ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1488.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 1488/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně E. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. K., o zdržení se vstupu do bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. Nc 5056/2001, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. dubna 2001, č. j. 20 Co 208/2001-19, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) usnesením ze dne 6. března 2001, č. j. Nc 5056/2001-7, zamítl návrh na vydání předběžného opatření, jímž měla být uložena žalovanému povinnost, aby se do doby uvedené v návrhu zdržel – s výjimkou případů opět zde uvedených – vstupu „do bytu v prvém patře nemovitosti na adrese H. K.“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 25. dubna 2001, č. j. 20 Co 208/2001-19, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalobkyně neprokázala existenci potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků (ve smyslu §74 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“). Nadto rovněž dovodil, že navrhované předběžné opatření by znamenalo nepřiměřeně široký zásah do práv spoluvlastníka nemovitosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání především namítla, že „pro rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení usnesení soudu o předběžném opatření“, a pokračovala, že při rozhodování o zmíněném návrhu nebylo přihlédnuto „ke stavu již projednávaného návrhu rozvodového řízení“. Poté rovněž zpochybnila správnost dalších právních závěrů odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem).
Podle §237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné proto, že napadené usnesení je usnesením potvrzujícím a nikoliv měnícím, jak to pro účely přípustnosti dovolání citované ustanovení normuje. Dovolání však není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř., neboť usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na předběžné opatření, a ani usnesení, jímž odvolací soud takové rozhodnutí potvrdil, není rozhodnutím soudu ve věci samé, a nemůže mít proto – ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, jehož se dovolatelka dožaduje – „ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Přípustnost dovolání však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu, upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu ( srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř.). Ostatně ke stejnému právnímu závěru, tj. závěru, že proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření, není dovolání přípustné, dovolací soud dospěl již v usnesení ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 1533/2001, uveřejněném pod č. 29 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura. Citované usnesení bylo na společném zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky dne 18. září 2002 přijato rovněž k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a bude uveřejněno pod č. 62 v sešitě č. 9 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu