ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1989.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1989/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobkyně S. B., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. J., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 49.926,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 207/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2000, č. j. 25 Co 814/99-87, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. května 2000, č. j. 25 Co 814/99-87, změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (soudu prvního stupně) ze dne 10. září 1999, č. j. 15 C 207/98-61, tak, že výrokem označeným jako I. zamítl „žalobu se žádostí, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci 49.926,- Kč spolu s 2,5 promile denně z částky 27.021,- Kč za období od 1.10.1998 do zaplacení“, a výrokem označeným jako II. rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Na základě provedeného dokazování (a vycházeje z toho, že skutkový stav nebyl mezi účastníky sporný) učinil odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - zjištění, že v roce 1970 byla uzavřena hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků k výstavbě bytových jednotek v N. (dále též jen „smlouva o sdružení“ nebo „smlouva“), že tuto smlouvu uzavřeli mimo jiných rovněž právní předchůdce žalobkyně J. s., n. p., D. a P. m. v., n. p., N. jako právní předchůdce akciové společnosti P. P. M. L. se sídlem v N. (dále též jen „P.“), že na jejím základě vzniklo P. m. v., n. p., N. tzv. dispoziční právo ke 12 bytovým jednotkám (včetně bytu žalovaného), a že podle článku VIII. této smlouvy měl každý z „podílníků“ právo „provádět inkaso náhrady za užívání bytu“. Současně vzal za prokázané, že žalovanému byl byt, jehož je nájemcem (dále jen „předmětný byt“), přidělen a odevzdán do užívání P. m. v., n. p., N. (právním předchůdcem společnosti P.), a že žalobkyně je (a byla i v období od 1. ledna 1996 do 30. září 1998) vlastníkem domu čp. 892 v N. (dále též jen „předmětný dům“), v němž se nachází byt užívaný žalovaným. Na tomto skutkovém základě dovodil, že právo P. (právního nástupce P. m. v., n. p., N.) rozhodovat o přidělení určených bytů, založené smlouvou o sdružení, zrušením hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů, nezaniklo. Jestliže se totiž právo osobního užívání bytu změnilo podle ustanovení §871 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, na právo nájmu, pak se rovněž právo rozhodovat o přidělování bytů transformovalo na právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k bytům, k nimž P. náleží dispoziční oprávnění. V této souvislosti odvolací soud odkázal na právní názor, který Nejvyšší soud České republiky dovodil již v rozsudku ze dne 18. listopadu 1998, sp. zn. 29 Cdo 154/98, uveřejněném pod č. 32 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura. Stejně tak se „právo účastníka dotčené hospodářské smlouvy provádět inkaso úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené (srov. čl. VIII. hospodářské smlouvy) transformovalo v právo výběru nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu“, jak to vyjádřil odvolací soud, a uzavřel, že žalobkyně za této situace není v projednávané věci aktivně věcně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení „§238 odst. 1“ (správně §238 odst. 1 písm. a/) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a v němž - odkazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ téhož zákona - namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnila správnost právního závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace v dané věci. Vyjádřila totiž názor, že jí „přísluší výplata nájemného, a to nejen z titulu vlastnictví (předmětného domu) … Nárok na výplatu nájemného totiž vznikl žalobci již mnohem dříve z jiného právního titulu“. Jestliže pouze žalobkyni (a nikoliv rovněž P. m. v., n. p., N.) vzniklo na základě zákona č. 98/1988 Sb. právo hospodaření s národním majetkem (přeměnou institutu správy národního majetku v právo hospodaření), pak pouze jí příslušelo „právo plně hospodařit s veškerými věcmi, majetkovými právy a pohledávkami, které se týkaly státem svěřeného majetku“. Jelikož žalobkyně nebyla v právu hospodaření k předmětnému domu ničím omezena, náleží jí rovněž „nároky z inkasa nájemného z předmětných bytů již od roku 1988“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. května 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v celém rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda žalobkyně je v projednávané věci aktivně věcně legitimována.
Již v rozsudku ze dne 18. listopadu 1998, sp. zn. 29 Cdo 154/98, uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 6 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 32 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), tj. v rozsudku, který v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil rovněž odvolací soud, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že právo účastníka smlouvy o sdružení rozhodovat o přidělování bytů, postavených na základě sdružení prostředků k jejich výstavbě, se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo v právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k těmto bytům. V rozsudcích z 18. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1510/2000, z 19. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1892/98, z 25. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 587/2000, z 26. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 585/2000 a z 26. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1275/2000, pak Nejvyšší soud České republiky z výše uvedeného právního názoru vyšel a dále dovodil, že stejně tak nezaniklo ani právo účastníků smlouvy o sdružení, sjednané v této smlouvě, vybírat úhradu za užívání bytů, jichž se týkalo přidělovací právo jednotlivých účastníků smlouvy o sdružení („podílníků“), ale že se transformovalo v právo vybírat (přijímat) nájemné od dosavadních nájemců těchto bytů. Dále v citovaných rozsudcích rovněž dovodil, že s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, nemohlo k zániku těchto práv dojít ani privatizací státního podniku S. B., jehož majetek přešel na žalobkyni, neboť zákon zde výslovně stanovil, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Ani v projednávané věci neshledal dovolací soud důvod odchýlit se od citovaných právních názorů.
Vzhledem k výše uvedenému lze v dané věci pokládat za správný právní závěr, že právo P. provádět inkaso náhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené (srov. čl. VIII. smlouvy o sdružení) nezaniklo - transformovalo se v právo výběru nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, jinak řečeno, že toto právo nenáleží vlastníku předmětného domu, jímž je žalobkyně, a že právě proto žalobkyně, které toto právo nesvědčilo a ani nesvědčí, není v dané věci aktivně věcně legitimována. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tudíž nebyl užit opodstatněně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně nebyla v tomto řízení úspěšná a procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu