ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1067.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1067/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R. U., proti žalovaným 1. M. T. a 2. Y. T., o zaplacení částky 75.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 C 313/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 2001, č.j. 15 Co 633/2000-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 5. 2000, č.j. 38 C 313/97-53, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu žalovaní společně a nerozdílně zaplatili částku 75.000,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1997 do zaplacení; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 12. 2001, č.j. 15 Co 633/2000-85, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl, a zároveň zavázal oba žalované, aby společně a nerozdílně nahradili žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní – zastoupeni advokátem – dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2001) a v němž uplatnili dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2001), dovozujíce, že rozhodnutí odvolacího soudu „vychází z nesprávného právního názoru“ a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dalším textu dovolání pak polemizovali s právními závěry odvolacího soudu týkajícími se platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, uzavřené dne 20. 6. 1997 mezi účastníky sporu, a navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval dne 17. 5. 2000, tedy předtím, než byl zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „občanský soudní řád“ nebo „o. s. ř.“) novelizován zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“ (účinnost této novelizace nastala dne 1. 1. 2001). Nemohl proto aplikovat jiná ustanovení občanského soudního řádu než ta, která byla jeho součástí před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Krajský soud v Ostravě sice o odvolání žalobce proti prvostupňovému rozsudku rozhodoval dne 12. 12. 2001, musel se ale řídit přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb., podle nichž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů – to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.).
Také Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) musel řešit otázku, zda o dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu má rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění po dni účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tedy po 1. 1. 2001), anebo podle procesních norem, které občanský soudní řád obsahoval před tímto datem. Odpověď na tuto otázku je rovněž obsažena v přechodných ustanoveních k zákonu č. 30/2000 Sb.; podle jeho části dvanácté, hlavy první, bodu 17. dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 – dále opět jen „o. s. ř.“). Rozhodnutí odvolacího soudu, které by mělo být předmětem dovolacího přezkumu, bylo sice vydáno po 1. 1. 2001, avšak po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ ve výše vyloženém smyslu, tedy po řízení, v němž odvolací soud (správně) aplikoval občanský soudní řád ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Z tohoto důvodu nelze v dovolacím řízení postupovat podle novelizovaného znění občanského soudního řádu, jak předpokládají dovolatelé, ale je nutno – jak zákon č. 30/2000 Sb. v citovaném přechodném ustanovení v části dvanácté, hlavě první, bodu 17. výslovně ukládá – aplikovat ony dosavadní právní předpisy.
Nejvyšší soud přitom již ve svém usnesení ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 70, vyslovil právní názor, že projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí – také – posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání, a že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. 1. 2001 nebo vydanému v době od 1. 1. 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.
Ačkoliv Nejvyšší soud shledal, že dovolání podaly osoby k tomu oprávněné (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky jejich advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje (podle obsahu) způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolatelé zde – jak již bylo naznačeno – chybně odkazují na znění občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001), nemohl z jeho podnětu přezkoumat důvodnost dovolání, neboť bylo podáno opožděně.
Z obsahu spisu se podává, že rozsudek odvolacího soudu, obsahující správné poučení o předpokladech, za kterých lze podat dovolání a o délce dovolací lhůty (se zdůrazněním, že jde o lhůtu podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000), byl zástupci žalovaných advokátovi Mgr. M. S. doručen dne 15. 2. 2002 (údaj na doručence je potvrzen i v textu dovolání), k doručení rozsudku zástupci žalobce advokátu JUDr. A. B. došlo dne 18. 2. 2002 a tohoto dne nabyl rozsudek právní moci. Jednoměsíční dovolací lhůta počala plynout dne 19. 2. 2002 a jejím posledním dnem bylo úterý 19. 3. 2002. Dovolání žalovaných však bylo podáno u soudu prvního stupně teprve dne 10. 4. 2002 (téhož dne, kdy bylo sepsáno). Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá závěr, že žalovaní podali dovolání až poté, kdy marně uplynula zákonná dovolací lhůta uvedená v §240 odst. 1 o. s. ř., jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Toto opožděné dovolání musel proto Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. odmítnout.
Dovolatelé nesou procesní zavinění na tom, že jejich dovolání bylo odmítnuto a výrok o nákladech řízení se proto opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o. s. ř. V dovolacím řízení však žalobci nevzešly prokazatelné náklady, k jejichž náhradě by jinak byli dovolatelé povinni, a je tedy na místě rozhodnout, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. června 2002
JUDr. Hana Müllerová, v.r.
předsedkyně senátu