ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1528.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 1528/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. T. proti žalovaným 1) P. S. a 2) Ing. M. S., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 51/94, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2001, č. j. 19 Co 164/2001-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. února 2001, č. j. 11 C 51/94-42, zamítl návrh žalovaných na opravu chyby v protokolu o jednání ze dne 14. července 1994 ve věci sp. zn. 11 C 51/94 Obvodního soudu pro Prahu 6 a ve výroku rozsudku téhož soudu ze dne 14. července 1994, č. j. 11 C 51/94-12.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. března 2001, č. j. 19 Co 164/2001-50, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že slovní spojení „po zajištění náhradního bytu“, které mělo být v uvedeném protokolu o jednání i v citovaném rozsudku soudu prvního stupně nahrazeno podle návrhu žalovaných slovním spojením „po zajištění přiměřeného náhradního bytu“, není chybou v psaní a ani jinou zřejmou nesprávností ve smyslu §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu – uplatnili dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V dovolání především namítli, že oprava chyb v psaní a jiných zřejmých nesprávností v protokolu o jednání (§40 odst. 3 o.s.ř.) a v rozsudku (§164 o.s.ř.) není vázána na žádnou lhůtu „a nemůže být nijak dotčena nebo zhojena tím, že snad byla posléze učiněna odvolacím nebo dovolacím důvodem při opravném prostředku proti rozsudku …“. Poté – opětovně jako v návrhu na opravu – zdůraznili, že v daném případě evidentně o chybu, resp. zřejmou nesprávnost, šlo. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Protože navrhovaná oprava se týkala rozhodnutí (protokolu o jednání) ze dne 14. července 1994, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1996 zákonem č. 238/1996, či podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Přechodná ustanovení k zákonu č. 238/1995 Sb. nedávají oporu pro to, aby se v řízení postupovalo podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 1996. Šlo-li však o rozhodnutí, vydané jednoznačně přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (před 1. lednem 2001), musel soud prvního stupně, jak správně zdůraznil v písemném vyhotovení svého rozhodnutí, při opravě postupovat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001 (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 11. zákona č. 30/2000 Sb.). Z pohledu citovaného ustanovení je totiž v tomto případě nerozhodné, že rozhodl za účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., tj. po 1. lednu 2001 (logicky tomu tak muselo být už proto, že samotný návrh na opravu byl u soudu prvního stupně podán až dne 26. ledna 2001). Odvolací soud sice o odvolání žalovaných proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 30. března 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými, tj. účastníky řízení (oběma žalovanými) řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovanými v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu ustanovením §238a a §239 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §238a o.s.ř. v dané věci nejde. Citované ustanovení totiž upravuje přípustnost dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu pouze v jediném případě. Jde o situaci, kdy odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu (§238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.). O tento případ však v dané věci evidentně nejde. Lze uzavřít, že podle §238a o.s.ř. dovolání v daném případě přípustné není.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví - li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle citovaných ustanovení nemůže být dovolání přípustné především proto, že napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením ve věci samé. Pojem „věc sama“ je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede - tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 1 věty první (per analogiam) o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu