ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1913.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1913/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce města H. proti žalované M. S., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 1786/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2001, č.j. 38 Co 382/2000-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 8. 3. 2000, č.j. 4 C 1786/99-19, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 3 o velikosti 3 pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícího se ve 2. podlaží domu č.p. 3627, č. o. 13, v H. (dále též jen „předmětný byt“ nebo „byt“), kterou dal žalobce žalované z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (výrok I.). Rozhodl, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok II.), vyslovil, že žalovaná „a všichni, kdo s ní v bytě bydlí“ jsou povinni vyklidit byt a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů poté, kdy „jim“ bude zajištěn náhradní byt (výrok III.), a zavázal žalovanou nahradit žalobci náklady řízení (výrok IV.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 12. 2001, č.j. 38 Co 382/2000-68, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. Ve výroku II. prvostupňový rozsudek změnil tak, že „nájemní poměr žalované skončí uplynutím výpovědní lhůty v délce tří měsíců, jež počne běžet prvým dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku“. Odvolací soud rovněž změnil rozsudek okresního soudu ve výroku III. tak, že žalovaná je povinna byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů po zajištění přístřeší. V návaznosti na rozhodnutí o odvolání ve věci samé uložil krajský soud žalované také povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, z jehož obsahu se podává, že jeho důvodnost (správně přípustnost) opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., vycházejíc z toho, že „došlo ke změně rozsudku“, a dále o ustanovení §241 odst. 2 o. s. ř., neboť podle jejího názoru došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a řízení je postiženo vadou spočívající v nesprávné protokolaci u krajského soudu. Ač bylo dovolání sepsáno advokátem, nebylo v něm uvedeno, čeho (jakého rozhodnutí o dovolání) se dovolatelka domáhá; naproti tomu v něm byl obsažen návrh, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Soud prvního stupně rozhodoval dne 8. 3. 2000, tedy předtím, než byl zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „občanský soudní řád“) novelizován zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“ (účinnost této novelizace nastala dne 1. 1. 2001). Nemohl tedy aplikovat jiná ustanovení občanského soudního řádu než ta, která byla jeho součástí před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Krajský soud v Brně sice o odvolání žalované proti prvostupňovému rozsudku rozhodoval dne 20. 12. 2001, musel se ale řídit přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb., podle nichž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů – tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.).
Také Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) musel řešit otázku, zda o dovolání, které žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu, má rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění ode dne účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (od 1. 1. 2001), anebo podle procesních norem, které občanský soudní řád obsahoval před tímto datem. Odpověď je rovněž obsažena v přechodných ustanoveních k zákonu č. 30/2000 Sb.: podle jeho části dvanácté, hlavy první, bodu 17. se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Rozhodnutí odvolacího soudu, které by se mělo stát předmětem dovolacího přezkumu, bylo sice vydáno po 1. 1. 2001, avšak po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ ve výše vyloženém smyslu, tedy po řízení, v němž odvolací soud správně aplikoval občanský soudní řád ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (dále též jen „o. s. ř.“). Z tohoto důvodu nelze v dovolacím řízení postupovat podle novelizovaného znění občanského soudního řádu, jak zřejmě (podle odkazů na jednotlivá procesní ustanovení zmíněná v dovolání) dovozuje dovolatelka, ale je nutno – jak výslovně ukládá zákon č. 30/2000 Sb. v citovaném přechodném ustanovení – aplikovat ony dosavadní právní předpisy.
Projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. se přitom rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. 1. 2001 nebo vydanému v době od 1. 1. 2001 po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů lze podle §240 odst. 1 věty prvé o. s. ř. podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 70).
Z obsahu spisu se podává, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen právnímu zástupci žalobce dne 29. 1. 2002, žalované pak dne 30. 1. 2002. Nabyl tedy právní moci dne 30. 1. 2002 a poslední den jednoměsíční lhůty k podání dovolání, počítané podle pravidel obsažených v §57 odst. 2 větě prvé o. s. ř., připadl na čtvrtek 28. 2. 2002. Jestliže bylo dovolání žalované, sepsané dne 20. 3. 2002 prostřednictvím advokáta, jemuž udělila plnou moc dne 18. 3. 2002 (viz č.l. 77), podáno u soudu prvního stupně až dne 22. 3. 2002, stalo se tak až poté, kdy marně uplynula zákonná dovolací lhůta, jejíž zmeškání nelze prominout (§241 odst. 2 věta prvá o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto nemohl zabývat otázkou zda (popř. v jakém rozsahu) je dovolání žalované přípustné, ani jeho důvodností, ale – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) – je musel podle ustanovení §241b odst. 4, §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. odmítnout jako opožděně podané.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. (per analogiam), neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila odmítnutí dovolání, nemá na náhradu těchto nákladů právo, a žalobci v souvislosti s řízením před dovolacím soudem žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2002
JUDr. Hana Müllerová, v.r.
předsedkyně senátu