými odkazy na judikaturu i odbornou literaturu), doplnil je v reakci na dovolací vyjádření žalobce a navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost „napadeného rozhodnutí“, a aby usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2001, č.j. 15 Co 339/2001-44, i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 5. 2001, „č.j.“ 8 C 307/2000, zrušil.
Žalobce v dovolacím vyjádření polemizoval s právní argumentací dovolatele a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále též jen „o.s.ř.“ nebo „občanský soudní řád“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1. 1. 2001 a po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, která má právnické vzdělání a neplatí proto pro ni podmínka dovolacího řízení, spočívající v povinném advokátním zastoupení, a že dovolání má formální i obsahové náležitosti ve smyslu §241a o. s. ř. Poté se zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V souzené věci není dána přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř., neboť usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, jež jsou taxativně vyjmenovány v těchto procesních ustanoveních, a stejně tak nejde ani o některý z případů uvedených v §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Zbývá tak ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., na které – s odkazem na odbornou literaturu – dovolatel výslovně poukazuje. Podle názoru Nejvyššího soudu ale přípustnost dovolání nelze důvodně dovodit ani z tohoto procesního ustanovení. Podle §239 odst. 3 o. s. ř. lze totiž podat dovolání jen tehdy, bylo-li odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla v postupu podle §43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle §43 o. s. ř. odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, nikoliv však tehdy, odmítl-li soud prvního stupně podle ustanovení §208 odst. 1 o. s. ř. odvolání pro opožděnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod pořadovým číslem 8).
Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný a Nejvyšší soud je proto musel podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, takže žalobci vzniklo ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška“). Rozhodnutí, které bylo předmětem dovolacího řízení (rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí opožděného odvolání), je rozhodnutím procesní povahy (srov. §15 ve spojení s §14 odst. 3 vyhlášky). Sazba odměny za zastupování účastníka v dovolacím řízení proto činí 750,- Kč, musí však být podle §18 odst. 1 vyhlášky snížena o 50 % (tj. na 375,- Kč), neboť advokátka učinila v dovolacím řízení jediný úkon právní služby (sepsala dovolací vyjádření). Za tento úkon jí vedle odměny přísluší rovněž paušální částka náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 75,- Kč. Úhrnná výše nákladů dovolacího řízení, k jejichž náhradě je dovolatel povinen, tak byla vyčíslena částkou 450,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. června 2002
JUDr. Hana Müllerová, v.r.
předsedkyně senátu