ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1107.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1107/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně Č. a. s., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. P., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 23/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2001, č.j. 11 Co 320/2001 – 22, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2001, č.j. 11 Co 320/2001 – 22, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. dubna 2001, č.j. 9 C 23/2001 – 11, se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 4.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 4. 2001, č.j. 9 C 23/2001 – 11, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 1 o velikosti 3+1 I. kategorie v 1. podlaží domu čp. 359 v P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), kterou dal žalobce (za použití výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák.) žalovanému J. P. Soud prvního stupně vzal – kromě jiného – za prokázáno, že žalobkyně je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, který byl žalovanému přidělen jako byt podnikový rozhodnutím ze dne 12. 3. 1987 (téhož dne byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu), že žalovaný uzavřel dne 14. 10. 1986 sňatek s J. H., nyní P., a že předmětný byt „od 1. 1. 1992 nesplňoval kritéria bytu služebního dle zákona č. 102/92 Sb. a stal se proto bytem nájemním“. Obvodní soud na tomto základě dovodil, že žalovanému vzniklo právo osobního užívání podnikového bytu „dle příslušných ustanovení občanského zákoníku v jeho znění účinném do 31. 12. 1991“, že však žalovanému a jeho manželce nemohlo vzniknout právo společného užívání bytu manželi, neboť „u podnikového bytu to platné znění zákona neumožňovalo“. Dle §871 odst. 4 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 se právo osobního užívání podnikového bytu, svědčící žalovanému, přeměnilo na nájem služebního bytu“ svědčící pouze žalovanému – pokračoval soud prvního stupně – neboť „ani občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 1992 vznik práva společného nájmu bytu manželi ohledně služebního bytu neumožňoval (§709 obč. zák.)“. S odkazem na tvrzení žalobkyně, že „sporný byt nesplňoval kritéria služebního bytu dle zákona č. 102/92 Sb.“, vyjádřil soud prvního stupně právní názor, že předmětný byt se proto stal bytem nájemním s účinností „od 12. 3. 1992, kdy zákon č. 102/1992 Sb. nabyl účinnosti“, a že „právě k tomuto datu vzniklo ve smyslu §703 odst. 1 obč. zák. žalovanému a jeho manželce právo společného nájmu bytu manželi“. Obvodní soud poté uzavřel, že předmětný byt je ve společném nájmu žalovaného a jeho manželky, výpověď z nájmu bytu však žalobkyně dala pouze žalovanému, a nezbývá tak, než žalobu na přivolení k této výpovědi zamítnout, aniž by muselo být prováděno důkazní řízení zaměřené ke zjištění důvodnosti výpovědi.
K odvolání žalobkyně, která – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdon 1330/97 – odmítla jako nesprávný právní názor soudu prvního stupně o dodatečném vzniku práva společného nájmu, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2001, č.j. 11 Co 320/2001 – 22, rozsudek obvodního soudu potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Jako správná převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a za nesporné označil to, že výpověď z nájmu předmětného bytu byla dána žalovanému „žalobou ze dne 1. 2. 2001“, tedy po účinnosti „novely občanského zákoníku a po účinnosti zák. č. 102/92 Sb.“. Dovozoval, že v době výpovědi nájmu neměl již předmětný byt charakter bytu podnikového ani služebního, stal se „ve smyslu §871 odst. 4 obč. zák. bytem nájemním“ a „existovalo-li manželství žalovaného, pak mu za trvání manželství vzniklo právo nájmu bytu a v souladu s ust. §703 odst. 1 obč. zák. tak vznikl společný nájem bytu manželi“. K právnímu názoru vyjádřenému v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1330/97, na který v odvolání poukazovala žalobkyně, městský soud uvedl, že neakceptuje „zde uvedené stanovisko … pro jeho nepřesvědčivost v právní argumentaci, která postrádá oporu v zákoně i jeho logickém výkladu, když zcela přehlíží úpravu zakotvenou v §703 odst. 1 obč. zák.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. S odkazem na skutková zjištění učiněná v průběhu řízení zdůraznila, že předmětný byt byl bytem trvale určeným pro ubytování pracovníka organizace (§7 vyhl. č. 45/1964 Sb.), a výlučným uživatelem bytu byl pouze žalovaný, i když byl v té době ženat s J. P. Dnem 1. 1. 1992 se právo osobního užívání bytu změnilo na nájem bytu a předmětný byt, který nesplňoval podmínky uvedené v zákoně č. 102/1992 Sb. pro byty služební, se stal „běžným nájemním bytem“. I nadále byl výlučným nájemcem žalovaný, jehož manželka byt „užívala pouze odvozeně od práva nájmu svědčícího žalovanému“; v případech, kdy byl byt jako podnikový původně přidělen jen jednomu z manželů jako byt trvale určený pro ubytování pracovníka organizace, k němuž podle §182 obč. zák. v tehdy platném znění nevzniklo právo společného užívání manželi, nemohlo právo společného nájmu u vzniknout ani dodatečně po účinnosti zákona č. 102/1992 Sb. Dovolatelka uzavřela, že právní závěr soudů obou stupňů tedy nebyl správný a výpověď z nájmu bytu byla po právu dána pouze žalovanému. Vycházejíc z této argumentace navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241a odst. 1 o. s. ř. a uplatňuje se jím způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť podle názoru dovolacího soudu lze potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přiznat po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.)
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/, §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se ze spisu nepodávají a Nejvyšší soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu jsa přitom vázán důvody uplatněnými v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Vzhledem k obsahu dovolání bude předmětem dovolacího přezkumu otázka, kterou odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) řešil v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu jako otázku předběžnou – zda je žalovaný výlučným nájemcem předmětného bytu, anebo jde o byt ve společném nájmu manželů (s tím důsledkem, že v posledně uvedeném případě musí být výpověď z nájmu bytu dána oběma společným nájemcům, a nikoli pouze žalovanému).
Dovolací soud zdůrazňuje, že dovoláním není zpochybněn závěr soudů obou stupňů, že předmětný byt byl v době přidělení žalovanému (v roce 1987) bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace, jak byl definován v ustanovení §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a k němuž se podle své dikce vztahuje i ustanovení §182 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Již ve svém rozsudku ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod pořadovým číslem 61, vyslovil Nejvyšší soud České republiky právní názor, že ustanovení §182 obč. zák. vylučovalo existenci práva společného užívání bytu manžely (§175 a násl. obč. zák.), že proto právo manžela, kterému byt přidělen nebyl, bylo toliko právem od uživatele odvozeným, a že „dodatečně”, tj. účinností zákona č. 102/1992 Sb. (jež nastala dne 5. 3. 1992, nikoli tedy dne 12. 3. 1992, jak mylně uvedl soud prvního stupně), společné právo manželů včetně společného nájmu vzniknout nemohlo, a to i kdyby se podle §871 odst. 4 obč. zák. ve znění zákona č. 509/1991 Sb. osobní užívání nepřeměnilo na nájem služebního bytu. Odkázat lze i na rozsudek ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým číslem 36, s jehož právní argumentací je ve shodě i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, pod pořadovým číslem 111. Dovolací soud neshledává důvod, pro který by se měl v této věci od své zcela ustálené judikatury odchýlit.
Rozhodnutí odvolacího soudu, jež spočívá na opačném právním názoru, nelze tedy považovat za správné, dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl žalobkyní uplatněn opodstatněně a dovolací soud proto bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) tento rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které tak učinil, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl zároveň zrušen i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 4. 2001 a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z ustanovení §243d odst. 1 o. s. ř. plyne, že v řízení, jež proběhne po zrušení obou rozhodnutí, platí obdobně ustanovení §226 o. s. ř.; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2002
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu