ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1537.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1537/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobkyně H. T. zastoupené advokátem, proti žalované L. K., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 301/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1999, č. j. 16 Co 398/99-166, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1999, č. j. 16 Co 398/99-166, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. června 1999, č. j. 5 C 301/93-150, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. června 1995, č. j. 5 C 301/93-45, vyhověl žalobě a proti tehdejšímu žalovanému C. K. (dále jen „původní žalovaný“) přivolil k výpovědi z nájmu „bytu 2+1 s příslušenstvím, ve 4. patře v domě č. 24, v P., č. p. 2045“. K odvolání původního žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. března 1996, č. j. 51 Co 64/96-63, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Po zjištění, že v průběhu řízení, konkrétně dne 12. května 1995, uzavřel původní žalovaný manželství s L. K., soud prvního stupně usnesením ze dne 18. února 1997, č. j. 5 C 301/93-76, připustil přistoupení manželky původního žalovaného L. K. do řízení jako účastnice řízení na straně žalovaného. Poté rozsudkem ze dne 17. listopadu 1997, č. j. 5 C 301/93-100, opětovně, avšak již ve vztahu k žalovaným C. K. a L. K., žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu výše označeného bytu. K odvolání obou tehdejších žalovaných odvolací soud usnesením ze dne 10. listopadu 1998, č. j. 29 Co 300/98-121, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu opětovně vrátil k dalšímu řízení.
Poté, co soud prvního stupně v dalším řízení zjistil, že manželství tehdejších žalovaných bylo pravomocně rozvedeno (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. prosince 1998, sp. zn. 5 C 284/98), a že žalovaní dne 20. května 1999 uzavřeli dohodu o zrušení práva společného nájmu výše označeného bytu mimo jiné s tím, že byt bude jako výlučná nájemkyně užívat žalovaná L. K., usnesením ze dne 17. června 1999, č. j. 5 C 301/93-148, připustil navrženou změnu žaloby (výrok označený jako I.), řízení proti původnímu žalovanému – v důsledku zpětvzetí žaloby vůči němu – zastavil (výrok označený jako II.) a rozhodl o nákladech řízení žalobkyně a původního žalovaného (výrok označený jako III.). V návaznosti na to rozsudkem ze dne 23. června 1999, č. j. 5 C 301/93-150, zamítl ve vztahu k žalované L. K. (dále jen „žalovaná“) žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu sestávajícího se z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství ve 3. patře napravo od schodiště při výstupu vzhůru v domě or. č. 24, popisné č. 2045 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 16. listopadu 1999, č. j. 16 Co 398/99-166, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastnic před soudem prvního stupně, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic a proti svému rozsudku připustil dovolání.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal z výpovědi z nájmu bytu ze dne 24. července 1996, adresované žalované, za zjištěno, že žalobkyně dala (vedle původního žalovaného) výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), rovněž žalované (neboť uzavřením manželství vzniklo původnímu žalovanému a žalované právo společného nájmu bytu manžely), a že zmíněnou výpověď z nájmu bytu odůvodnila stejně jako ve vztahu k prvnímu žalovanému, tedy tím, že původní žalovaný „nejméně do června 1993 přenechal byt bez souhlasu pronajímatelky a bez povolení příslušného úředního orgánu do podnájmu k nebytovým účelům firmě E., s. r. o., čímž hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu bytu“. Na základě uvedeného skutkového zjištění odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že nedopustila-li se žalovaná jako současná nájemkyně bytu jednání, jímž je odůvodněna výpověď z nájmu bytu, není uplatněný výpovědní důvod ve vztahu k ní naplněn a proto nelze k takové výpovědi z nájmu bytu přivolit; v této souvislosti pak výslovně uvedl, „že nelze přivolit k výpovědi z nájmu bytu, která nyní směřuje pouze proti žalované, jestliže se nedopustila jednání, jež mělo za následek výpověď z nájmu bytu, a k jehož vzniku došlo dlouho před tím, než uzavřela s původním nájemcem manželství … odporovalo by smyslu zákona, aby v podstatě zcela jiná osoba, která se nedopustila jednání naplňujícího znaky uvedené v §711 odst. 1 písm. d/ o.z., nesla nyní následky tohoto chování“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání - odkazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. - namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu namítla, že k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. lze ve vztahu k žalované přivolit i přesto, že se sama nedopustila jednání, naplňujícího uplatněný důvod výpovědi z nájmu bytu. Je tomu tak podle žalobkyně proto, že žalovaná musí nést důsledky jednání původního žalovaného, neboť po rozvodu manželství s původním žalovaným se stala nájemkyní bytu na základě dohody o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, vzniklého právě uzavřením manželství s původním žalovaným. V této souvislosti pak výslovně uvedla, že „nejde o běžný případ, kdy přechází nájemní vztah z jednoho nájemce na jiného … jde o specifický vztah, vyvolaný uzavřením sňatku s původním nájemcem a tím i vznikem společného nájemního vztahu a dále pak rozvodem manželství účastníků …“, a pokračovala, že „kdyby názor, vyslovený soudem byl správný, důsledně by neměla přicházet v úvahu důvodnost žaloby ani za trvání manželství žalovaných, protože i tehdy by bylo třeba klást otázku, proč by měla žalovaná, která se účastnicí nájemního vztahu stala až později, snášet důsledky někoho jiného“. Žalobkyně zastává rovněž názor, že „druhá žalovaná … nemůže nabýt více práv než původní nájemce (dříve prvý žalovaný)“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. listopadu 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je podle §239 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno, přičemž odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné.
Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
V dané věci je přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání (§239 odst. 1 o.s.ř.). Tímto výrokem je současně vymezen i dovolací důvod, neboť dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., lze odůvodnit - vedle dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. - již jen dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tj. nesprávným právním posouzením věci, jak rovněž žalobkyně správně učinila. Navíc nevymezil - li, jako v daném případě, odvolací soud ve výroku svého rozsudku právní otázku (otázky), pro kterou připustil dovolání, je dovolání přípustné pro řešení všech právních otázek, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda lze ve vztahu k žalované, která se stala po rozvodu manželství s původním žalovaným nájemkyní bytu na základě dohody o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, přivolit k výpovědi z nájmu bytu z důvodu upraveného v ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., dopustil-li se jednání, jímž je výpověď z nájmu bytu odůvodněna, původní žalovaný (nikoli žalovaná) před uzavřením manželství s žalovanou.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne – mimo jiné – písemnou výpovědí. Podle §711 odst. 1 obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu pouze z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných. Podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pak může pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Podle §719 odst. 1 věty první a druhé obč. zák. pronajatý byt nebo jeho část lze jinému přenechat do podnájmu na dobu určenou ve smlouvě o podnájmu nebo bez časového určení jen s písemným souhlasem pronajímatele. Porušení této povinnosti se považuje za porušení povinnosti podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku. Důvod výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je tedy v tomto případě naplněn za situace, kdy došlo k porušení povinnosti nájemce nepřenechat byt (jeho část) do užívání jinému bez písemného souhlasu pronajímatele. Přitom rozhodující je, že ke dni dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu nájemci, resp. druhému z manželů, jimž svědčí právo společného nájmu bytu manžely ve smyslu §703 a násl. obč. zák., k takovému porušení povinnosti nájemcem došlo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, a ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněné pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999, pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 a pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura); tento protiprávní stav však nemusí trvat i v době, kdy nájemci byla výpověď z nájmu bytu dána (doručena) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura. K výpovědi z nájmu bytu může soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998 sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď odůvodněna, rovněž prokáže; ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 8. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98, a z 24. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1456/99.
Podle §704 odst. 1 obč. zák. stal-li se některý z manželů nájemcem bytu před uzavřením manželství, vznikne oběma manželům společný nájem bytu uzavřením manželství.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že ke vzniku práva společného nájmu bytu manžely dochází přímo ze zákona (ex lege), přičemž pro účely vzniku tohoto práva není v tomto případě stanovena podmínka existence trvalého soužití manželů, jako je tomu při vzniku práva společného nájmu bytu manžely podle §703 odst. 1 obč. zák. Ustanovení §704 odst. 1 obč. zák. je přitom právní normou kogentní povahy, tj. právní normou, která vylučuje, aby si účastníci občanskoprávních vztahů upravili dohodou vzájemná práva a povinnosti odchylně (srov. §2 odst. 3 obč. zák.).
V době, kdy nájemcem předmětného bytu byl původní žalovaný, bylo jeho právo nájmu bytu postiženo výpovědí z důvodu upraveného v ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 obč. zák. Poté, a to uzavřením manželství dne 12. května 1995, vzniklo ze zákona (tj. bez ohledu na vůli účastníků předmětného občanskoprávního vztahu) podle §704 odst. 1 obč. zák. původnímu žalovanému a žalované právo společného nájmu bytu manžely. Toto právo existovalo rovněž v době dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu ze dne 24. července 1996 žalované. Původní žalovaný a žalovaná jako tehdejší společní nájemci bytu ve smyslu §703 a násl. obč. zák. měli v té době v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu postavení nerozlučných společníků (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, a ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněné pod č. 56 a 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Posuzuje-li soud existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu nájemci (druhému z manželů, kteří jsou společnými nájemci bytu), měla být naplněnost uplatněného důvodu výpovědi z nájmu bytu v tomto případě posouzena k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu žalované; přitom - vzhledem k tehdejšímu nerozlučnému společenství původního žalovaného a žalované - bylo nerozhodné, který z nich se protiprávního jednání měl dopustit, resp. že se tohoto jednání nedopustila žalovaná jako současná nájemkyně bytu, a že k protiprávnímu jednání mělo dojít před tím, než žalovaná uzavřela s původním žalovaným manželství, tj. než žalované a původnímu žalovanému vzniklo právo společného nájmu bytu manželů. Tyto okolnosti totiž mohou být významné jen pro posouzení, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu (v daném případě z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (opět srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Přitom při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. do dne výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Jestliže odvolací soud posoudil nastíněné otázky jinak, nelze jeho právní posouzení věci - s přihlédnutím k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu - pokládat za správné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl užit opodstatněně. Za této situace dovolací soud podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu; jelikož důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, bylo zrušeno rovněž toto rozhodnutí a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu