ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1329.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1329/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) I. L., a B) B. M., proti žalovanému J. E., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 90/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 1999, č. j. 13 Co 403/99-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nedílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co jeho předchozí dva zamítavé rozsudky ze dne 10. 9. 1996, č. j. 17 C 90/95-53, a ze dne 20. 11. 1997, č. j. 17 C 90/95-90, byly k odvolání žalobců zrušeny usneseními Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 1997, č. j. 11 Co 460/96-74, a ze dne 29. 9. 1998, č. j. 21 Co 309/98-117, a věc byla v obou případech vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 24. 6. 1999, č. j. 17 C 90/95-135, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobcům byt 2+1 s příslušenstvím, I. kategorie, ve 3. podlaží domu č. p. 2071, P. (dále \"předmětný byt\") do třiceti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaný nesplnil podmínky přechodu práva nájmu k předmětnému bytu dle §706 odst. 1 obč. zák., neboť ke dni smrti svého dědečka V. E. (nájemce bytu, zemřelého 1. 2. 1995) měl vlastní byt, když mu svědčilo právo nájmu služebního bytu č. 3, II. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím v P.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. listopadu 1999, č. j. 13 Co 403/99-162, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil; změnil jej ve výroku o nákladech řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci. Ve shodě s ním konstatoval, že žalovaný (který byl v řízení opakovaně slyšen) netvrdil ani neprokázal, že by jeho právo nájmu služebního bytu zaniklo. Existence pracovní smlouvy ze dne 8. 6. 1992, smlouvy o nájmu tohoto služebního bytu z téhož dne, které uzavřel s LBD P., ani skutečnost, že klíče od uvedeného bytu vrátil až dne 15. 1. 1997, nebyla v řízení žalovaným zpochybněna. Protože žalovaný nesplnil jednu ze zákonných podmínek pro přechod práva nájmu bytu, bylo dle názoru odvolacího soudu nadbytečné zabývat se otázkou, zda byla splněna další z nich - soužití žalovaného a jeho dědečka ve společné domácnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a v němž uplatněný dovolací důvod výslovně podřadil ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Dovolatel má za to, že řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění této vady spatřuje v tom, že \"jako osoba, která ve smyslu ust. §706 odst. 1 občanského zákoníku nese důkazní povinnost\", nebyl vyslechnut k otázce nájmu služebního bytu a pracovního poměru. Nemohl tak náležitě objasnit skutečnosti, které vyšly najevo až po jeho výslechu a které se ukázaly být rozhodujícími. Odvolací soud (i soud prvního stupně) tak rozhodl \"na podkladě neúplných skutkových zjištění\". Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 10. 2000, č. j. 26 Cdo 1329/2000-182, podle §243 o. s. ř. odložil vykonatelnost rozsudku Městského soudu ze dne 12. 11. 1999, č. j. 13 Co 403/99-162, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 1999, č. j. 17 C 90/95-135.
Žalobci ve svém dovolacím vyjádření navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Namítli, že žalovaný se opakovaně k nařízeným jednáním ve věci nedostavil, a že měl možnost vyjádřit se ke skutkovým okolnostem písemně.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. 11. 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen \"o. s. ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, lze přezkoumat správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť směřuje nikoli proti měnícímu, ale proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil. Nedostatek návrhu žalovaného na připuštění dovolání pak vylučuje jeho přípustnost dle §239 odst. 2 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolatel odůvodňuje přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., zabýval se dále dovolací soud posouzením jeho přípustnosti z hlediska tohoto ustanovení.
Podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení nenastává jen proto, že dřívější rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen, nýbrž jen tehdy, jestliže soud prvního stupně v rozsudku, který byl odvolacím soudem potvrzen, rozhodl jinak než ve svém dřívějším (zrušeném) rozsudku, a to z toho důvodu, že byl vázán právním názorem soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno nebo omezeno tím, že soud byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor byl jedině a výhradně určující pro rozhodnutí ve věci (srov. J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář, C.H.Beck, 4. vydání 2000, str. 724). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Jak vyplývá ze spisu, rozsudek obvodního soudu ze dne 10. 9. 1996, č. j. 17 C 90/95-53, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 12. 3. 1997, č. j. 11 Co 460/96-74, proto, že ke zjištění skutkového stavu věci bylo třeba provést další důkazy. V pořadí druhý rozsudek obvodního soudu ze dne 20. 11. 1997, č. j. 17 C 90/95-90, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 29. 9. 1998, č.j. 21 Co 309/98-117, podle §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů). Odvolací soud uložil (stejně jako v případě prvého zrušujícího usnesení) soudu prvního stupně, aby v naznačeném směru doplnil dokazování; rovněž mu uložil, aby provedené důkazy zhodnotil způsobem upraveným v §132 o. s. ř., a aby se přitom vypořádal s obsahem listinných důkazů. Pokyny k provedení dokazování nelze považovat z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. za právní názor odvolacího soudu. Důvodem zrušení předchozích rozsudků soudu prvního stupně byl tedy nedostatek skutkových zjištění a nepřezkoumatelnost rozsudku, aniž byl vysloven právní názor, podle jakých ustanovení hmotného práva je třeba právní vztah mezi účastníky posoudit, popř. jak je třeba určitý právní předpis vyložit při jeho aplikaci. Pokud pak odvolací soud ve svém prvém zrušujícím usnesení vyjádřil právní názor na výklad pojmu \"soužití ve společné domácnosti\" ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 věty prvé obč. zák., nebyl tento jeho právní názor určující pro odlišné právní posouzení věci soudem prvního stupně v jeho pozdějším, odlišném rozhodnutí spočívajícím na závěru, že žalovaný měl ke dni smrti svého dědečka vlastní byt, a že tudíž nesplnil podmínky přechodu nájmu bytu podle citovaného ustanovení. Přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nelze proto dovodit.
Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolání je přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami stanovenými v §237 odst. 2 o.s.ř.), jestliže trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř., které svou závažností způsobují zmatečnost rozhodnutí, a k jejichž existenci dovolací soud přihlédne i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Žádnou z vad tohoto druhu dovolatel sice neoznačuje přímým odkazem na §237 odst. 1 o. s. ř., nicméně z obsahu jeho dovolání se podává, že soudům obou stupňů vytýká, že \"nebyl vyslechnut k otázce nájmu služebního bytu a pracovního poměru\", a že tak \"nemohl náležitě objasnit skutečnosti, které vyšly najevo až po jeho výslechu, a které se ukázaly být rozhodujícími\". Dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda namítaná výtka odpovídá ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává.
V okolnosti, že soud v řízení neprovedl opakovaný výslech žalovaného (který, jak vyplývá z obsahu spisu, byl vyslechnut soudem prvního stupně při jednáních konaných dne 17. 10. 1999 a dne 18. 9. 1997 - viz č. l. 15, 16, 82 a 83 spisu), naplnění vady upravené v §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. spatřovat nelze, neboť občanský soudní řád - na rozdíl od práva účastníků vyjádřit se k věci a práva (i procesní povinnosti) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností - neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny, totiž rozhoduje ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jež platí rovněž v odvolacím řízení (srov. §211 o. s. ř.), soud a ten nemá zákonem uloženu povinnost provést všechny důkazy navržené procesními stranami. Případné pochybení soudu v tomto směru lze vytýkat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b) nebo c) o. s. ř., jejichž naplnění však přípustnost dovolání nezakládá. Dovolání tak nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
V této souvislosti lze poznamenat, že žalovanému nebylo odňato právo na odvolací přezkum v pořadí třetího - od předchozích dvou odlišného - rozhodnutí soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně (vycházeje přitom z jeho skutkových zjištění), nejde ani o situaci, kdy došlo ke změně právního náhledu odvolacího soudu, která by měla být důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, aby tak účastníku byla dána možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, a právně i skutkově argumentovat (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný pod č. 106 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 12, ročník 1998, III. díl, str. 93 a násl.).
Jiné vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. dovoláním tvrzeny nebyly a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává, takže nezbývá, než uzavřít, že přípustnost dovolání v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř., a žalovanému, který po procesní stránce zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost nahradit žalobcům účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Jejich výše byla stanovena v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. (dále jen \"vyhláška\"), když dovolací řízení bylo zahájeno dne 7. 2. 2000 (kdy bylo předáno dovolání k poštovní přepravě). Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání, snížené o 20% vzhledem ke společnému zastupování více účastníků, jež za každého ze žalobců činí 400 .- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7, §11 odst. 1 písm. k/, §12 odst. 4 vyhlášky), a z režijního paušálu ve výši 75 .- Kč za každého ze žalobců (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. ledna 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu