ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1972.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1972/2002-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce V. Š., proti žalovaným 1) obec h. m. P., zastoupené advokátkou, a 2) městská část P., o zaplacení nájemného a předložení vyúčtování veškerých příjmů z nájemného, záloh na služby a výdajů za služby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 45/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2002, č. j. 22 Co 36/2002-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 6. září 2001, č. j. 10 C 45/2001-77, zastavil (podle §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2000, tj. ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb.) řízení o žalobě, jíž se žalobce domáhal proti žalovaným zaplacení nájemného z nemovitostí v žalobě označených a dále uložení povinnosti předložit mu vyúčtování veškerých příjmů z nájemného, záloh na služby a výdajů za služby týkajících se nemovitostí za dobu od 1. srpna 1999 do nabytí právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. V odůvodnění citovaného usnesení uvedl, že žaloba „postrádá potřebné náležitosti …“, a že žalobce výzvě soudu nevyhověl a žalobu v poskytnuté lhůtě neopravil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. ledna 2002, č. j. 22 Co 36/2002-120, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud mimo jiné rovněž dovodil, že žaloba je neprojednatelná, „protože nevymezuje řádně předmět řízení, o kterém by soud mohl rozhodnout“, a pokračoval, že „nemůže si soud sám stanovit, kolik má činit žalovaná částka, jaké bude žalované období, ba ani kolik budou činit úroky …“. V poučení (srov. §169 odst. 1 ve spojení s ustanovením §211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) citovaného rozhodnutí odvolací soud uvedl, že „proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné“.
Žalobce (nezastoupený advokátem) doručil dne 22. srpna 2002 odvolacímu soudu podání, označené jako „dovolání do usnesení ze dne 31.1.2002 č. j. 22 Co 36/2002-120“. Následně uvedené podání doplnil podáním doručeným odvolacímu soudu dne 11. září 2002. V těchto podáních, které lze – s přihlédnutím k jejich obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – pokládat za dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 31. ledna 2002, č. j. 22 Co 36/2002-120, popsal důvody svého nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce je dovoláním opožděným.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Lhůta k podání dovolání je lhůtou procesní a zákonnou, nemůže být prodloužena a její zmeškání nelze prominout (srov. §55, §58 odst. 1, §240 odst. 2 věta první o.s.ř.). Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (§240 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Podle §240 odst. 3 věty první o.s.ř. je lhůta zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení (§240 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Protože dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce, bude – pro účely počátku běhu lhůty k podání dovolání – rozhodující den (datum), kdy bylo napadené rozhodnutí doručeno dovolateli (žalobci).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobci, který ani netvrdil, že se v místě doručení nezdržoval, bylo uvedené usnesení doručeno náhradním způsobem (§46 odst. 2 o.s.ř.) – s přihlédnutím k ustanovení §57 odst. 2 větě druhé o.s.ř. – v pondělí 15. dubna 2002. Od uvedeného dne, tj. od 15. dubna 2002, počala plynout dvouměsíční dovolací lhůta, jejíž poslední den – s přihlédnutím k ustanovením §57 odst. 2 věty první a druhé o.s.ř. – připadl na pondělí 17. června 2002. I kdyby dovolací lhůta byla čtyřměsíční (pokud by v daném případě ve smyslu §240 odst. 3 věty druhé o.s.ř. bylo lze dovodit, že napadené usnesení obsahuje nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné), připadl by konec lhůty na čtvrtek 15. srpna 2002. Dovolání, podané k poštovní přepravě dne 20. srpna 2002 a odvolacímu soudu doručené dne 22. srpna 2002, je za této situace dovoláním evidentně opožděným.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) pozdě podané dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218a o.s.ř.); přitom vzhledem k ustanovení §241b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. bylo nerozhodné, že v daném případě nebyla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. listopadu 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu