ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.181.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 181/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. B. proti žalované městské části P. – Ř., o určení přechodu nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 205/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2000, č. j. 58 Co 156/2000-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 10. 1999, č. j. 9 C 205/97-44, zamítl žalobu na určení, že \"nájem bytu v domě Š. 1263, P. – Ř., o velikosti 1+kk (dále \"předmětný byt\"), po paní B. B., přešel na základě §706 o. z. na navrhovatele\"; dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce - byť byl u své babičky B. B. (nájemkyně předmětného bytu, zemřelé 12. 11. 1996) hlášen k trvalému pobytu od 27. 5. 1993 - se jmenovanou v bytě nebydlel a nesdílel s ní společnou domácnost. Na základě toho uzavřel, že nebyla splněna jedna ze zákonných podmínek pro přechod práva nájmu bytu dle §706 obč. zák.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 7. 2000, č. j. 58 Co 156/2000-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování výslechem svědka J. B. (otce žalobce) a listinnými důkazy, ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce nesplnil podmínku soužití se zemřelou nájemkyní bytu ve společné domácnosti v den její smrti ve smyslu §706 odst. 1 věty prvé obč. zák. Vycházeje z názoru, že k naplnění uvedené podmínky je nutné, aby soužití nájemce bytu a další osoby bylo trvalé povahy, podložené úmyslem těchto osob založit a vést spolužití nikoliv jen na přechodnou dobu, dospěl k závěru, že o takovýto případ v dané věci nešlo; i když žalobce za svojí babičkou do předmětného bytu docházel, podílel se na zajišťování péče o ni a občas u ní též přespal, nikdy se k ní fakticky nenastěhoval, a pobýval v bytě svých rodičů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a §239 odst. 2 o. s. ř., a v němž uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a), c) a d) o. s. ř. Naplnění prvého z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje v tom, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, konkrétně tím, že se soud \"nezabýval jeho tvrzením, že má k dispozici další důkazy\"; za \"závažnou procesní vadu\" dále považuje skutečnost, že \"nebyl v průběhu jednání dotázán na to, zda navrhuje další důkazy, event. zda má nějaké další procesní návrhy\". Odvolací soud (uvádí se dále v dovolání) \"nevyslovil během ústního jednání svůj právní názor na věc a nedal tím žalobci žádnou možnost na jeho výklad příslušných zákonných ustanovení reagovat\", a \"... bez dalšího vynesl potvrzující rozsudek, ačkoli měl rozhodnutí soudu I. stupně zrušit a vrátit mu věc k dalším řízení\". V doplnění dovolání pak uvádí, že naplnění vady dle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. spatřuje i v tom, že nebyl proveden výslech svědkyně M. K. (údajně z důvodu, že jmenovaná zemřela, avšak žalobce tvrdí, že ji potkal v domě, v němž se předmětný byt nachází), jakož i v tom, že v řízení nebyly řádně provedeny důkazy, o něž soud prvního stupně opřel svoje rozhodnutí; v této souvislosti poukázal na „protokol o výpovědi žalobce sepsaný dne 27. 5. 1993, a na protokoly sepsané se sousedy paní M. K. a panem V. K.“. Uvedené důkazy nebyly \"posouzeny jako celek\" a \"žalobci nebylo umožněno se k nim při ústním jednání vyjádřit\"; tím byla \"porušena zásada ústnosti a přímosti\". Odvolacímu soudu dále vytýká, že \"nesprávně vyložil\" ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. a namítá, že k naplnění pojmu společné domácnosti \"stačí i relativně krátká doba vedení společné domácnosti\", a že skutková zjištění soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatel má za to, že z provedených důkazů \"jednoznačně\" vyplývá, že se ke své babičce nastěhoval již několik měsíců před její smrtí, že zde pravidelně bydlel, a že vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu \"se dalo přepokládat\", že jejich soužití bude trvalé povahy. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání není přípustné a obsáhle vyvracela argumenty dovolatele ohledně uplatněných dovolacích důvodů.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. 7. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen \"o. s. ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, lze přezkoumat správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť směřuje nikoli proti měnícímu, ale proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil. Protože žalobce - jak vyplývá z obsahu spisu - neučinil před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na připuštění dovolání - je vyloučena jeho přípustnost dle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. (z něhož ji mylně dovozuje dovolatel).
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolání je přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami stanovenými v §237 odst. 2 o.s.ř.), jestliže trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř., které svou závažností způsobují zmatečnost rozhodnutí, a k jejichž existenci dovolací soud přihlédne i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatel výslovně namítá vadu upravenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává.
V okolnosti, že odvolací soud neprovedl žalobcem navrhované důkazy, vadu dle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. spatřovat nelze, neboť občanský soudní řád - na rozdíl od práva účastníků vyjádřit se k věci a práva (i procesní povinnosti) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností - neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny, totiž rozhoduje ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jež platí rovněž v odvolacím řízení (srov. §211 o. s. ř.), soud a ten nemá zákonem uloženu povinnost provést všechny důkazy navržené procesními stranami. Případné pochybení soudu v tomto směru lze vytýkat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b) nebo c) o. s. ř., jejichž naplnění však přípustnost dovolání nezakládá.
Námitka dovolatele, že \"nebyl v průběhu jednání dotázán na to, zda navrhuje další důkazy, event. zda má nějaké další procesní návrhy\", není důvodná. Jestliže je účastník řízení zastoupen advokátem s procesní plnou mocí (§25 o. s. ř.) - jako tomu bylo v dané věci (viz plnou moc na č. l. 50 udělenou žalovaným advokátovi) - jeho procesní práva a povinnosti vykonává jeho zástupce. Jak je patrno z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 28. 7. 2000 (č. l. 61 až 64), zástupci obou účastníků před vyhlášením napadeného rozsudku k dotazu soudu uvedli, že „další návrhy ani přednesy nečiní“.
Rovněž není opodstatněná dovolací námitka, že odvolací soud „nevyslovil během ústního jednání svůj právní názor na věc a nedal tím žalobci žádnou možnost na jeho výklad příslušných zákonných ustanovení reagovat\", a \"... bez dalšího vynesl potvrzující rozsudek, ačkoli měl rozhodnutí soudu I. stupně zrušit a vrátit mu věc k dalším řízení\". Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud se (i po doplnění dokazování) ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, a spolu s ním dospěl k závěru o nenaplnění podmínky soužití žalovaného a zemřelé nájemkyně bytu ve společné domácnosti ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 věty prvé obč. zák. Nejde tedy o situaci, kdy došlo ke změně právního náhledu odvolacího soudu, která by měla být důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, aby tak účastníku byla dána možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, a právně i skutkově argumentovat (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný pod č. 106 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 12, ročník 1998, III. díl, str. 93 a násl.).
Dovolatel dále spojuje naplnění vady podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. s námitkou, že v řízení nebyly řádně provedeny důkazy, přičemž poukazuje na „protokol o výpovědi žalobce sepsaný dne 27. 5. 1993, a na protokoly sepsané se sousedy paní M. K. a panem V. K., jakož i s námitkou, že \"žalobci nebylo umožněno se k nim při ústním jednání vyjádřit\", čímž byla \"porušena zásada ústnosti a přímosti\".
Podle §122 odst. 1 o. s. ř. (jež platí i v řízení odvolacím - §211 o.s.ř.) dokazování provádí soud při jednání. Účastníci mají právo se vyjádřit k důkazům, které byly provedeny (§123, §211 o. s. ř.). Ve smyslu ustanovení §125 (§211) o.s.ř. jedním z důkazních prostředků je listina. Důkaz listinou se provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah (§129 odst. 1, §211 o.s.ř.).
Jak vyplývá z obsahu spisu (z protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 13. 10. 1999 na č. l. 39 verte), byly u tohoto jednání přečteny (mimo jiné) i originály listin - protokoly z jednání u žalované, a to o výpovědi žalobce ze dne 5. 3. 1997 (v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i v dovolání nesprávně uvedeno datum 27. 5. 1993), jakož i protokoly sepsané s M. K. a V. K. Z obsahu výše uvedeného protokolu o jednání před soudem prvního stupně se dále podává, že zástupci účastníků neměli k provedeným důkazům připomínky. Jak je patrno z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 28. 7. 2000 (č. l. 63), byl na žádost právního zástupce žalované opětovně proveden důkaz listinou ze dne 5. 3. 1997, tak, že její obsah byl pověřeným členem senátu přečten. Z obsahu posléze uvedeného protokolu též vyplývá, že právní zástupce žalobce se k tomuto důkazu vyjádřil a hodnotil jej.
Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů postupovaly při provedení důkazu shora označenými listinami v souladu s ustanoveními §122 odst. 1, §123 a §129 odst. 1 (§211) o. s. ř., a že žalobci nebyla odňata jeho procesní práva.
Dovolání tak nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Jiné vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. dovoláním tvrzeny nebyly a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává, takže nezbývá, než uzavřít, že přípustnost dovolání v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout, aniž se mohl zabývat uplatněnými dovolacími důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř., a žalobci, který po procesní stránce zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Jejich výše byla stanovena v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. (dále jen \"vyhláška\"), když dovolací řízení bylo zahájeno dne 10. 11. 2000 (kdy bylo dovolání předáno k poštovní přepravě). Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání ve výši 500.- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky), a z režijního paušálu ve výši 75.- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. ledna 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu