ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.2262.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 2262/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 365/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2001, č.j. 16 Co 389/2001-194, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1. 975.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 8. 2001, č. j. 15 C 365/96-174 (poté, co jeho v pořadí třetí, vyhovující rozsudek ze dne 24. 1. 2001, č. j. 15 C 365/96-131, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2001, č. j. 16 Co 197, 198/2001-164), zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu účastníků k bytu č. 7, sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, ve druhém patře domu č. 1047/60, ulice P. v P. (dále „předmětný byt“); současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal - kromě jiného – za prokázáno, že předmětný byt byl přidělen žalovanému jako byt podnikový rozhodnutím jeho tehdejšího zaměstnavatele n. p. A. P. ze dne 5. 4. 1986, a že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 25. 1. 1993. Obvodní soud, vycházeje z právního názoru, vysloveného ve shora označeném zrušujícím usnesení, dospěl k závěru, že vzhledem k charakteru předmětného bytu jako bytu podnikového nevzniklo k němu účastníkům právo společného užívání bytu manžely; v důsledku toho jim nemohlo - účinností zákonů č. 509/1991 Sb. a č. 102/1991 Sb. – vzniknout právo společného nájmu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2001, č. j. 16 Co 389/2001-194, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ve shodě s ním dovodil, že účastníkům k předmětnému bytu nesvědčí právo společného nájmu. Konstatoval, že byl-li předmětný byt v roce 1986 přidělen žalovanému jako byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace (mezi něž patřily dle §7 tehdy platné vyhlášky č. 45/1964 Sb. i byty podnikové), nemohlo k němu vzhledem k ustanovení §182 občanského zákoníku v tehdy platném znění vzniknout právo společného užívání bytu manžely. Nesvědčilo-li pak účastníkům ke dni nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. (k 1. 1. 1992), resp. zákona č. 102/1992 Sb. (k 5. 3. 1992) právo společného užívání, nemohlo jim vzniknout dle §871 odst. 1 obč. zák. právo společného nájmu, byť předmětný byt nesplňoval k uvedenému datu znaky služebního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a v němž uplatněný dovolací důvod podřadila ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu. Dovolatelka má za to, že nezměnilo-li se dle §871 odst. 4 obč. zák. právo osobního užívání bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace na nájem služebního bytu, ale toliko na nájem bytu (jako tomu je v dané věci), vzniklo oběma účastníkům (nejpozději k 5. 3. 1992) podle ustanovení §703 odst. 1 obč. zák. právo společného nájmu, a to bez ohledu na to, že žalobkyni dle právní úpravy platné do 31. 12. 1991 svědčilo pouze odvozené právo k bytu. Dovolatelka poukazuje na to, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 424/96, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalovaný (vystupující tehdy jako žalobce) domáhal jejího vyklizení z předmětného bytu, a to s odůvodněním, že účastníkům svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu. Poukazuje též na svoji nepříznivou bytovou a rodinnou situaci, vyvolanou tím, že jí žalovaný znemožnil užívání předmětného bytu. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 2 o.s.ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se ze spisu nepodávají; Nejvyšší soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu jsa přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že předmětný byt byl přidělen žalovanému za trvání manželství účastníků (v roce 1986) jeho tehdejším zaměstnavatelem jako byt podnikový. Dovoláním není ani zpochybněno, že vzhledem k charakteru tohoto bytu jako bytu podnikového nevzniklo k němu účastníkům právo společného užívání.
Podle §871 odst. 1 obč. zák. právo osobního užívání bytu, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona (míněno zákona č. 509/1991 Sb., tj. ke dni 1. 1. 1992), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem. Společné užívání bytu manžely se mění na společný nájem.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že pro vznik práva společného nájmu bytu manžely podle citovaného ustanovení bylo podmínkou, aby byl byt před 1. 1. 1992 ve společném užívání manželů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 26 Cdo 2318/98, ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, pod pořadovým číslem 111, ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, C 325). Nevzniklo-li před uvedeným datem právo společného užívání bytu manžely - jako tomu bylo u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace (srov. §182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991), mezi něž patřily i byty podnikové (§7 tehdy platné vyhlášky č. 45/1964 Sb.), nemohlo tzv. \"dodatečně\" vzniknout právo společného nájmu bytu manžely, a to ani kdyby podle §871 odst. 4 obč. zák. se osobní užívání nepřeměnilo na nájem služebního bytu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8/1997, pod pořadovým číslem 61, odůvodnění rozsudku ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým číslem 36).
Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu, že účastníkům nesvědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu, je správný. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl. Dovolací námitkou vztahující se k řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 424/96, resp. k rozhodnutí v něm vydaném, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť toto rozhodnutí není předmětem dovolacího přezkumu v projednávané věci. Rovněž tak nemohl přihlédnout k bytové, resp. rodinné situaci žalobkyně, neboť uváděné okolnosti nelze – při neexistenci práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu – v souzené věci zohlednit.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 věty první o. s. ř. a žalovanému, který byl v dovolacím řízení úspěšný, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900.- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/ 1997 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. prosince 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu