ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1662.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1662/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce A. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. S., zastoupené advokátem, a 2) V. D., o vydání klíčů a o strpění užívání bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 4/2000, o dovolání první žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2002, č. j. 11 Co 43/2002-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. března 2002, č. j. 11 Co 43/2002-54, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ( soudu prvního stupně) ze dne 31. října 2001, č. j. 8 C 4/2000-40, ve výroku, jímž byla žalovaným uložena povinnost vydat žalobci klíče od bytu I. kategorie, o dvou pokojích a kuchyňském koutu, v osmém poschodí domu čp. 1355 v P., T. ulice (dále jen „předmětný byt“, popř. „byt“), potvrdil, a ve výrocích o povinnosti žalovaných zdržet se zásahů do práva žalobce bydlet v tomto bytě a o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel mimo jiné ze skutkových zjištění, že matka žalovaných, které svědčilo užívací právo k bytu, se z něho odstěhovala dne 10. 4. 1991, že v bytě zůstali bydlet žalovaní, že první žalovaná uzavřela manželství se žalobcem dne 4. 12. 1992 a z něho se dne 15. 6. 1993 narodil nezletilý J., že žalobce se do bytu nastěhoval ještě před uzavřením sňatku. Dále vzal za prokázáno, že žalobce přestal v bytě zdržovat na podzim 1999, aby zamezil hádkám s prví žalovanou, že jejich manželství bylo rozvedeno v roce 1999 rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 8 C 315/99, že žalobce nemá do bytu přístup, neboť žalovaní vyměnili zámek u jeho vchodových dveří a že v bytě má své věci. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že na žalované dnem 10. 4. 1991 přešlo právo společného užívání bytu, které se dnem 1. 1. 1992 změnilo na právo společného nájmu ve smyslu §700 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k tomuto datu (dále jen „obč. zák.“). Dále dovodil, že vzhledem k existenci práva společného nájmu nevzniklo žalobci uzavřením manželství s první žalovanou právo společného nájmu bytu manžely, nýbrž pouze právo v bytě bydlet, které nezaniklo, neboť nebylo prokázáno, že by žalobce opustil byt trvale s úmyslem se do něj nevrátit. Protože mu žalovaní byt znepřístupnili, byla žaloba shledána oprávněnou.
Odvolací soud převzal zcela jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a shodl se i s právními závěry, které z nich byly vyvozeny. I odvolací soud uzavřel, že žalovaným svědčí právo společného nájmu bytu podle §700 odst. 1 obč. zák. a že žalobci uzavřením manželství s první žalovanou – společnou nájemkyní vzniklo pouze tzv. právo bydlení odvozené od tohoto rodině právního vztahu, které. Bez dalšího rozvodem manželství účastníků nezaniklo. I poté uvedené právo požívá ochrany (i když tato není výslovně v zákoně zakotvena) podle analogicky použitého ustanovení §712 odst. 3 obč. zák. jakožto ustanovení upravující vztahy obsahem a účelem nejbližší (§835 obč. zák. - správně §853 obč. zák.). Rozvedenému žalobci proto podle odvolacího soudu i po rozvodu manželství s první žalovanou náleží právo bydlení v bytě a jestliže mu žalovaní ve výkonu tohoto práva brání, opodstatněně se domáhá vydání klíčů. V tomto výroku byl proto rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; v ostatních výrocích byl zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s poukazem na neurčitost a nevykonatelnost žalobního petitu, jímž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným zdržet se jakýchkoli zásahů do práva žalobce bydlet v bytě.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Konkrétně namítla, že podle jednotné rozhodovací praxe soudů uzavřením manželství jednoho ze společných nájemců bytu tomuto manželovi již nevzniká společný nájem bytu a jeho právo na bydlení je odvozeno od rodinně právního vztahu ke společnému nájemci. Protože podle dovolatelky odvolací soud zaujal právní názor, že sňatkem jednoho ze společných nájemců (dovolatelky) vznikl společný nájem i jejímu manželovi bez ohledu na existenci společného nájmu sourozenců – žalovaných, spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) - je v rozporu s konstantní judikaturou. Dovolatelka proto navrhla rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušit.
Žalobce a druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, lze napadené rozhodnutí podrobit věcnému přezkumu.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek upravených v ustanoveních §237 odst. 1 písm. b/ a písm. c/ o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Taková situace v dané věci nenastala.
Není - li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (ů 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v §237 odst. 3 o. s. ř. O takový rozsudek jde zejména tehdy, řeší - li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší - li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. může být přípustné jen tehdy, je - li v něm dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (tj. právní otázky, na níž bylo rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci založeno). Současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Tak tomu je tehdy, posuzoval - li odvolací soud právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Řeší - li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy - bez ohledu na výše uvedené předpoklady - po právní stránce zásadní význam.
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově vymezen. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, jestliže dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. Když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
Jen s posouzením těchto právních otázek (objektivně otevřených dovolacímu přezkumu, které současně dovolatel fakticky dovoláním napadl) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě odůvodnila dovolatelka přípustnost dovolání tvrzením, že odvolací soud zaujal právní názor, který je v rozporu s konstantní judikaturou. Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že „sňatkem jednoho ze společných nájemců (tedy dovolatelky) vznikl společný nájem i jejímu manželovi bez ohledu na existenci společného nájmu sourozenců J. S. a V. D.“ (dovolatelky a druhého žalovaného).
Podle ustálené judikatury (srovnej rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 23/1989) pokud jeden z manželů za trvání manželství nabude právo společného užívání bytu příslušejícímu jemu a další osobě společně (§172 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992 - nyní §700 odst. 1 obč. zák.), nevzniká k tomuto bytu právo společného užívání bytu manžely (§175 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992 - nyní §703 odst. 1 obč. zák.). Totéž platí i tehdy, jestliže jeden ze společných uživatelů bytu uzavřel manželství již za existence společného užívacího práva k bytu. Od této judikatury nenastal odklon ani v současné rozhodovací praxi (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2002, sp. zn. 28 Cdo 449/2002).
V projednávané věci, jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud z této ustálené praxe vycházel, když jeho rozhodnutí stojí mimo jiné na právním závěru, že žalovaným svědčí společný nájem bytu podle §700 odst. 1 obč. zák. (který nebyl dovolatelkou v dovolání zpochybněn) a že žalobci uzavřením sňatku vzniklo pouze tzv. právo bydlení. Nelze tedy dát dovolatelce za pravdu, že rozsudek odvolacího soudu je založen na jí formulovaném právním názoru, který učinila předmětem své kritiky v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Za této situace nezbylo, než učinit závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tudíž dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá stavu, kdy žalobci nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti první žalované (dovolatelce) nárok (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu