ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1241.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1241/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ R. S., B/ K. J. a C/ P. J., proti žalovaným 1/ H. O. a 2/ F. O., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 77/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2001, č.j. 17 Co 393/2000 – 67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně poté, kdy byl rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2000, č.j. 17 Co 51/2000 – 34, zrušen jeho první (zamítavý) rozsudek ze dne 6. 9. 1999, č.j. 12 C 77/99 – 16, znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 27. 11. 2000, č.j. 12 C 77/99 – 53, ve znění opravného usnesení z téhož dne, a opětovně zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 3, II. kategorie, o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím v 1. nadzemním podlaží domu čp. 901, v P. (dále jen „předmětný byt” nebo „byt”), kterou žalobci dali žalovaným z důvodů podle §711 odst. 1 písm. a/ a g/ obč. zák. dne 10. 5. 1995; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní nejsou pasivně legitimováni v tomto řízení, neboť jejich právo nájmu předmětného bytu zaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti (§708, §706 odst. 1 obč. zák.).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2001, č.j. 17 Co 393/2000 – 67, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a zavázal žalobce, aby žalovaným nahradili náklady odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními obvodního soudu a podrobně zdůvodnil, proč považuje za správné i jeho právní posouzení věci.
Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž jako dovolací důvod uplatnili nesprávné právní posouzení věci. V dovolání formulovali právní otázky, kterým přikládají zásadní význam po právní stránce, a které byly podle názoru dovolatelů – podrobně odůvodněného s odkazy na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu a na odbornou literaturu – soudy obou stupně nesprávně vyřešeny. Opírajíce se o tuto argumentaci dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2001, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 11. 2000 ve znění opravného usnesení z téhož data, a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Bylo již uvedeno, že soud prvního stupně rozhodoval dne 27. 11. 2000, tedy předtím, než byl zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „občanský soudní řád” nebo „o. s. ř.”) novelizován zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.” (účinnost této novelizace nastala dne 1. 1. 2001). Nemohl proto aplikovat jiná ustanovení občanského soudního řádu než ta, která byla jeho součástí před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Městský soud v Praze sice o odvolání žalobců proti prvostupňovému rozsudku rozhodoval dne 27. 9. 2001, musel se ale řídit přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb., podle nichž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů – to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.).
Také Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) musel řešit otázku, zda o dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu má rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění po dni účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., anebo podle procesních norem, které občanský soudní řád obsahoval před 1. 1. 2001. Odpověď na tuto otázku je rovněž obsažena v přechodných ustanoveních k zákonu č. 30/2000 Sb.; podle jeho části dvanácté, hlavy první, bodu 17. se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 – dále opět jen „o. s. ř.”). Rozhodnutí odvolacího soudu, které by mělo být předmětem dovolacího přezkumu, bylo sice vydáno po 1. 1. 2001, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů ve výše vyloženém smyslu, tedy po řízení, v němž odvolací soud (správně) aplikoval občanský soudní řád ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Z tohoto důvodu je v dovolacím řízení nutno – jak zákon č. 30/2000 Sb. v citovaném přechodném ustanovení v části dvanácté, hlavě první, bodu 17. výslovně ukládá – aplikovat ony dosavadní právní předpisy.
Nejvyšší soud přitom již ve svém usnesení ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 70, vyslovil právní názor, že projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí – také – posuzování včasnosti dovolání (včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání) i zkoumání jeho přípustnosti, a že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. 1. 2001 nebo vydanému v době od 1. 1. 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.
Z obsahu spisu (ze záznamů na doručenkách u č. l. 69) je patrno, že stejnopis rozsudku odvolacího soudu byl doručen právní zástupkyni žalobců advokátce JUDr. Miladě Bohatové dne 25. 10. 2001 (totéž ostatně sami žalobci uvádějí ve svém dovolání), zástupci žalovaných advokátovi JUDr. M. H. pak dne 26. 10. 2001, takže rozsudek nabyl právní moci dne 26. 10. 2001. Jednoměsíční dovolací lhůta, jejíž běh od právní moci rozsudku započal, skončila uplynutím dne 26. 11. 2001 (pondělí), takže dovolání žalobců, sepsané dne 13. 12. 2001 a téhož dne podané u soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, bylo podáno až poté, kdy tato zákonná lhůta, jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2 věta prvá o. s. ř.), marně uplynula. Nejvyšší soud se proto nemohl zabývat přezkumem napadeného rozsudku z pohledu dovolacích důvodů, které žalobci uplatnili, ale musel opožděné dovolání podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. odmítnout.
Je třeba poznamenat, že i kdyby bylo dovolání žalobců včasné, musel by dovolací soud vyvodit zákonné důsledky podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ze skutečnosti, že v souzené věci nemá přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku oporu v žádném procesním ustanovení občanského soudním řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Zmatečnostní vady ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř. dovolatelé nenamítají a z obsahu spisu se jejich existence nepodává, nejsou naplněny předpoklady uvedené v §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nejde ani o případ podřaditelný ustanovení §239 odst. 1 nebo odst. 2 o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §234b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty prvé per analogiam o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaným, kteří by měli proti dovolatelům, nesoucím procesní zavinění na tom, že jejich dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu těchto nákladů, žádné prokazatelné výlohy v dovolacím řízení nevzešly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2002
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu