ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.2366.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2366/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyň A) M. Z. a B) D. Z., zastoupeným advokátkou, proti žalovanému O. Z., zastoupenému advokátkou, o úpravu užívání bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 470/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2000, č. j. 11 Co 36/2000-50, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni M. Z. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní D. Z. a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června 1999, č. j. 7 C 470/97-22, zamítl žalobu na úpravu užívání „bytu o rozloze 2 + 1+ komora s příslušenstvím, I. kategorie, v přízemí domu č. p. 575 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně M. Z. (dále též jen „žalobkyně“) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. dubna 2000, č. j. 11 Co 36/2000-50, připustil změnu žaloby podle přednesu u odvolacího jednání dne 10. dubna 2000 (výrok označený jako I.), rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní M. Z. a žalovaným změnil tak, že žalobě této žalobkyně na úpravu užívání předmětného bytu vyhověl (výrok označený jako II.), vyslovil, že ve vztahu k žalobkyni D. Z. zůstává rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé nedotčen, rozhodl, že ve výroku o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že jejich náhrada se této žalobkyni nepřiznává (výrok označený jako III.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výroky označené jako IV. a V.).
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za zjištěno, že žalobkyně M. Z. a žalovaný byli manželé, že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. ledna 1996, č. j. 19 C 364/95-20, a že žalobkyně D. Z. je jejich dcera. Poté rovněž zjistily, že za trvání manželství bydleli v předmětném bytě, že předmětný dům je v podílovém spoluvlastnictví žalovaného a jeho bratra V. Z., a že spoluvlastníci domu se na uvedeném užívání bytu (bydlení žalovaného s rodinou v předmětném bytě) dohodli. Nakonec vzaly za zjištěno, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. června 1997 ve spojení s usnesením ze dne 8. srpna 1997 byl ve věci sp. zn. 19 C 71/96 schválen mezi spoluvlastníky domu na straně jedné a žalobkyněmi na straně druhé smír, v němž se M. a D. Z. zavázaly předmětný byt vyklidit a vyklizený spoluvlastníkům domu odevzdat do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Z uvedených skutkových zjištění soudy obou stupňů dovodily, že žalobkyním – na základě rozhodnutí soudu ve věci sp. zn. 19 C 71/96 Obvodního soudu pro Prahu 4 – svědčí tzv. právo bydlení v předmětném bytě do zajištění přiměřeného náhradního bytu, jehož obsahem je právo žalobkyň byt k bydlení užívat a povinnost spoluvlastníků předmětného domu toto užívání strpět. Soud prvního stupně však uzavřel, že přesto žalobkyním „nepřísluší právo domáhat se samostatného užívání jednotlivých pokojů v předmětném bytě“, neboť „takovéto oprávnění … nevyplývá z žádného zákonného ustanovení“. Naproti tomu odvolací soud ve vztahu k žalobkyni M. Z. v tomto ohledu dovodil, že právo bydlení je co do svého obsahu a rozsahu stejné jako právo nájmu bytu, a pokračoval, že za této situace „má rozvedená manželka právo domáhat se určení rozsahu užívání předmětného bytu, a to analogicky dle §702 odst. 1 o. z. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu – dále jen „obč. zák.“). Správnou neshledal ani námitku o nedostatku pasivní věcné legitimace. Byl-li předmětný byt podle dohody spoluvlastníků domu určen pro užívání rodiny žalovaného, je jen věcí žalovaného a jeho bývalé manželky (nikoliv také dalšího spoluvlastníka předmětného domu), jak bude bydlení v bytě realizováno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Prostřednictvím užitého dovolacího důvodu namítl, že jeho právo užívat předmětný byt se opírá o vlastnické, resp. spoluvlastnické právo k předmětnému domu, že toto právo je omezeno pouze spoluvlastnickým právem jeho bratra, a že za této situace je v rozporu s článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, bylo-li rozhodnuto o jeho právu užívat pouze část bytu, specifikovanou ve výroku napadeného rozsudku. Na rozdíl od odvolacího soudu pokládá žalovaný za právně významné skutkové zjištění, že žalobkyně se v předmětném bytě nezdržuje od 14. dubna 1997. Vzhledem k uvedenému zjištění se totiž měl odvolací soud podle názoru žalovaného zabývat posouzením věci podle §3 obč. zák., tj. posouzením, zda s ohledem na tuto skutečnost a další občanskoprávní spory, vedené u soudu prvního stupně, nejde ze strany žalobkyně o tzv. šikanu. Současně namítl, že napadené rozhodnutí je nevykonatelné. Především totiž není jasné, zda „ … a komoru, nacházející se na pravé straně se samostatným vchodem …“ je oprávněn užívat žalovaný sám nebo společně se žalobkyní. Rozhodnutí je však podle názoru žalovaného nevykonatelné rovněž proto, že účastníkem řízení nebyl druhý spoluvlastník předmětného domu – bratr žalovaného. Byť mezi spoluvlastníky předmětného domu došlo k dohodě o užívání bytů, nacházejících se v domě (tj. rovněž předmětného bytu), nebyla dohodou upravena otázka užívání stavebního pozemku, zahrady a společných prostor v domě, tedy prostor a věcí, které by musela žalobkyně v souvislosti s užíváním bytu rovněž (spolu)užívat. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. dubna 2000, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní vztah, který je předmětem sporu v projednávané věci, byl založen smírem, uzavřeným mezi spoluvlastníky předmětného domu na straně jedné a M. a D. Z. na straně druhé, a schváleným pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. června 1997 (ve spojení s usnesením ze dne 8. srpna 1997) ve věci sp. zn. 19 C 71/96. V tomto smíru se M. a D. Z. zavázaly předmětný byt vyklidit a vyklizený spoluvlastníkům domu odevzdat do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Schválený smír má účinky pravomocného rozsudku (§99 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), je proto ve smyslu §159 odst. 2 věty před středníkem ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 o.s.ř. závazný pro účastníky a pro všechny orgány, a žalobkyně tedy má povinnost předmětný byt vyklidit až po zajištění přiměřeného náhradního bytu a svědčí jí podle ustanovení §712 odst. 6 obč. zák. právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady, obsahově vymezené ustanovením §712a obč. zák.; zbývá dodat, že žalovaný má tomu odpovídající povinnost výkon tohoto práva žalobkyně strpět. Jinak řečeno žalobkyni svědčí, jak správně uzavřely soudy obou stupňů, tzv. právo bydlení v předmětném bytě do zajištění přiměřeného náhradního bytu (ostatně žalovaný správnost uvedeného právního závěru soudů obou stupňů v dovolání ani nezpochybnil). Splnění uvedené povinnosti žalovaného lze uplatnit i žalobou na úpravu užívání bytu u soudu, jak vyplývá z ustanovení §712a ve spojení s §702 odst. 1 obč. zák. (srov. R 1/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon; rozhodnutí je použitelné při aplikaci §700, §702 odst. 1, §705 odst. 1 a §712a obč. zák.). K námitce, že je v rozporu s článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, bylo-li odvolacím soudem rozhodnuto o právu žalovaného užívat pouze část bytu, ačkoliv jeho právo užívat (celý) předmětný byt je opřeno o spoluvlastnický vztah k domu a dohodu spoluvlastníků, lze uvést následující. Podle článku 1 věty první a druhé přílohy č. 1 s názvem Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (viz. sdělení dřívějšího federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8) každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek a nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Žalovaný ani netvrdí, že v případě úpravy užívání bytu jde o zbavení majetku, tedy odnětí vlastnického práva k předmětnému domu. Namítá však, že opírá-li se užívání bytu o (spolu)vlastnické právo k předmětnému domu, nelze užívání bytu ve vztahu k němu upravit (omezit) tak, že bude užívat pouze jeho část. Zde však zřejmě přehlíží, že podle článku 1 věty třetí zmíněné přílohy předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut; ostatně i Listina základních práv a svobod, vyhlášená usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky (uveřejněno pod č. 2/1993 Sb.) ve svém článku 11 odst. 4 připouští mimo jiné i „nucené omezení vlastnického práva … na základě zákona“. Právě za takový „zákon“ je zapotřebí pokládat – mimo jiných – rovněž ustanovení §712 odst. 6, §712a ve spojení s §702 odst. 1 obč. zák., umožňující rovněž v projednávané věci upravit užívání předmětného bytu, byť žalovaný je spoluvlastníkem předmětného domu.
Ustálená soudní praxe dovodila, že okolnost, zda výkon práva v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady (§712 odst. 6 obč. zák.), založeného pravomocným soudním rozhodnutím, je v souladu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může být právně významná v řízení o určovací žalobě podle §80 písm. c/ o.s.ř., kterou se ten, v jehož prospěch byla stanovena povinnost k vyklizení bytu, domáhá určení, že tato povinnost není vázána na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nikoli v řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá realizace svého práva v bytě do zajištění bytové náhrady bydlet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 833/2000, uveřejněný pod č. 79 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Dovolací soud nemá důvodu se od uvedeného právního názoru odchýlit ani v projednávané věci a proto uzavírá, že odvolacímu soudu nelze nic vytýkat, nezabýval-li se v daném řízení posouzením věci podle §3 odst. 1 obč. zák.
Žalovaný rovněž namítá, že z výrokové části napadeného rozsudku zcela jasně nevyplývá, které místnosti předmětného bytu bude užívat, v důsledku čehož je rozsudek nevykonatelný. Dovolací soud se s uvedenou námitkou neztotožňuje. Z výroku, označeného v napadeném rozsudku jako II., totiž zcela nepochybně vyplývá, že žalobkyně je oprávněna užívat v předmětném bytě „místnost, která slouží jako ložnice, nacházející se při vstupu do bytu na levé straně jako druhá místnost se samostatným vchodem“. Žalovaný je oprávněn v bytě užívat „místnost, která slouží jako obývací pokoj a nachází se na levé straně při vstupu do bytu jako první místnost se samostatným vchodem, a komoru, nacházející se na pravé straně se samostatným vchodem“. Společně budou podle napadeného rozsudku účastníci užívat „kuchyň, WC, koupelnu a předsíň ke vstupu do uvedených místností“.
Oprávněnou nelze shledat ani další dovolací námitku. Předmětem řízení v projednávané věci byla totiž úprava užívání předmětného bytu, na jehož užívání se spoluvlastníci předmětného domu dohodli tak, že jej bude užívat k bydlení žalovaný se svou rodinou. Za této situace nelze než odkázat na správný závěr odvolacího soudu, že je jen věcí žalovaného a jeho bývalé manželky (nikoliv také dalšího spoluvlastníka předmětného domu), jak bude bydlení v bytě realizováno; jinak řečeno v řízení o úpravu užívání předmětného bytu je pasivně věcně legitimován pouze žalovaný.
Jelikož se žalovanému správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1, věta první a odst. 5 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný (dovolatel) nebyl v dovolacím řízení úspěšný a procesně úspěšné žalobkyni M. Z. vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání, jež sepsal advokát. Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 4. července 2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. – část dvanáctá /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlava první /Přechodná ustanovení k části první/, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč, tj. z režijního paušálu podle §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky. Ve vztahu mezi žalobkyní D. Z. a žalovaným bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť uvedené žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti neúspěšnému žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. října 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu