ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.2167.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 2167/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalovanému: D. s., o zaplacení částky 24.652,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 254/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2002, č.j. 20 Co 211/2002 – 33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 10. 2001, č.j. 22 C 254/2000 – 24, zamítl žalobu na zaplacení částky 24.652,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku obvodního soudu podala žalobkyně odvolání, které soud prvního stupně – jak v předkládací zprávě pro odvolací soud uvedl – považoval za včasné. Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 15. 5. 2002, č.j. 20 Co 211/2002 – 33, odmítl toto odvolání jako opožděně podané (§218a o. s. ř.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Závěr o opožděnosti odvolání opřel o skutečnost, že patnáctidenní odvolací lhůta, o níž byla žalobkyně v písemném vyhotovení rozsudku řádně poučena, uplynula dnem 27. 12. 2001, že žalobkyně podala odvolání sice před tímto datem, adresovala je ale Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (jemuž došlo 21. 12. 2001), a že tento soud je doručil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni) až dne 3. 1. 2002, tj. poté, kdy již odvolací lhůta skončila.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Uvedla v něm, že \"dovolání je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ zákona č. 238/1995 Sb. a je podáno z důvodu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ citovaného zákona\". Vyjádřila názor, že o jejím odvolání proti prvostupňovému rozsudku měl odvolací soud \"podle bodu 15 hlavy I. Přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.\" rozhodnout podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle právní úpravy \"platné do 31. 12. 2000\", protože návrh na vydání platebního rozkazu v této věci byl Obvodnímu soudu pro Prahu 1 zaslán 5. 10. 2000, soud prvního stupně vydal dne 11. 10. 2000 platební rozkaz, proti němuž podal žalovaný odpor, a Obvodní soud pro Prahu 1 \"následně\" žalobu zamítl rozsudkem č.j. 22 C 254/2000 – 24. Dovolatelka namítala, že \"podle právní úpravy platné do 31. 12. 2000\" soud prvního stupně předběžně zkoumal včasnost odvolání, spis pak předložil odvolacímu soudu s tím, že odvolání bylo podáno včas, a \"toto konstatování\" měl odvolací soud \"vzít v úvahu a nařídit jednání ve věci\". Vycházejíc z tvrzení, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, navrhla dovolatelka, aby je dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
V daném případě byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 30. 10. 2001, tedy po dni 1. 1. 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen \"zákon č. 30/2000 Sb.\"). V souladu s bodem 1 části dvanácté, hlavy první zákona č. 30/2000 Sb., podle kterého platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, proběhlo řízení před obvodním soudem podle ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů včetně změn vyplývajících ze zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen též jen \"o. s. ř.\" nebo \"občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2001\"). V odvolacím řízení proto nepřicházela v úvahu aplikace \"dosavadních právních předpisů\" ve smyslu přechodného ustanovení obsaženého v bodu 15 části dvanácté, hlavy první zákona č. 30/2000 Sb., jak dovozuje dovolatelka; není přitom podstatné, že řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2001, ani to, že před uvedeným datem vydal soud prvního stupně platební rozkaz, zrušený následně včasným odporem žalovaného (srov. též usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2001, sp. zn. 11 Co 716/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 45). Rovněž v dovolacím řízení je nutno postupovat podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, neboť není splněn žádný z předpokladů pro aplikaci \"dosavadních právních předpisů\" podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2001 upravuje přípustnost dovolání v ustanoveních §237, §238, §238a a §239, v žádném z nich ale není zakotvena možnost podat tento mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Opravným prostředkem, jímž může účastník řízení takové rozhodnutí napadnout, je žaloba pro zmatečnost (srov. ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř.).
Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat přezkumem správnosti napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému v dovolacím řízení nevzešly prokazatelné náklady, k jejichž náhradě by jinak byla dovolatelka povinna.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2002
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu